Deaver, Jeffery: Tak trochu šílení

Deaver, Jeffery
Tak trochu šílení

recenze krimi

Jefferyho Deavera proslavily romány, ale rád se věnuje i povídkám. Píše je v poněkud nadměrných velikostech, s neustálými překvapivými zvraty a obraty. Vyjdeme-li z toho, že ve zlatých magazínových časech znamenalo padesát stran už „krátký román“, najdeme mezi třinácti položkami knihy krátkých románů hned pět.

Tak trochu plýtvání
Jeffery Deaver: Tak trochu šílení. Přel. Jiří Kobělka, Domino, Ostrava, 2014, 640 s.

Třináct povídek na 640 stranách… Prostým dělením vychází bezmála padesát stran na jednu. Psávaly se i kratší povídky... Žánrové magazíny, Hitchcockův a Queenův, kde si i Deaver brousil ostruhy a získával první příznivce, řadily kdysi padesátistránkový kousek už do kategorie „short novel“, krátkého románu, i tzv. „novelette“ musela být poloviční. Z třinácti povídek obsažených ve třetím svazku Deaverových povídek by v nich jako povídky rozměrem obstály dvě, se zamhouřeným okem tři.

Tolik na margo všeobjímající rozplizlosti.

Ta poznamenala samozřejmě i romány daného žánru, Deaverovy nevyjímaje. Lze namítnout, že se dnes píše s daleko větším smyslem pro detail, plastičtěji, mnohovrstevněji, do větší hloubky. To jistě ano, ale také užvaněněji, při vší fascinaci literátů filmovým viděním rozbředleji, a zda ve výsledku efektivněji, to ponechám na každého úvaze stejně jako úvahu, zda by neukázněným, z řetězu urvaným autorům (a v důsledku i čtenářům) neprospěla větší redaktorská přísnost.

O stupeň horší všechno je, když autorovi nebylo literárně zrovna shůry dáno, a to většině těch, kterým se věnuje rubrika Relax, nebylo. Ani v tom není Deaver výjimkou. Potom ti řemeslně zručnější kompenzují jazykový a stylistický úhor mistrnou dovedností fabulovat, pracovat se zápletkou, překvapovat, šokovat, případně i zdravě děsit. To není samozřejmá vlastnost, nýbrž nadhodnota, která postrkuje vyvolené z obskurity do žebříčku bestsellerů. Číst většinu těch zbylých bývá utrpení, v lepším případě ztráta času promarněného otáčením stovek stran, po němž následuje zapomnění.

Naštěstí patří Deaver do první sorty – a naštěstí se tímto řádkem už konečně lomí zdánlivě negativní vyznění této recenze. Deaver si udělal jméno jako romanopisec. Lidé od něho požadují ony (stále objemnější) špalky naplněné úkladnými vraždami, zvrácenými vrahouny, téměř geniálními pátrači a hlavně jedním zvratem za druhým, takže mdlý literární zážitek je bohatě vynahrazen jízdou na fabulační horské dráze, po níž nám jen spadne čelist.

Povídky však zůstaly Deaverovou tajnou láskou, jak přiznává. Píše je podobně: v nadměrných velikostech, jak už bylo poznamenáno, ale také s neustálými překvapivými zvraty a obraty na zřeteli. Vyjdeme-li z toho, že ve zlatých magazínových časech znamenalo padesát stran už „krátký román", najdeme mezi třinácti položkami Tak trochu šílených krátkých románů hned pět.

Jsou hutné, jako kdysi bývaly povídky, slovního balastu a vedlejších zbytečností, které dnes tak nezřízeně plní svazky kriminálních románů, je v nich poskrovnu. Jako byste každý Deaverův román nechali chvíli koupat v kyselinové lázni, aby rozežrala nánosy a usazeniny, a včas ho vytáhli, útlý a úderný. Nic přitom neztrácejí na důmyslnosti, naopak, ta vyniká v posílené intenzitě, děj má spád… je to asi tak, jako když stejnou běžeckou trať vedle sebe běží rozkydnutý tlusťoch a šlachovitý hubeňour. A co je snad nejpozoruhodnější: povídky nutí Deavera i k „literárnějšímu“ přístupu. Vyžadují jemnůstky, kterých by pro špalky odsekávané řemeslnou psací sekerou byla škoda, a tak se jen tam autor ani nenamáhá vpašovat, protože by v tisících slov zanikly.

Přitom – ale to už se pouštím na tenký led, na kterém jsem aktivně nikdy nestál – se zdá, že nejedna z povídek rovná se vyplýtvaný románový potenciál. Působí to tak, natolik nosné a poutavé jsou z většiny jejich nápady a náměty, ale ostřílený řemeslník Deaver jistě přesně ví, co dělá a co unese jaký rozměr, a tuhle bludnou domněnku by mi nejspíš racionálně vyvrátil. Dokud si to ale mohu myslet, pak jsem nadmíru spokojen s porcí třinácti drobných románků v jednom svazku. Nadělení opravdu bohaté.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   38%čtenáři

zhlédnuto 2105x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce