Willeford, Charles: Miami Blues

Willeford, Charles
Miami Blues

recenze krimi

Nejslavnější kniha novodobého klasika americké drsné školy se v době vydání (1984) stala senzací hlavně pro ctitele a znalce žánru. V českém prostředí stále může působit trochu jako zjevení, protože suverénně ignoruje obvyklá schémata kriminálního románu.

O zlomeném prstu a zničené protéze
Charles Willeford: Miami Blues. Přel. Petra Hesová, Moravská Bastei MOBA, Brno, 2014, 224 s.

S románem Miami Blues přichází do českého prostředí novodobý klasik americké drsné školy Charles Willeford (1919–1988). Pozdě, ale přece. A můžeme jen doufat, že čeští čtenáři jsou na něj připravenější, než když před nějakými dvaceti lety vydalo Argo knihu Willefordova generačně i žánrově blízkého Jima Thompsona Vrah ve mně, autora v USA i Evropě ještě mnohem kultovnějšího, než je Willeford. Tehdy to skončilo fiaskem a ani druhé vydání v roce 2010, propojené s aktuální filmovou adaptací, nepomohlo k tomu, aby tu Thompsonovi vyšlo cokoliv dalšího.

Miami Blues, Willefordova nejslavnější kniha, napsaná paradoxně až na sklonku jeho života (vyšla roku 1984), se v době vydání stala senzací hlavně pro ctitele a znalce drsné školy a inspirovala mnohé tvůrce (literáty i filmaře) ještě v devadesátých letech. A v českém prostředí stále může působit trochu jako zjevení, protože suverénně ignoruje obvyklá schémata kriminálního žánru.

Především: v centru pozornosti autora není policista Hoke Moseley, který se po úspěchu Miami Blues stal hrdinou úspěšné, bohužel však ne moc dlouhé série (Willeford stihl napsat ještě čtyři pokračování, přičemž jedno z nich nakonec nikdy nevyšlo). Ale čerstvě propuštěný trestanec Freddy Frenger přezdívaný Junior, agresivní hora svalů, která navíc chytře a účelně své síly dokáže využívat. Kdo čeká, že bude sledovat Moseleyho pátrání po Juniorovi, který se rozhodl usadit v Miami, kde se mu jeho nikterak sofistikované zločiny (obvykle násilná přepadení) zpočátku nečekaně hladce daří, ten je brzy vyveden z omylu. Moseley se s Juniorem setká jako s přítelem ženy, jejíhož bratra zabil při náhodné drobné potyčce (Junior zprvu vůbec neví o tom, že oběť jeho útoku zemřela), a podezření v něm klíčí jen velmi pomalu. Možná až příliš pomalu, protože dřív si ho Junior vyčíhá, ošklivě mu nařeže a ještě mu sebere služební odznak a pistoli, což se mu hodí při dalších špatnostech. To je mimochodem snad jediný slabší moment knihy, zdá se dosti nepravděpodobné, že by policisté svědkům (byť v tomto případě jde o pozůstalou) sdělovali své domácí adresy. Každopádně mnohem víc stránek je věnováno padouchovi než policistovi, který zpočátku vůbec neví, „která bije“, pak leží s rozbitým obličejem v nemocnici a až v poslední třetině se vzchopí k nějaké akci, přičemž Juniora dostane víceméně náhodně, když se připlete k jeho nové akci, která navíc zločinci vůbec nevyjde podle představ.

Miami Blues tak ze všeho nejvíc představuje přesvědčivý psychologický portrét kriminálníka, který vůbec neuvažuje o tom, že by se někdy mohl živit poctivě. Který je smířen s tím, že se do kriminálu jednou vrátí, a jen se snaží, aby jeho pobyt na svobodě byl co nejdelší a nejpříjemnější. Což v jeho případě znamená rychle vysávat ukradené kreditky a hledat další zdroje rychlého obohacení. Junior projevuje jistou vychytralost, která mu v kombinaci s nevybíravou brutalitou dlouho přináší úspěchy. Willeford jej portrétuje jako sebestředného, machistického a bezcitného mizeru, ale nikoli primitiva. Má zkušenosti s podsvětím i policií, umí improvizovat a rychle využívat šancí, které se mu naskytnou.
Podobně jeho milenka Susan, zprvu prostitutka, kterou Junior sebere jejímu pasákovi a „vychová“ ji k tomu, aby fungovala jako žena v domácnosti. Ani ona není vzorem ctností a inteligence, v životě jde od špatného k horšímu a sama neví, jestli Juniora miluje, nebo se ho bojí. Proti oběma je postava Hoke Moseleyho vlastně plošší, byť i tady nejdeme několik prvků, které u detektiva drsné školy tak úplně nečekáme (například způsob, jakým si zjedná respekt u své nové hispánské parťačky – za hranou mobbingu).

Dalším momentem, který Miami Blues vyděluje z obvyklé produkce kriminálních románů, je nenápadný podvratný humor. Junior svou první vraždu spáchá v podstatě bezděčně a čtenář neví, zda se nad ní má zhrozit, nebo se smát: příliš otravnému žebrajícímu členovi Hare Kršna na letišti zlomí prst, ten z toho dostane šok a na jeho následky později zemře. Hoke Moseley si pochvaluje svou zubní protézu, než mu z ní Junior nadělá prášek. Když dostane v nemocnici novou, pro změnu mu ji málem zničí rozčilený úplatný policajt, na jehož jednom černém kšeftu Junior vydělal s pomocí Moseleyho policejního průkazu. A v epilogu si Willeford ještě neodpustí jeden prvoplánový sexistický vtípek, který ale v kontextu velmi krvavého závěru působí docela osvěživě.

Nenápadnost těchto tragikomických prvků posiluje autorův strohý, věcný styl. K drsné škole se hodí a je jí vlastní, nicméně mnozí autoři neodolají pokusům přiblížit se Raymondu Chandlerovi a zdobit jej více či méně vtipnými hláškami. Wileford na něco takového nemá čas, žene děj rychlým tempem kupředu a černý humor využívá hlavně v situacích, ne v dialozích. Suchý, objektivizující styl je důležitý také při líčení děje z Juniorovy perspektivy – čtenář se tak velmi brzy dokáže vžít do jeho způsobu myšlení, aniž by s ním přitom začal sympatizovat.

Miami Blues je román, který čtenáře zpočátku příliš neohromí: všechno působí nějak zmateně a trochu bizarně, příběh nemá pořádnou zápletku, lineárně směřuje k finále, kde se postavám věci dějí spíše náhodně. Postupně však čtenář nutně podlehne Willefordovu kouzlu a po dočtení naprosto chápe, proč je v Americe takovou ikonou.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 1528x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce