Carlson, Kristina: Na konec světa

Carlson, Kristina
Na konec světa

ukázka krimi

Vyprávění zasazené na dalekou Sibiř láká detektivní zápletkou, skrývá však mnohem více. Kristina Carlson vnímá psaní jako cestu do vlastní mysli, k vlastním pocitům. Píše rozvážně, každé slovo má své přesné místo, každé je podřízené pečlivě budovanému celku.

Útěk na konec světa, kde psům zamrzá štěkot v hrdle
Kristina Carlson
: Na konec světa. Přel. Vladimír Piskoř, Dybbuk, Praha, 2014, 175 s.

Bíle bílé bílo. Sníh. Křičím.
Nikdo neodpovídá. Skrz bílo se probíjí jasné světlo.

Někdo kráčí. Podlaha se houpá. Postel se houpá. V ústech zelený sliz. Prsty na rukou i na nohou bolí. Polštář. Kajka. Vodní vír vtahuje loď. Žízeň. Loď se houpá. Zvracím. Z úst se tlačí papíry. Čínské znaky. Mouchy. Inkoust se šíří po savém papíru. Pach krve. Pach železa.

Odpusť, odpusť. Všechno objasním.

Prázdné bílo, nikdo. Kde to jsem, sám?
Přijď, pomoz mi. Je horko! Promiň.

Nebeská báň rozpíchaná jehlou. V plicích noční vzduch. Krev. Dovnitř a ven. Pach vratiče a jílu.
Tma, bílá tma.

Tohle je první jasný den v mé hlavě. Nebe je zamračené. V okenním rámu visí šeď. Zavraždili mě, a já žiji.
„Operace proběhla zdárně,“ ozval se Gantzův hlas skrz vatu. V ústech jsem cítil protivně nasládlou pachuť éteru. Hlava tepala oddělená od těla jako srdce štiky na kameni. Tmu za víčky prořezávalo žluté ostří pily.
„Dopadlo to líp než s Tutčevovým Dánem. Vyražený zub, ale srdce nevydrželo, mrtvice, a pacient zemřel,“ pravil Gantz.
Slunce kreslí na stěnu pokoje světlý čtverec. Otevřu oči a vidím matně bílou postavu. Není to Zubatá, nýbrž schwester Taubeová. Nemám radost, že ji vidím. Naškrobená schwester šustí vedle mě.
„Chcete jíst?!“ křičí, jako bych přišel o sluch.
Schwester Taubeová má k pacientům stejný vztah jako Petrov k účetnictví. Zná čísla, ale neumí počítat. Zlomená klíční kost, vymknutý kotník, useknutý prst. Schwester nedokáže poskládat celého člověka ani z pochroumaných, ani ze zdravých částí. Já jsem lebka. Čelní kost, která praskla jako vaječná skořápka. Fractura verticis cínii. Gantz pronáší diagnózu stejně měkce, jako by říkal Cardamine bellidifolia.
Večer Gantz sedí u mé postele. Změří mi teplotu, zkontroluje pulz a vymění obvazy. Když usedne do rozvrzaného proutěného křesla, světlo petrolejky se mu odráží od vystouplého čela. Můj přítel. Lékař, doktor, úředník osmé třídy. Považují ho za skvělého chirurga, třebaže jeho tupé prsty vypadají tak neohrabaně, že by nedokázaly zavázat ani tkaničky u bot. Gantze přišla vyslechnout policie. Doličný předmět, vražednou zbraň, si uložil ve své pracovně do prosklené vitríny. Půlka cihly.
„Od Petrova jsi odešel kolem jedenácté. Zkrátil sis cestu přes lada. Joachimsson slyšel výkřik. To jsi křičel ty, nebo vrah? Vyšel jsi proti Joachimssonovi a měl jsi rozbitou lebku. Viděl tě ve světle lucerny, sehnal nejdřív sluhu a potom mě. Ve třech jsme tě odnesli domů. Copak si nic nepamatuješ?“
Ne, nepamatuji si nic. Kráčel jsem tmou jako živá mrtvola.

Feďa mi přinese piroh plněný vejcem a silný masový vývar, na jehož hladině plavou žlutá mastná oka.
Od července dlužím tomu jednoočkovi tři ruble. A od jara zhruba stejně tolik. Těch šest rublů je protivných. V hlavě mi tepe, když mi Feďa podává tác. Feďa si netroufne ztropit kvůli pohledávkám nějaký humbuk. Je to petrohradský trhovec, který v hospodské rvačce zapíchl nějakého chlapa. Sám přitom přišel o oko. Oko mu u soudu nepomohlo a nestačilo ani jako splátka, takže ho odsoudili za vraždu a poslali na Sibiř. Trest si odpykával ve věznici Vojevodskaja na Sachalinu. Řádný chlapík, za vzorné chování mu dovolili dělat sluhu na pevnině. V naší domácnosti topí, nosí vodu, pere a uklízí. Umí vařit, protože v dřívějším životě byl kuchař. Gantz a Rosenqvist mu své tři ruble platí včas.
Feďa přijde po jídle sklidit nádobí. Je možné už jednou odsouzeného vraha podezřívat, že mě chtěl zavraždit? Nevím. Je vražda pro vraha začátek nebo konec? Až naberu síly, zkusím to promyslet. Feďa má trojhranný obličej zarostlý strništěm a zkrotlý úsměv, při němž se mu odhalují hnědé pahýly zubů ve spodní čelisti. A svým vidoucím okem se ani nepodívá do očí. Jako by upřeně hleděl do sebe, na cosi, co vidí v duchu jen on sám. Noční můru, nebo možná jen stesk.

Ležím pořád v posteli. V okenní tabulce je vidět bříza. Feďa mi servíruje pečenou běluhu s křenovou omáčkou. Jak to dopadlo se sazenicemi křene kapitána Hööka, když šplhal po kopcích na Trinidadu? Zapomněl jsem. Musím se zeptat. Prosím Feďu, ať mi donese sešit, inkoust a pero. Šeptám jako dítě. „Odpočívej, odpočívej,“ nabádá mě Gantz každý večer.

© Vladimír Piskoř
na iLiteratura.cz se svolením překladatele a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2024x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce