Činátl, Kamil: Naše české minulosti aneb Jak vzpomínáme

Činátl, Kamil
Naše české minulosti aneb Jak vzpomínáme

recenze historie

Ke svému tématu autor přistupuje s nadhledem, s humorem a místy i s celkem bujnou fantazií. Obecně o fungování historické paměti nic nového neříká. Sám ovšem deklaruje, že jeho cílem byla popularizace zahraničních konceptů paměťových studií a to, aby je předvedl na českém materiálu. Tento cíl kniha splňuje více než uspokojivě.

Kamil Činátl: Naše české minulosti aneb Jak vzpomínáme. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2014, 363 s.

Kdy vznikla první kuchařská kniha receptů z pera českého herce? Ze vzpomínek kterého herce zmizelo po sametové revoluci sedm stran vzpomínek na Julia Fučíka? Která česká veřejně známá osobnost u nás po roce 1989 možná nejúspěšněji propagovala Nejedlého interpretaci českých dějin? Jak ovlivnily soudní spory ohledně filmu Životy těch druhých jeho úspěch? Nakolik je historicky věrný film Habermannův mlýn? A může četba historických románů vytvářet falešné vzpomínky?

Tyto a četné další otázky se snaží zodpovědět historik Kamil Činátl ve své knize Naše české minulosti aneb Jak vzpomínáme. Píše v ní o – dnes snad až módním – tématu paměti. Ovšem ne na úrovni teorie – pro zájemce dodejme, že obsáhlé heslo Paměť čtenář najde v nedávno vydané publikaci Koncepty a dějiny. Proměny pojmů v současné historické vědě. Činátla zajímá „vzpomínková praxe české společnosti po roce 1989“. Zaměřuje se tedy „na paměťové události, které měly širší publikum a společenský dosah“. Minulost v jeho knize „není nahlížena perspektivou historické skutečnosti, ale jako kolektivně sdílená představa, která má svou funkci pro jedince, rodinu i širší sociální kontexty“.

Autor ukazuje, jak odlišnou podobu naše návraty do minulosti můžou mít: „Navštěvujeme restaurace stylizované patinou sépiových fotografií. Rekonstruujeme venkovské chalupy, aby vypadaly jako dřív. Oblékáme se do věcí retro stylu. Se zalíbením sledujeme spanilé jízdy veteránů. Dotýkáme se památečných stromů, jejichž stáří nás tolik přesahuje.“ Proč podle něj potřebujeme paměť a k čemu je nám vzpomínání dobré? „Vzpomínáme, abychom afektivně prožili a tak hodnotově zpevnili naši osobní identitu. Vzpomínáme, protože je to hra, která nás baví, máme radost z rozpomínání se sebe sama na pozadí našich společně obývaných minulostí.“ Čerpá přitom nejen z veřejných debat historiků a publicistů, ale zajímají ho i webové divácké ohlasy na televizní seriály, ať už ty znovuuváděné předlistopadové (30 případů majora Zemana), nebo nově natáčené, jako je seriál Vyprávěj. U něj s jistou skepsí upozorňuje na to, že i když se jeho tvůrci snažili zohledňovat dobové reálie politického útlaku, diváci se ve svých reakcích na webu zabývali zcela jinými historickými detaily: tak jistá divačka si prý v souvislosti s prohlídkou StB všimla, že v dětské postýlce bylo stejné povlečení, jaké měla, když byla sama malá. A místo nad postoji postavy představující občana, který odmítl podepsat Chartu 77, prý diváci diskutovali o tom, zdali „vyholené podpaží z milostné scény odpovídá historické skutečnosti“. Celkově z diváckých ohlasů na díla tematizující období před rokem 1989 vyvozuje, že české publikum prostě touží po klidu a stabilitě, „bez dramatických dějových zvratů a konfliktů“. Našeho vzpomínání na dobu normalizace se týká také kapitola o fotografiích z tohoto období a jejich potenciálním poselství – či spíše poselstvích – pro dnešek. Kupříkladu fotografii, která podle jedné současné trochu přehnané interpretace představuje „socialistického člověka“, jenž typicky „žije v paneláku a trabanta si opravuje sám“, autor ironicky komentuje slovy, že tehdejší muž by se zřejmě velmi divil, „co dnes znamená“. Pluralitu interpretací Činátl mimo jiné předvádí na odlišných výkladech snímku „estébáků“, na kterém někteří nacházejí zosobnění odpudivosti, zatímco jiní jen přísné otce, „dohlížející na své děti“.

Někdy autor jen nezúčastněně pozoruje, jak funguje „kolektivní stroj“ paměti, často ovšem dává zřetelně najevo vlastní názor. Velmi kriticky se kupříkladu staví ke způsobu, jakým Zdeněk Mahler vystupoval ve sporu o katedrálu svatého Víta, během něhož byl následně „národ tváří v tvář umělé hrozbě inscenován jako jednotný“. Autor výstižně píše o „Mahlerově mladočesky nabubřelém katedrálním divadle“. Proti tomu, jak Mahler vymezoval českou identitu nebo jak se násilně snažil jednou provždy ztotožňovat fiktivní literární prostory s jedním konkrétním místem, staví Činátl do kontrastu ty autory, kteří chtějí svoje čtenáře či diváky vyvádět „z hlubin bezpečí do labyrintu světa“, jako Miloš Urban v románu Stín katedrály, v němž posvátnou stavbu zaplňují nejednoznačné symboly a „objevují s v ní zneklidňující znamení, která je obtížné číst“.

V knize se přirozeně setkává Jára Cimrman s řadou reálně existujících českých velikánů a „výtečníků“; ke svému tématu autor přistupuje s nadhledem, s humorem a místy i s celkem bujnou fantazií, třeba když si představuje, jaký by asi byl jeho ohlas, pokud by Český rozhlas vysílal z Řípu. Kapitolu věnovanou katedrále dokonce zakončuje vize sochy „Zdeňka Mahlera z leštěného nerezu“, v němž se bude zrcadlit Masaryk, katedrála, celý český svět, což může působit jako humorná nadsázka, stejně tak jako možný výraz Činátlovy bezradnosti, jak z labyrintu četných interpretací sporu o katedrálu vlastně ven.

Obecně Činátl o fungování kulturní a historické paměti nic nového neříká. Sám ovšem otevřeně deklaruje, že jeho cílem byla popularizace zahraničních konceptů paměťových studií a to, aby je ilustrativně předvedl na vybraném českém materiálu. Tento cíl kniha splňuje více než uspokojivě.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2021x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce