Bied-Charreton, Solange: Enjoy

Bied-Charreton, Solange
Enjoy

recenze beletrie zahraniční

Sociální síť Show You se pro mnohé stala místem setkání, událostí: tato „reality“ se jeví o tolik zábavnější a především hmotnější než skutečné fyzické bytí. Dá se žít i jinak? Mladá francouzská autorka Solange Bied-Charreton popisuje způsob života mezi nudou a zábavou. Její postavy ztrácejí své reálné já v nereálném světě.

Solange Bied-Charreton: Enjoy. Přel. Míša Řezáčová, Euromedia – Odeon, Praha, 2014, 168 s.

Mladá francouzská autorka (nar. 1983) Solange Bied-Charreton prý již odmala tíhla ke psaní a k literatuře, jež se později stala její vášní. Po dokončení studia na pařížské Sorbonně zjistila, že povolání učitelky ji nenaplňuje. Namísto toho si na živobytí vydělávala krátkodobými, drobnými pracemi, což jí umožnilo věnovat se po dobu pěti let literárnímu blogu, díky kterému navázala kontakt s lidmi z literárního světa. Další uplatnění našla v doméně internetového marketingu. Dnes se věnuje práci v Národním výzkumném centru v Paříži. Prozatím autorka napsala dva romány: Enjoy (2012) a Mladí a povznesení (2014).

Show you
„Show you byla nejdůležitější sociální síť na světě. Rozjela se před rokem. S klidem se dalo prohlásit, že na ní byl každý kromě těch, co byli úplně mimo, ačkoliv tihle lidé ve skutečnosti představovali většinu planety. Buď jsem tam, nebo je ze mě společenská mrtvola.“ Tyto čtyři věty odhalují leitmotiv celého románu. Příběh vypráví čtyřiadvacetiletý hrdina Charles, který stejně jako většina jeho generace prožívá svůj život ve virtuálním prostředí sociální sítě jménem Show You. „Pravidlo bylo následující: každý týden nahrát na síť vlastní video.“ Show You se tak nejen pro Charlese stává místem setkání, událostí. Tato „reality“ se jeví o tolik zábavnější a především hmotnější než skutečné fyzické bytí.

Zpočátku je čtenář seznámen s názory a životním krédem mladíka, jenž čerstvě nastoupil do práce a pro kterého vše začíná a končí za obrazovkou počítače. Zhruba v první čtvrtině knihy pak potkáváme jeho naprostý protipól: studentku literatury na Sorbonně Anne-Laure (Al), do které se hlavní hrdina opravdu zamiluje. Ji jedinou vidí jako skutečnou ženu, se kterou by toužil reálně žít. Ona bohužel Charlesovy city neopětuje, celý jejich posléze intenzivní vztah pojímá čistě jako přátelství. Díky Al, jež největší smysl spatřuje ve svobodě a nekonformitě, se Charles pomalu probouzí z virtuálního spánku a zjišťuje, že existuje i jiná realita než ta na síti. Poznává nové přátele, se kterými Al založila hudební skupinu, žijící nespoutaně a jdoucí proti davu. S nimi pak nabyde pár pro něj doposud nepředstavitelných zkušeností.

Celou knihu tvoří drobnější příhody ať hlavního hrdiny, Al, nebo nepochopeného spisovatele Rémyho Gauthrina a Charlesova otce. Všichni mají jedno společné: neschopnost přijmout a prožít realitu. V průběhu četby je tak čtenář konfrontován s úskalími virtuálního života, uvědomuje si, jak v dnešní době sociální weby zasahují do naší každodennosti, až se staly jeho nedílnou a takřka „přirozenou“ součástí. V závěru knížky opouštíme hrdinu ve chvíli, kdy ho vyhodili z práce – vzal si volno, aniž by se předem domluvil s nadřízeným –, osamoceného a ztraceného ve své vlastní existenci. „Nikomu jsem neukazoval cestu, nikoho jsem nepochopil, nikoho jsem nechtěl, nikoho jsem nesoudil... Nedokázal jsem se zničit, jak jsem chtěl, přestat milovat život, nebo ho milovat pořádně. Po té horečce jsem toužil do morku kosti. Tu lásku i zlobu jsem postrádal.“

Enjoy
Sama autorka říká, že román Enjoy by mohl posloužit jako výstraha mladým, aby nespadli do virtuálního života. „ Ano, Enjoy je určitá kritika epochy.“ Zároveň ale dodává, že v žádném případě nechce, aby se z literatury dělal jakýsi „manuál přežití“. Inspirací pro tuto knihu jí byla především úzká hranice mezi nudou a zábavou v dnešní době, Show You má být paroxysmus Facebooku. Bied-Charreton o Facebooku tvrdí, že je jako „lidská komedie“, zdroj všech lidských zájmů a vášní, a to ať už těch negativních, či pozitivních. Právě ve Facebooku je románových motivů spousta, proto se hodí jako pozadí prózy hovořící o současné společnosti.

Už předtím, než se do knihy začteme, je jasné, že se bude jednat o kritiku životního stylu mladé generace – generace Y. Lidí, kteří nepoznali život bez digitálních vymožeností. První řádky a stránky nás v úsudku jen utvrdí. Absurdita celé virtuální existence je vykreslena ve své nejstrašidelnější podobě. Možná až moc násilně. Občas jako by nám autorka své argumenty a kritiku sypala na hlavu ve velkém. Tomuto dojmu dopomáhá nejen obsah sdělení, ale i jeho forma. Věty jsou kladeny úderně a přesně tak, aby na čtenáře maximálně zapůsobily a zneklidnily ho. Autorka volí spíše kratší věty, slova se často opakují a naléhavost tak stupňují. „Nevěřil jsem vlastním očím. Očím, které ostatně tyhle holky tenkrát neviděly. Tyhle ne. Viděly jiné. Neviděly vůbec nic.“ Autorčina úderná rétorika někdy až lehce zavání patosem, citlivější čtenář se může cítit jak pod palbou tenisových míčků. Cíl Solange Bied-Charreton je jasný. Jak sama říká, jde o to, vykreslit nudu/zábavu lidí ztrácejících své reálné já v nereálném světě.

Celkově ale dílo působí poněkud nesoudržně. Tím, jak se některá poselství a motivy zvláštně opakují, lze nabýt dojmu, že autorka spíše psala pod vlivem vlastních aktuálních pocitů, než že by se jednalo o předem promyšlený a systematicky napsaný celek. S největší pravděpodobností autorka volí tuto jistou chaotičnost a již výše zmíněný úderný styl, aby podtrhla absurditu celého příběhu, potažmo současného světa utopeného v digitálním prostředí. Ve finále je však možné, že její přehnaná snaha co nejvíce zapůsobit a předat své „poselství“ bude čtenáře spíš rušit. Neboť ten může mít pocit, že se mu dostává morálního kázání a návodu, jak by to v žádném případě „nemělo vypadat“ a jak „je to hrozné“, než že by si reflexí hrdinova příběhu přirozeně a nenásilně vztáhl obsah knihy k sobě samému. To, jak je úsilí Bied-Charreton o názornost někdy až kontraproduktivní, protože se příliš vzdaluje věrohodné realitě, se dá krásně ukázat na rádoby vrcholné scéně celé knížky. Charlese zastihneme plného vzteku a lítosti, že nemůže Anne-Laure mít, protože její srdce patří jinému muži, což doposud nevěděl. Natočí tedy jejich pohlavní styk, kterému v úkrytu a tajně přihlíží, vyvěsí ho na síť a rázem za něj získá ocenění „video týdne“ pro oblast Paříže. Bied-Charreton se nechala slyšet, že když tato pasáž vznikala, sama byla šokovaná větami, které psala, jímala ji z toho hrůza. Chtěla však toto brutální sdělení předat dál.

Za jednu z nejsilnějších pasáží krátkého románu se nabízí označit tu, kde autorka nechává volně plynout po papíře jednotlivé „posty“, které lidé na Show You sdílejí s ostatními. Čtenář má najednou možnost si naplno uvědomit, jak blízko vlastně k hrdinovi má, že ho od něj zas tolik nedělí, protože na první pohled nesmyslné statusy jsou dnes běžnou záležitostí a i mnozí z nás na ně na své „modré“ zdi dennodenně narážejí. „Bude se posouvat čas, mně je z toho divně, vám ne? Týden marodím, jsem zmordovanej, už jsem ztratil tři kila. Kdy budeme jíst? Alix si nechala ukrást telefon...“

A co hůř, lidi to viděli
Román se však nedá omezit jen na prostou kritiku vymožeností spojených s rozvojem internetu. Autorka se, ať vědomě, či nikoliv, dotýká křehkosti lidské existence a útěku od ní v hlubším slova smyslu. V podstatě každý člověk potřebuje jistý únik před mnohdy tvrdým a nelítostným světem, záleží pak už jen, jaké podoby onen úkryt nabyde. Stejně jako Charles utíká na Show You, tak i jeho otec odmítá přijmout současnost a konejší své smutky v době dávno minulé. On trendy své doby na 100 % odmítal, Charles je naopak na 100 % přijímá, až je jimi plně pohlcen. Stejná neschopnost žít, ale jiná forma. Nemluvě o Anne-Laure, pro kterou knížky ztělesňují onu jinou skutečnost, než je ta, ve které žijeme teď a tady. Shledává, že „realita je moc tvrdá“ a že s literaturou je (pro ni) život prostě snesitelnější.

