Kaiser, Vea: Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam

Kaiser, Vea
Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam

recenze beletrie zahraniční

Úspěšný debutový román rakouské spisovatelky Vey Kaiser Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam působí stejně vesele a bezstarostně jako jeho teprve šestadvacetiletá autorka

Vea Kaiser: Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam. Kiepenheuer und Witsch, Köln, 2012, 496 s.

Úspěšný debutový román rakouské spisovatelky Vey Kaiser Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam (Popdechovka aneb Jak přišla věda do hor, české vydání v překladu Jitky Nešporové chystá na rok 2015 nakladatelství Plus) působí stejně vesele a bezstarostně jako jeho teprve šestadvacetiletá autorka (viz záznam rozhovoru).

Dějištěm příběhu je svérázná víska uprostřed Alp, do značné míry odříznutá od světa. Její obyvatele uplynulá staletí naučila, že je lepší mít s politikou a dějinami valícími se kolem co nejmíň společného, a ti tak na cokoli, co pochází „zdola“, hledí se značnou nedůvěrou. Až jednomu outsiderovi se jednoho dne nechtěně podaří tuto izolaci dost originálním způsobem prolomit. Ale nepředbíhejme.

Čtenář se v krátkých kapitolách postupně seznamuje s nejvýraznějšími postavami vesnice, s místními zvyky a nepsanými zákony a v neposlední řadě i s dialektem, který je občas na hranici srozumitelnosti. Úvod každé kapitoly pak tvoří úryvek z vesnické kroniky, ve které zatím ještě neznámý badatel objasňuje historii místních „Bergbarbaren“ – horbarbarů, zejména jejich odhodlaný boj za nezávislost.

V centru pozornosti od počátku stojí především jedna z rodin, v níž se někdy v padesátých letech přihodila nevídaná věc: jednoho z jejích členů dohnaly okolnosti k tomu, že opustil vesnici i řemeslo, začal se zajímat o vědu a na dlouhá léta se vypařil. Po návratu už napořád platil za podivína, stejně jako jeho neduživý vnuk Johannes, který po něm podle všeho podivné intelektuálské sklony zdědil (navzdory pochybnostem o pokrevní příbuznosti). A právě Johannes se postupně stává hlavním hrdinou příběhu.

Z košatého vyprávění, plného odboček a zábavných epizod, je zřejmé, jak autorku těší fabulovat a že nemá nouzi o zábavné nápady. Líčí prostředí plné stereotypů na téma buranství, což jí poskytuje materiál pro spoustu humorných i tragikomických situací; zároveň má pro svoje postavy většinou pochopení a nebojí se stereotypy občas narušit. V závěru uvedený seznam aktérů s krátkými charakteristikami svědčí o tom, že si spisovatelka hrdiny upřímně zamilovala a po finále se s nimi těžko loučila. Nejspíš mluví upřímně, když v jednom televizním pořadu na otázku moderátora „Co je pro vás při psaní nejtěžší?“ po chvilce váhání odpovídá: „Brzdit se.“

A tak trvá nějakých pár set stránek, než se Johannes dopracuje do puberty. Z rodného zapadákova, kde trpí pro svou fyzickou i povahovou odlišnost od ostatních dětí, ho vysvobozuje možnost odejít studovat na gymnázium. Během studií propadá bezmeznému obdivu k historiku Hérodotovi, který jako první dokázal popsat zvyklosti barbarů. A právě od něho se mu ve vypjatém okamžiku po neúspěchu u maturity dostává inspirace: vrať se do rodné vsi a vědecky prozkoumej ty zdejší barbary!

Prostředí, kterým do té doby pohrdal, se tak pro něho rázem stává zdrojem zajímavých poznatků a čtenář se může bavit jeho roztomile topornými zápisky (ano, právě odtud pocházejí historická okénka před každou z kapitol). Chtě nechtě se však staromilskému, dojemně nevinnému Johannesovi nedaří zůstat stranou dění a vypadává z role objektivního pozorovatele. Život vesnice, ač zde vrchol kulturního vyžití představují nanejvýš fotbalová utkání, ho proti jeho vůli strhne. Najde si nečekané přátele, seznámí se s krásnou dívkou a nakonec v podstatě omylem iniciuje největší a nejbláznivější party, jakou kdy vesnice – a možná i celá rakouská literatura – zažila. Podrobnosti nebudeme vyzrazovat, v každém případě se z outsidera Johannese po této události stává celebrita, všichni se víceméně usmiřují a vše končí nanejvýš šťastně, jedno oko nezůstává suché, jak to má být.

Studentka germanistiky a klasické řečtiny Vea Kaiser v rozhovoru říká: „Existují tři věci, které mě doopravdy naplňují štěstím. Jsou to fotbal, boty na podpatku a starořečtina.“ První a poslední z těchto zálib úspěšně uplatňuje také ve svém románu. Těžko říci, zda by bylo přesnější výsledek označit za grotesku, nebo bildungsromán, pravda nejspíš bude někde uprostřed. Autorka také říká, že chce hlavně vyprávět historky, které ostatní rozveselí, čímž se zároveň podle svých slov vědomě odvrací od tradice „nenávistného psaní“ ve stylu Thomase Bernharda. Výsledkem je kniha, která osvěží, pobaví, potěší a jistě neurazí. Může ale zklamat toho, kdo by vedle inteligentně vyprávěného a zábavného příběhu očekával i nějaké zásadnější sdělení.

Další videorozhovor s Veou Kaiser

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2109x

katalogy

štítky k článku

Inzerce