Šlechta, Vladimír: Kyborgovo jméno

Šlechta, Vladimír
Kyborgovo jméno

recenze sci-fi

Vladimír Šlechta nikdy nešetřil nápady a nikdy se nebál dělat si ze svých oblíbených pokleslých žánrů legraci. Umně balancuje mezi zábavou, hořkou ironií i ryzím, adrenalinovým pulpem. Právě ochota vystavět akční, často velmi krvavý příběh kolem v podstatě anekdotické nebo fraškovité zápletky jeho psaní činí zajímavým.

Byznys s kyborgem
Vladimír Šlechta: Kyborgovo jméno. Brokilon, Praha, 2014, 336 s.

Major Oggerd, čaroděj-technolog Hal Hargo a nechvalně známý Pěnkavka Gowery (známý též jako majitel ponča a „Muž od řeky Laramis“) vyrážejí na další ze svých misí. Na severním okraji civilizovaného světa mají vypátrat vědce prchajícího před zákonem. Jenže situace se komplikuje. Hledaný uprchlík není krvelačný vrah, ale oběť komplotu; na místě operují zločinci, kteří unesou Harga; a na obloze se objevují podivné, podezřele talířovité objekty...

Vladimír Šlechta patří k nejvýraznějším postavám české dobrodružné fantastiky. V devadesátých letech si nejprve udělal jméno řadou povídek, aby pak prorazil díky v rychlém sledu publikovaným románům ze dvou cyklů – Krvavého pohraničí (pojímajícího tolkienovskou fantasy coby westernový román z dob pronikání bílého muže mimo oblast původních kolonií) a cyklu oggerdovského. A i když v dalších letech relativně úspěšně expandoval i do dalších oblastí fantastiky, tyto dvě série jsou pro jeho tvorbu stále stěžejní.

Oggerdovské příběhy se odehrávají v druhé polovině třiadvacátého století. Po několika zničujících válkách o energetické zdroje je většina Evropy neobyvatelná a lidstvo sraženo o několik staletí zpět. Jenže nyní se pomalu buduje nová civilizace. Mocné císařství sjednocuje čím dál větší část Starého kontinentu a využívá k tomu nejen armády, ale hlavně „střepy Apokalypsy“ – pozůstatky dávného věku technických zázraků, které dokáže kreativně využívat pro vlastní potřeby.

Oggerd a jeho druzi jsou profesionálními hledači podobných „střepů z Apokalypsy“ (hledání mapovala stejnojmenná sbírka povídek), ovšem často jsou využíváni i pro choulostivější operace. To znamená, že si cyklus drží svou rozmanitost, a tím pádem i kvalitu. Což je ještě zvýrazněno skutečností, že je oggerdovský cyklus méně exponovaný než Krvavé pohraničí. Nehrozí tedy únava postav, čtenáře ani autora.

Kyborgovo jméno již jednou vyšlo – v roce 2004. Tehdy ovšem bylo psáno v třetí osobě, což sám autor zpětně hodnotil jako velké minus – ostatní příběhy jsou totiž vyprávěny z pohledu Pěnkavky (kterému je věnován i relativně samostatný román Projekt Berserkr). Pro nové vydání byl tedy román kompletně přepsán a vybaven novou obálkou od Michala Ivana, ladící s dalším Šlechtovými knihami vydanými v nakladatelství Brokilon. A obojí bylo k dobru věci a z Kyborgova jména se stal esenciální román cyklu.
Nedá se popřít, že občas text trochu zaskřípe, aby mohl Pěnkavka vše osobně vypovědět, ale ona bezprostřednost a ironický nadhled, s kterým popisuje dění, to více než vyvažují. Čtenář se tak lépe srovná i se slabším finále (v případě oggerdovského cyklu nikoli poprvé) a více si vychutná hlavní atrakce.

Nepatří mezi ně příběh vygradovaný až k nevydržení. Šlechta se opírá o jednoduché zápletky v nejlepší pulpové tradici od sci-fi přes detektivku až po gangsterku a spíše si vychutnává bizarní postavičky, které brzy někdy až marnotratně odhodí. Tentokrát například lovce lidí Waca, disponujícího vlastním úderným komandem a podivnou modrou, ve tmě světélkující tváří, který je jistou dobu prezentován jako protiklad k Oggerdovi a čtenář se těší na jejich vzájemný střet. Hlavně se však Šlechta opájí svým světem.

Postapokalyptické příběhy vždy bodují určitým pocitem provinilých slastí – je přeci hrozné, že náš svět zanikl, ale my si coby čtenáři právě onu destrukci a její připomínky vychutnáváme a pátráme po dalších a dalších detailech! Do barbarství obrácená Evropa, pro českého čtenáře ironicky se pozvedající díky germánskému císařství (Praha a Čechy v určitém slova smyslu ovšem stále existují, Pěnkavka pochází právě odtud), je fascinující místo a Oggerdovy toulky fungují jako jedinečný akční bedekr. V sondách do zvláštních prostředí je Šlechta snad ještě zajímavější než Miroslav Žamboch, který čas od času vystaví některé své příběhy čistě na mapování bizarního, prostorově omezeného prostředí se specifickými zákony fyzikálními i společenskými.

Šlechta ovšem své průvodce doplňuje černým, potměšilým humorem. Což v rámci celého cyklu vynikne právě v Kyborgově jménu asi nejvíce. Nejedná se jen o postavu marsovského aktuára Jaspera Blackmorea (ano, zelení mužíčci existují – tak trochu), který nakonec své snažení získat špičkové (protože zvyklé na výrazně omezené zdroje a neortodoxní řešení) pozemské vědce zhodnotí jako very very fucking byznys, ale třeba i v motivu symbolu města Kobenhavenu.

Ten je zachycen i na obálce a ano, jedná se o svéráznou variaci na kodaňskou Malou mořskou vílu. Jen je ona socha (nyní několik metrů vysoká) uzpůsobena pro drsné pohraničí, kde se sice zachovaly zlomky vzpomínek na původní symbol, ale aktuální provedení odpovídá potřebám a pudům nového obyvatelstva. Nebo marsovský erotický časopis s populárními frázemi, co by chtěla dívka měsíce změnit... nebo odkazy na slavné sci-fi a fantasy a břitké dialogy...

Šlechta nikdy nešetřil nápady a nikdy se nebál dělat si ze svých oblíbených žánrů legraci. Umně balancuje mezi zábavou, hořkou ironií i ryzím, adrenalinovým pulpem. Právě ochota vystavět akční, často velmi krvavý příběh kolem v podstatě anekdotické nebo fraškovité zápletky, aniž by se text zvrhl v (sebe)parodii, vyděluje oggerdovský cyklus ze záplavy dalších domácích dobrodružných a akčních příběhů víc než co jiného.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 65 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 2020x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce