Nejedlý, Martin: Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků

Nejedlý, Martin
Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků

recenze historie

Podobně jako byla ve středověku ambivalentní povaha víl, i autorův postoj k jejich světu je nejednoznačný: na jedné straně píše, že „jako badatelé máme právo i povinnost odolávat“ jejich svodům, jinde ale tvrdí, že „víly obdarovávají ty, kdo se s nimi stýkají“. Navzdory citované proklamaci autor svádění víl asi skutečně trochu podlehl a totéž okouzlení nesměle a s jistou distancí nabízí i svým čtenářům.

Martin Nejedlý: Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Scriptorium, Praha, 2014, 504 s.

Nepříjemné zvuky, které vydává vítr procházející okenními škvírami. Tak dnes většina lidí rozumí pojmu „meluzína“. Jen někteří ale znají pověst, která dala tomuto jevu název, vyprávění o Meluzíně. Šlo o vílu prokletou vlastní matkou, rovněž nadpřirozeného původu; Meluzína si ale po většinu času mohla ponechávat lidskou podobu, s výjimkou soboty, kdy přijímala podobu dračí či hadí. Její manžel ji v té době nesměl spatřit, zákaz byl ale porušen, čehož její choť podle jedné verze trpce, ale pozdě litoval slovy „Já jsem podlý a krutý had, který vás zradil svým odporným jedem, zatímco vy jste drahocenný jednorožec.“ Meluzína s nářkem odletěla, zůstávajíc do soudného dne uvězněna ve své nestvůrné podobě. Nadále ale měla ochraňovat potomky dynastie, které s manželem založila, mimo jiné i Lucemburky.

Vrátit původní Meluzínu do povědomí české veřejnosti se u nás vytrvale snaží historik Martin Nejedlý, podle něhož by „nebylo překvapivé, kdyby Meluzína naříkala nad přístupem českých medievalistů ke své historii“. Právě za tuto profesní skupinu se to snaží napravit: věnoval se jí už ve své první knize Fortuny kolo vrtkavé: láska, moc a společnost ve středověku a především v následující publikaci Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků, jejíž druhá, rozšířená verze nedávno vyšla v nakladatelství Scriptorium.

Autor o Meluzíně pojednává v kontextu dobové dynastické politiky, křižáckých výprav či česko-francouzských vztahů. A také v rámci vyprávění o vílách a dalších nadpřirozených bytostech, a to nejen v evropském kontextu; nejstarší mytologickou postavou, která je typologicky srovnatelná, je prý nymfa Urvaší z jednoho védského textu. Zavádí nás tak do světa, v němž „na mlžnatých vřesovištích skotačí elfové, skřítci se přicházejí ohřát do chalup a mlsně nakukují hospodyním pod pokličky, vrásčité stařeny se zjevují právě včas, aby hbitými prstíky dokončily práci za unavenou švadlenu… Předkové lucemburského rodu vyrážejí do neprostupných hvozdů na lov klejících medvědů a obezřetně se vyhýbají bludnému kapradí... Posíleni vědomím nadpřirozeného původu vzdorují léčkám bukvicových mužíků a škodolibosti chechtavých mochomůrek.“ Vzhledem k Meluzínině vílí podstatě se autor zaměřuje na říši, pro kterou navrhuje pojem „féerická“, jenž se do češtiny většinou překládá jako pohádková, i když by podle něj středověkým pramenům lépe slušelo spíše slůvko „vílí“. Víly mohly být „dobré i zlé, mateřské i macešské, půvabné i ohyzdné, ochranné i zákeřné, božské i satanské“ a mohlo jít i o bytosti mužského pohlaví. Autor přitom rozlišuje dva druhy příběhů: „meluzínský“ a „morganský“ (podle čarodějnice či víly Morgany z cyklu o králi Artušovi). Ty první pojednávají o lásce člověka k fantastické bytosti; když smrtelný muž porušil zákaz, musela se od něho víla odloučit a vrátit se do jiného světa. V morganských vyprávěních býval pohyb opačný: nadpřirozená bytost si člověka odvedla nebo unesla do svého království, nejčastěji na mytický ostrov Avalon, kde hrdina mohl nadále žít neskonale šťasten a užívat si „nesmrtelnost v hájemství rozkoše“. (V této souvislosti Nejedlý připomíná Čelakovského baladu Toman a lesní panna, v němž víla člověku slibuje: „Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj; světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě.“ Sám Čelakovský sice naznačuje, že hrdinu v náručí lesní panny nakonec čeká smrt, ale Nejedlý soudí, že mohl následovat i vstup do „omamné říše víl“.) Obecně prý měl „jiný svět“ hranice „zarostlé a vlhké“, tedy nacházel se v oblasti lesů nebo vodních ploch.

Podobné příběhy dávaly podle Nejedlého světské aristokracii možnost „navrhnout jinou formu vztahu mezi tělesným a duchovním, než jakou hlásala oficiální církevní nauka“; byl to způsob, jak dát alespoň v imaginární rovině šlechticům nadpřirozenou moc. Rozhodně ale nemělo jít o nějaký protikřesťanský útok, naopak – například Nejedlého oblíbenec Jan z Arrasu, autor Historie o Meluzíně, dělal vše pro to, aby jeho hrdinka nemohla být přiřazena k démonům, přičemž se neváhal odvolávat na Bibli a na Aristotela. „Podrobné vylíčení Meluzínina mládí mělo za cíl ukázat, že hrdinka nebyla ďábelskou bytostí, pouze na ní spočinulo prokletí, z něhož bylo možné vysvobození. Samotná víla se vytrvale prohlašovala za součást božího světa a skutečně také věřila a jednala jako vzorná křesťanka. Byla oddána biskupem, budovala kostely a kláštery, horlivě se účastnila mší, vynikala dobročinností. Když uštědřovala svým potomkům naučení před odjezdem do světa, nabádala je především, aby milovali Boha, báli se ho a sloužili mu. To ona z nich vychovala oddané bojovníky Ježíše Krista.“ A o sobotách, když ji manžel nesměl vidět, neměla myslet „na nic jiného, než jak znásobit“ moc svého manžela a jak pečovat o jeho čest a udržení jeho stavu. Historie o Meluzíně podle českého historika „výslovně odmítala jakékoli interpretace související se sabatem čarodějnic, k nimž jinak zvolený den přímo vybízel. Sobota byla zkrátka dnem, kdy se stýkaly a propojovaly různé aspekty víly coby nadpřirozené hadí bytosti, ale zároveň víly jakožto vzorné manželky, matky a budovatelky hradu.“ V ilustracích znázorňujících Meluzíninu koupel navíc bylo dbáno na to, aby nebyla zobrazována při česání vlasů nebo při zhlížení se v zrcadle, aby nemohla být pokládána za prostitutku. V podobných příbězích přitom někdy obyčejný člověk „drží klíče ke spáse“: právě díky sňatku s člověkem mohla nadpřirozená bytost získat duši a normálně, tedy křesťansky zemřít.

Autor ovšem nenechává stranou ani víly jednoznačně spolčené s démonickými silami, jejichž zlá povaha se projevovala například tím, že se neúčastnily mše nebo ji opouštěly předčasně. Když se takovou bytost pokusil její manžel zadržet, vytrhla se mu a zděšeně odletěla ke stropu kaple, který prorazila. A Nejedlý zmiňuje i vyprávění o Údolí nevěrných milenců, v němž byli muži drženi jako ve „sladkém vězení“, než přišel Lancelot, zajatce osvobodil a tradiční mužský řád tak byl obnoven.

Podle Nejedlého „většina medievalistů nemá na uštěpačnou havěť středověkých textů ani čas, ani náladu“. (Jeden slovutný historik na první vydání knihy příznačně reagoval slovy, že na něj zapůsobila jako „Ohňostroj, při němž nestačíte sledovat nové a nové záblesky vytvářející proměnlivou barevnou hru světel a stínů. Ohňostroj skončí, vše se ponoří do tmy, zůstane jen prchavý zážitek“). V polemice s nimi autor opakovaně klade důraz na to, že pro středověké lidi nebyly příběhy o Meluzíně pouhé smyšlenky, a tedy že i serióznímu historikovi stojí za to se jimi zabývat. Mluví dokonce explicitně o „zrománovění“ středověkého světa: „Mnoho korunovaných hlav považovalo krále Artuše za svůj vzor a četní šlechtici snili o slávě Lancelota… Cosi dovolovalo středověkým vládcům narazit si na hlavu přilbu s Meluzíninou kádí nebo zasednout za Kruhový stůl krále Artuše, aniž by se tím v očích současníků znemožnili.“ Dobové představy o politice byly podle něj poetičtější. Příběhy o vílách jsou podle něj „logické a koherentní výtvory“, které by v dobových knihovnách mohly být přiřazeny ne mezi fikci, ale do oddílů „mravy, etika a politika“, nebo dokonce mezi kroniky a každopádně byly součástí dobových mocenských a ideologických sporů, takže samozřejmě bylo možné příslušníka dynastie, která se odvolávala na své nadpřirozené předky, obvinit z ďábelského původu.

Nejedlý sleduje i další pozdější recepci meluzínského mýtu. Konstatuje, že v českých adaptacích genealogické pasáže zmizely. A také, že pozdější racionalističtější generace hledaly jeho přirozené vysvětlení, třeba v povaze ženy, jež byla údajně natolik zlá, že to zavdalo podnět k rozšíření pověsti o její „dračí“ povaze. Feministky v ní hledaly (ostatně podobně jako třeba v případě mytické Medúsy) „model těžkého ženského údělu“. Sám autor plným právem zdůrazňuje, že „meluzínské“ schéma můžeme najít v několika současných velkofilmech a že tvoří významný článek ve vývoji evropské fantastické literatury, i když dodejme, že třeba v publikaci Fantasy: encyklopedie fantastických světů o něm nenajdeme ani slovo. Bohužel jen v náznacích pak už zůstávají poznámky o Meluzíně v současné popkultuře a třeba i ve vyprávění dnešních dětí. To, že v tomto bodu  nevykročil dále za hranice svého oboru a svoji knihu v tomto ohledu ještě trochu nerozšířil, je to jediné, co by Nejedlého knize recenzent poněkud vytkl.

Podobně jako byla ve středověku ambivalentní povaha víl, i postoj autora k jejich světu je celkově nejednoznačný: na jedné straně píše, že „jako badatelé máme právo a snad i povinnost odolávat svodům tajuplných víl“, zároveň ale jinde – asi jen částečně v rétorické nadsázce – tvrdí, že „víly často obdarovávají ty, kdo se s nimi stýkají“. Navzdory citované proklamaci autor svádění víl asi skutečně trochu podlehl a totéž obohacující okouzlení jaksi nesměle a s jistou distancí nabízí i svým čtenářům.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2151x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce