Duroy, Lionel: L’Hiver des hommes

Duroy, Lionel
L’Hiver des hommes

recenze beletrie zahraniční

Francouzský novinář a spisovatel Lionel Duroy se v zimě v horách nad Sarajevem, ve vesničkách odříznutých přívaly sněhu, setkává s chladným přijetím a podezřívavostí, kontrastujícími se srdečnou a otevřenou povahou Srbů, jak ji popisují turistické bedekry. Jeho záměr zkoumat, jak se s vinou svých otců vyrovnaly děti nacistických zločinců, získal v tomto prostředí mnohem širší rozměr.

Cesta do hlubin bosensko-srbské duše
Lionel Duroy
: L’Hiver des hommes. Julliard, Paris, 2012, 360 s.

Záhadná smrt Any Mladićové
Francouzský novinář a spisovatel Lionel Duroy (nar. 1949) strávil v roce 1993 několik měsíců v tehdy válčících zemích rozpadající se Jugoslávie a vydal o tom reportážní knihu Il ne m’est rien arrivé (Nic se mi nestalo). Pár měsíců po svém návratu se dozvěděl o záhadné sebevraždě třiadvacetileté dcery generála Ratka Mladiće. Protože se mj. zajímá také o to, jak se s vinou svých otců vyrovnaly děti nacistických zločinců, přivedla ho tato událost zpět na místa spojená s vrchním velitelem bosensko-srbské armády. A vznikla kniha L’Hiver des hommes (Zima mužů), za niž získal dvě ceny: prix Renaudot des Lycéens 2012 a prix Joseph Kessel 2013.

Historické a zeměpisné minimum
Pale, hlavní dějiště Duroyovy knihy, je asi 30tisícové město v horách Romanija, necelých 10 km jižně od Sarajeva. Za války v letech 1992–95 bylo administrativním sídlem tehdy ještě „samozvané“ Republiky srbské, sídlil tu prezident Karadžić a během obléhání Sarajeva také generální štáb armády vedený Ratkem Mladićem.

Republika srbská je jedna ze dvou entit Bosny a Hercegoviny, její hranice byla definitivně ustanovena Daytonskými dohodami v roce 1995. Dá se říct, že po skončení války, po oboustranných etnických čistkách, je obývaná prakticky výhradně bosenskými Srby, zatímco v druhé části (entitě) republiky Bosny a Hercegoviny (ve Federaci Bosny a Hercegoviny) žijí pouze Chorvati a Bosňáci (slovanské etnikum muslimského vyznání).

Cesta v mrazu a vánici
Autorovo alter ego, spisovatel Marc, popisuje svá setkání a rozhovory s místními obyvateli, kteří měli více či méně něco společného s armádou generála Mladiće. V zimě se v horách nad Sarajevem, ve vesničkách, na několik dní odříznutých přívaly sněhu, setkává s neméně chladným přijetím a podezřívavostí, kontrastujícími se srdečnou a otevřenou povahou Srbů, jak ji popisují turistické bedekry.

Setkání většinou probíhají v jakési pololegalitě, jak ji už čtenář vycítil v úvodu knihy v Bělehradě a plně potom v Pale a okolí. Bývalí bojovníci totiž trpí až paranoickým strachem, jednak ze zatčení a předání soudu v Haagu (mnozí asi mají proč), ale po válce dochází i k roztržkám (mnohdy s fatálními důsledky) mezi nimi samými – někteří se totiž později distancovali od osoby Radovana Karadžiće, což jiní považují za zradu. Jako by si nikdo nemohl být jistý ani mezi svými. Co je však spojuje, je neochvějná víra v generála Mladiće a v to, že historie jednou prokáže, že to byl on, kdo vedl spravedlivý boj.

V kraji je bída, továrny zkrachovaly (zničené válkou i ztrátou trhů následkem rozpadu Jugoslávie), jako jediný zdroj obživy zbývá zemědělství v poměrně nepříznivých klimatických podmínkách.

K tomu všemu se místní Srbové užírají pocity křivdy ze zrady Západu i Bělehradu, o to trpčí, že Srbsko v obou světových konfliktech stálo po boku Francie, Anglie a USA, zatímco Chorvati pomáhali Němcům.

Podivné vítězství
Bosenští Srbové – aspoň ti, se kterými Marc hovoří – nepochybují o tom, že válku vyhráli oni. Zároveň si však uvědomují, že výsledky jejich boje jsou dost sporné. Bojovali za Jugoslávii, ta se rozpadla a Srbové jsou dokonce rozděleni do dvou států – „Velkého“ Srbska a Republiky srbské v rámci Bosny a Hercegoviny. Kdyby jim aspoň tuto generál Mladić býval nevybojoval, byli by z nich dnes jen páriové, dozvídá se Marc.

Jedna z postav v Pale trpce konstatuje: „My, Srbové, tvrdíme, že jsme vyhráli, jenomže zatímco muslimové si žijí klidně v Sarajevu, my na naší hoře umíráme hlady a zimou.“ Ještě v roce 2010, 15 let po válce, se většina Srbů z Pale a okolí neodvažuje do Sarajeva vzdáleného pár kilometrů, bojí se zatčení, bojí se pomsty ze strany muslimů, mají za to, že Sarajevo je stále plné tanků a mudžahidů… O to absurdnější představa, že mezi dvěma entitami Bosny a Hercegoviny nestojí žádná faktická hranice, natož nějaká železná opona. Žijí odříznutí od zbytku světa, všemi opuštění, a považují se za poslední hráz před vpádem Islámu do Evropy.

Bývalí bojovníci s hořkostí zjišťují, že za to, že plnili vlasteneckou povinnost (bojovali za udržení Jugoslávie a mstili bezpráví, jež se dělo jejich národu), sklidili jen nevděk; naopak ti, kdo se nejrůznějšími způsoby válčení vyhnuli – mluví o nich jako o dezertérech –, dnes žijí spokojený život bez obav nebo výčitek svědomí, podnikají a obsadili většinu veřejných funkcí.

A potom si všichni kladou otázku: proč jsou u haagského tribunálu souzeni a odsuzováni převážně srbští váleční zločinci – není přece pochyb, že zvěrstva páchali stejně tak muslimové i Chorvati…

Osamění – to je vlastně prohra ve válce, píše se v knize.

Kdo jsi bez viny, hoď po nich kamenem
Postupně, jak čtenář poznává jednotlivé osudy, začíná chápat, jakými složitými a tragickými peripetiemi obyvatelé bývalé Jugoslávie prošli. Všichni tázaní beze zbytku tvrdí (a není důvod jim nevěřit), že válku nechtěl nikdo. Nakonec válčili všichni; zabíjeli ze strachu, že je zabijí ti druzí. Nenávist s sebou často přinesli ti, které vyhnali Chorvati nebo muslimové, to oni přesvědčili místní, aby na oplátku vyhnali své sousedy. Je nutné si uvědomit, že ještě než vybuchlo běsnění v Bosně, měla už Jugoslávie za sebou etnické čistky v Chorvatsku. K tomu všemu na povrch vypluly, a všechno ještě dál zkomplikovaly, i staré nezhojené jizvy ‒ nejeden žijící Srb totiž zažil na vlastní kůži vyvražďování svého etnika ustašovci, tedy Chorvaty bojujícími za druhé světové války po boku Němců.

I Ratko Mladić se ještě v roce 1990 vyjádřil ve smyslu, že se necítí být ani Srbem, ani Bosňanem, ale Jugoslávcem. Když potom byla Jugoslávie v ohrožení, cítil povinnost (mj. i proto, že jako voják přísahal věrnost právě Jugoslávii) svoji zemi bránit. Válečným zločincem se stal teprve uprostřed válečných hrůz. To je hlavní rozdíl mezi občany bývalé Jugoslávie a nacisty (vzpomeňme, že L. Duroy se prvotně chtěl zabývat tím, jak se s tíhou viny svých rodičů vyrovnávají děti válečných zločinců z bývalé Jugoslávie ve srovnání s potomky nacistických pohlavárů, a teprve na místě jeho reportáž dostala poněkud širší záběr). Nacističtí zločinci, jako v knize zmiňovaní Himmler, Bormann či Hans Frank (generální guvernér okupovaného Polska), páchali zlo ve jménu ideologie, tedy programově a od prvopočátku vědomě, žádné okolnosti je k tomu nenutily.

Zima mužů (i žen)
Na otázku, proč Duroy zvolil spíš literární styl než publicistický, odpovídá, že pro plné pochopení lidských charakterů je zapotřebí znát i atmosféru, ve které jejich zpovědi zazněly, a to by strohým novinářským stylem nebyl schopen čtenáři zprostředkovat.

Sugestivně líčená ponurá atmosféra večerních temných a vylidněných ulic Pale (když se do původně malého městečka v horách uchýlili Srbové vyhnaní ze Sarajeva, postavili si tu panelákové sídliště, avšak město v pravém slova smyslu tu nevzniklo, člověk by se tu – aspoň podle Duroyova popisu – spíš cítil jako v kasárnách), obrazy sněhových vloček vířených vichrem ve světle pouličních lamp, to vše dokonale souzní s mrazivým smutkem v srbských duších.

„(…) my pokračujeme autobusem do Pale, den se chýlí ke sklonku, aniž by snad vůbec začal, dává nám na srozuměnou, že jak se noříme do bosenské zimy, zároveň se noříme i do tmy. Vločky nasadily pouličním lampám rozechvělé bavlněné čepičky. Projíždíme přes náměstí s kostelem, nějaké děti se před ním koulují, po chodníku muž s šápkou na hlavě táhne holčičku na saních, potom projíždíme kolem něčeho, co se podobá elektrárně, dlouhé, temné budovy skrápěné ostrým světlem, a pak už rázem jenom tma. Opustili jsme Jajce, úzkou a klikatou horskou silnicí stoupáme podél řeky Vrbas do Zenice. Za trochou světla se musí až dopředu autobusu. Tam, v kuželu světlometů zkaleném sněhem, který se nepřestává hustě sypat, je vidět panenská a pozlacená silnice, zvláštně blízko, stačí natáhnout ruku a můžete se jí dotknout.“

Když pomineme styl, jediná autorova románová fabulace se týká Any Mladićové; Lionel Duroy se snaží rekonstruovat, jak asi proběhl poslední rozhovor s otcem v předvečer sebevraždy, jaké měla milující dcera k takovému činu motivy.

A název knihy? Autor tvrdí, že muži (ti se bojů zúčastnili především, ale jistě se to týká i jejich žen) už se jara nikdy nedočkají, jsou odsouzeni k věčné zimě… A v jednom z rozhovorů dodává: zabít souseda, to znamená zabít i sebe…

Nějaké ponaučení?
Lionel Duroy sebraná tvrzení, názory nebo své dojmy nijak nehodnotí, nekomentuje, ostatně na to ani nemá právo. Jediné, s čím se čtenáři svěří, jsou sympatie k určitým postavám, čistě osobní, lidské, nezávislé na názorech dotyčného. Na to samozřejmě právo má.

Kniha není ani názorově „vyvážená“ – právě proto, že se nejedná o čistou reportáž, ale o beletrii. Autor prostě nabízí informace, ke kterým by se většina z čtenářů nedostala, a zaobalil je živými popisy prostředí a nálad.

Jelikož hlavní hrdina Marc je, jak už bylo řečeno, nijak nezastíraně totožný s Lionelem Duroyem, jelikož tu a tam zmíní své intimní blízké a naznačí, že jejich vztahy také nejsou nejlepší, jelikož mnoho postav románu se otevřeně svěřuje (byť nijak nadšeně) se svými běsy, je čtenář vtažen do jakéhosi kroužku důvěrné vzájemnosti – to je mimochodem další výsledek Duroyova spisovatelského umění. Proto si dovolím i já na závěr této recenze vyslovit své dojmy po přečtení Zimy mužů: za prvé bychom neměli přeceňovat „sametový“ rozchod se Slováky – naše výchozí situace byla nesrovnatelná s jugoslávskou; za druhé se ztotožňuji s autorem, který v jednom z rozhovorů řekl, že po tom všem, co viděl a slyšel, ani on by se tehdy nedokázal chovat jinak; za třetí (a to jsou vlastně také slova z Duroyova rozhovoru), jestli se někdo podivuje nad tím, že dlouholetí sousedi, spolužáci, kolegové, mnohdy i příbuzní byli ze dne na den schopní obrátit se k sobě zády a vzájemně si provádět tolik zlého, a přikládá to „horké balkánské krvi“, tedy jinými slovy „nám by se tohle stát nemohlo“, měl by si uvědomit, že i u nás žijí lidé v šťastných manželstvích, milují se a vychovávají děti – a zničehonic před rozvodovým soudem po sobě začnou házet špínu a zalykají se neuvěřitelnou nenávistí…

© Tomáš Havel

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   35%čtenáři

zhlédnuto 1672x

katalogy

Inzerce
Inzerce