Enjoy je tedy kniha o ztrátě individuality, odosobnění, uniformitě, neschopnosti věci prožívat s emocemi a zúčastněně, o neschopnosti navázat normální vztah. Z lidí se stávají loutky ovládané všudypřítomným soudcem, jenž každého kontroluje a hodnotí. „A co hůř, lidi to viděli.“ Člověk ztrácí sebejistotu, je neustále pod tlakem, že se někde děje cosi úžasného, ale ne tam, kde se zrovna on ocitá. Jaký je tedy skutečný vliv sociálních sítí? Dokážeme se od nich úplně oprostit? To jsou otázky, které ve čtenáři četba románu Enjoy zanechává. Ani Solange Bied-Charreton prý neví, jak bude pokračovat osud hlavního hrdiny, a samotnou by ji to zajímalo. Přála by mu ale, aby se „naučil dívat na svět“.

Naučit se dívat na svět by se měl každý z nás a přečtení této knihy nám k tomu může dopomoci. Je důležité si uvědomit, že internet a sociální sítě velice často krátkodobě tlumí projevy zoufalství vyvěrající z pocitu méněcennosti a obyčejnosti vlastní osoby i vlastního života. Nejde však o vyléčení příčiny, ale o pouhé slepé maskování důsledku. V tomto ohledu je Bied-Charreton potřeba pochválit, že na problematiku generace Y upozorňuje. Zároveň je třeba dodat, že ačkoliv je kniha napsaná zajímavě a svým obsahem nás může dovést k hlubšímu zamyšlení, není pro prozření nikterak zásadní. Ke stejnému či velice podobnému závěru lze dojít i bez ní.

© Kristýna Šťastná

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložil: KubiN, 01.07.2016 02:28
Bied-Charreton, Solange: Enjoy
Zdravim, pěkně napsaný článek.Je to sotva pár minut kdy se mi nějakým zvláštním intuitivním zábleskem vnukla myšlenka, Ta myšlenka mě sem, na tuto stránku plnou textů dovedla,možná za nějakým účelem.Nevím, možná jsem jenom nasraný snílek, možná psychopat s dobrými úmysly. Ale pošád píšu... Nikdy jsem... této formě předávání informací nedal šanci, šanci prorazit. Psát.Psát o vlastních názorech, které zatím jenom tiše kolovali pod rouškou předstírání normálnosti.. Ve světě dvojího myšlení, doublethinku.(docela to vystihl Orwell ,)) Buď jsem tam, nebo je ze mě společenská mrtvola.“ Umírající společnost, nebere zajatce, kteří by se mohli spojit ve jménu zdravého rozumu, cti, duchovní síle a díky spravedlivému soudu proti všem sráčum, .. By nastal zlom, možnost volby.. Červená nebo modrá. Mezi Světlem(Wake up, boj, boj za naše děti, pokrokovou budoucnost(The Venus Projekt), pochopení pravdivé minulosti, ctít zákony země a představit se konečně vesmíru s láskou a pořádným jointem) Mezi Temnotou(N.W.O. , Velký bratr, Iluze, TTIP, FED, falešní bohové, manipulace, propaganda, chtíč, a ignorace. Rovná cesta, jako rakovina na zemi, kvůli zájmům pár jedinců, kteří podvodem a zmatením minulosti vše ovládají, :D ) Stay positive.. Nápovědy, znamení, zablesky jsou všude kolem nás. Pokud se chci vzdělávat a růst, pochopit a najít, jít a ne stát, nemusím pravdy se bát. Otázky když budu klást a nenechám se mást pod nějakou falešnou vlajkou jak v září 11. Zkažený, ztracený?Právě že jsem ten co se našel. Sebevědomí a nohami na zemi, spojený záměry, A tak jeebu všechny korporace a instituce, banky a zastaralý životní styl, plny zastaralého myšlení. Toto je začátek revoluce generace. Začínáme ...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 3147x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce