Rabinowich, Julya: Die Erdfresserin

Rabinowich, Julya
Die Erdfresserin

ukázka beletrie zahraniční

Větvemi za mnou probleskuje zapadající slunce. Pod nohama křupe sníh. Na sněhové pokrývce se rýsuje nepřirozeně dlouhá černofialová silueta, napodobuje každý můj pohyb...

Julya Rabinowich: Die Erdfresserin. Deuticke Verlag, Wien, 2012, 240 s.

(ukázka, s. 5–15)

Prolog
Větvemi za mnou probleskuje zapadající slunce. Pod nohama křupe sníh. Na sněhové pokrývce se rýsuje nepřirozeně dlouhá černofialová silueta, napodobuje každý můj pohyb. Následuji svůj stín, který putuje v chladu úzkou škvírou světla, v zádech teplo slunce jako teplo bezpočtu mužských těl předtím. Ještě nikdy mě vlastní stín nesvedl z cesty. Pode mnou sníh, tající sníh a ostré hrany rozpraskaného ledu. Vedle vysokých bot černá zrcadla, ze kterých to pod podrážkami vystříkne, aby se za mnou hladiny opět beze stopy zavřely, když svěšená mračna najdou své místo na zemi. Je strašidelně ticho.
Má tvář se blíží k hladině. Zamrkám na sebe. Tmavé oči v tmavé vodě. Tmavé jako kafe a tolik probděných nocí. Vytrhané klenuté oblouky obočí. Dech se vzdouvá v drobných vlnách, vlasy se dostanou do neklidného pohybu, nejsou tu a zase se objeví. Nad vším pára, zmizím v mlze.
Konečně se ponořím a piju. Setřu si kal ze rtů jako spoustu, spoustu slov předtím. Vstanu a jdu dál. Jsou i ti, co zůstanou ležet. Já patřím k těm, co vstanou a jdou dál. Je to otázka rozhodnutí. Máš je v rukou. Zůstaň ležet. Jdi dál. Jez. Pij. Dýchej. Jednu nohu před druhou. A neohlížet se nazpět. Pohled nazpět si člověk může dovolit, až když dojde na místo, které leží za tímto nazpět.

Díl 1
Předtím
And now, I wanna be your dog.
Iggy Pop

„Povězte mi něco o sobě.“
„Stačí, když se podíváte do spisů. Vidím, že je to celý štos papírů v mé složce.“
„To není váš příběh. Váš příběh je to, co mě zajímá.“
„Co přesně?“
„Vy, vaše rodina, vaše minulost.“

1
O otci jsem už nevěděla prakticky nic. Teplá velká hruď, o kterou jsem si opírala hlavu, starým tabákem páchnoucí dýmka s černým krčkem a zažloutlým náustkem. Slonovina. Ta dýmka bývala jedním z důkazů, které matka uváděla, kdykoli přišla řeč na otcovo zmizení. Svou oblíbenou dýmku by tu nikdy nenechal, kdyby neměl v úmyslu vrátit se. Když už ne kvůli dětem, tak kvůli dýmce.
V sedmnácti jsem si koupila první krabičku cigaret a potají se pozvracela ve dvoře. Náš dům, největší a nejhezčí, situovaný uprostřed vsi, dům kamenný, na rozdíl od nízkých křivých cihlových staveb, patřil nyní matce. Měli jsme peníze. Ještě.
Můj otec byl sečtělý muž, člověk, kterému se sousedi z respektu vyhýbali, ano, dokonce se šuškalo, že mu patří knihovna, celá místnost promrhaná jen na knížky. Jako děti jsme si tam se sestrou rády hrály, protože prázdná místnost lemovaná při stěnách regály, které sahaly od podlahy až ke stropu, většinou skýtala prostor k divokým hrám. Dokonce se tam dalo v zimě jezdit na koloběžce. Knihy měly zvláštní vůni, stejně jako celý pokoj, byly staré, většinou vázané v látkovém potahu nebo v kůži, mnohé napsané nám neznámým jazykem. Písmem, které jsme nedovedly rozluštit. Občas jsem si vzala nějakou knihu z police, otevřela ji a vytáčela sestru tím, že jsem dělala, jako že si v ní čtu. Dlouho mi to věřila, i když si mohla mé lsti všimnout. Mluvené slovo pro ni mělo už tenkrát větší význam než psané, sotva si ověřovala, kolik je pravdy na tom, co tvrdím. Dalo by se to vykládat jako její hloupost, ale já vlastně vím, že prostě byla tak loajální a věřila mi, akceptovala mou zdánlivou převahu jen proto, že jsem to říkala důrazně.
„Jak to, že ty to dovedeš, a já ne?“ křičela pak.
„Protože mě to tatí tajně naučil,“ přisazovala jsem si.
„A proč mě nic nenaučil!“
Rozbrečela se a obvykle běžela za matkou, která mně vlepila jednu do tváře, protože jsem si brala knížky z otcovy knihovny, a potom ještě jednu, protože jsem lhala.
I v mrazivé zimě vytírala matka práh našeho domu holýma rukama. Kůži měla popraskanou a rozpukanou, drobné červené čárky na tmavě hnědé. Nehty rudé, i prsty. Práh vytírala každý den, aby byl pro otce čistý a nepotřísněný, aby až se vrátí, nalezl útulný domov, který celé roky čekal jen na jeho návrat. Odhodlaně.
Bylo jasné, že otce musí někdo nahradit, ale musel být nahrazen tak, aby se dalo uchovat zdání, že otec je nenahraditelný a vůbec že to ani není nutné.
Jakmile jsem odešla, setřela matka práh, sotva ho mé nohy překročily, aniž se jí na tváři usadil mírnější výraz. Čeká. Já ne. Já ho nacházím každý den a ztrácím ho za svítání znovu a znovu. V každém rysu kteréhokoli muže, na něhož narazím, se znovu a znovu setkávám s ním, horlivě jako bohoslužebnice, jež v ikonách nalézá svou spásu, v každé ikoně tutéž. V každém muži nalézám otce, a přitom hledám dítě. Kdyby sestra a matka jen čtvrtinu oddanosti, s jakou čekaly na otce, věnovaly mému synovi, postačovala by dozajista tato oddanost k tomu, abychom byli všichni šťastni. Ovšem člověk, který je tu s námi, je mnohem méně zajímavý než člověk, který zmizel.
„Kdy se vrátíš, mami,“ řekl a bulil, až mu teklo z nosu, soply i slzy rozmazal pěstí po tváři. Trucovitě předsunutý spodní ret.
„Brzy, maličký,“ odpověděla jsem.
Na horním rtu mu rostl hustý knír, celý týden se neholil, protože se mu opět přitížilo. Vrhl se na mě a tiskl mi mokrou tvář na krk, stál tu sehnutý a třásl se v záchvatech pláče. Pevně jsem ho objala. Tak pevně, jak jsem jen dokázala. Dokonce ještě o trochu víc, protože jsem se bála, že jinak by objetí ani nevnímal. Matka se provokativně postavila ve dveřích proti nám a měřila si mě hořkým pohledem.
Navzdory svému věku stála tak rovně, jako stávala v mládí, vyzáblá a vzpřímená, s dlouhými vlasy přísně sčesanými dozadu, které si každé ráno svazovala do uzlu v týle. Navzdory všem výčitkám, které jsem si během posledních týdnů vyslechla, jsem se na její slovo mohla jako vždy spolehnout. Postará se o všechny jeho záležitosti, o jeho léky, které jsem každý týden posílala, o jeho zdravotní sestru, která pravidelně docházela.
„Brzy se zase vrátím,“ řekla jsem ještě jednou přesvědčivě.
Povinnost, volbu nebo pravdu hrávaly jsme se sestrou jako děti. Já žádnou volbu nemám, jen povinnost. Trochu se uklidní a pustí mě. Na šatech mám vpředu velký lepivý flek rýmy a slz. Zívá. Lék, který jsem mu přimíchala do jídla, zřejmě začíná účinkovat.
Jeho pohyby se očividně zpomalují.
„Brzy,“ mumlá a dokonce se trošku usměje. „Brrrzy.“
Je hubený, skoro až moc hubený, ale už se mu začalo dělat bříško, je bledý, matka ho už dávno nepouští ven. Začnu se pomalu pozpátku vzdalovat chodbou, za mnou dveře, mé dítě na opačném konci. Široká dřevěná prkna skřípají pod mými botami, jemu se chvějí oční víčka. Tmavá kučeravá hlava mu dál visí na prsou. Ospale mi mává, ztrácí zájem, položí si hlavu na opěrku. Objeví se za ním moje matka, tmavě oděná v přítmí, je sotva vidět až na ten stejně bledý obličej, a kolem ramen mu dá pletený šál z kozí vlny. Opírá se o ni celou svou vahou a ona ho klopýtavě vede do jeho pokoje.
Drží se v pevném objetí a oba klopýtají, působí jako dva čerstvě sbratření pijáci za svítání, jako dva špatně secvičení klauni. Postrádám trumpetku, zelenožlutě proužkovanou, která vydává příšerný tón, jednu takovou jsem mu darovala, suvenýr z mé první cesty. Jediným zvukem jsou dveře, jak za mnou zapadnou.
Otočím se, tváří směrem k obecní silnici, a rozejdu se. Ještě než dorazím na autobusovou zastávku, zaslechnu za sebou kroky. Vím předem, kdo mě následuje. Zpomalím, aniž bych si sundala batoh ze zad, a neobrátím se. Dožene mě, jde nějakou dobu tiše při mě. Na nohou má boty, které jsem přivezla z Německa.
„Opravdu to musí být?“
Mlčím a zase zrychlím. Snaží se se mnou držet krok, dávno už není tak fit jako já, je to pro ni namáhavé. Slyším, jak se jí zrychluje dech, co zůstává mezi námi jako mlha. Pousměju se. Rázná chůze mě nestojí skoro žádnou námahu, jsem poutnice, zatímco ona zůstala zápecnicí. „Musí to být?“ opakuje, nyní o něco hlasitěji, přerývaně, protože musí lapat po dechu. „Navrhni mi něco lepšího,“ odpovím klidně.
Tenhle hovor vedeme znovu a znovu, pokaždé když vyrážím; a pokaždé když se vracím, čeká na odškodnění.
„Víš přece, jak je těžký,“ řekne.
Zastavím se.
To je něco nového.
„O co jde tentokrát,“ řeknu, „co chceš tentokrát navíc než jindy, že takhle začínáš?“
Vyhne se mému pohledu, zrudne a červená jí zalije tvář až po kořínky vlasů. Hledím na její rozpálený obličej a začínám se divit.
„Zůstáváš pryč pořád delší dobu,“ koktá, slova jsou nezřetelná, tišší a tišší.
„Pokaždé delší dobu…“
„Že to pro tebe až doteď byla nevýhoda,“ řeknu. „Kdo zaplatil přístavbu. Kdo topení. Zimy byly ledové víc než dost.“
Bojuje s čímsi, co se jí zaseklo v krku, dusí se. Začínám být zvědavá, takové divadlo jsme tu ještě neměly. Najednou se zastaví. Stejně nečekaně začne křičet, křičet jsem ji neslyšela už dávno, je to nezvyk. Hlas jí vyletí a rázem je hrubý a chraplavý.
„To tvoje topení jsme nepotřebovali!“ vyštěkne. „Přístavbu jsme dělali jen kvůli němu! Jestli si chceš svůj život podělat – posluž si, Diano! Ale můj život nech na pokoji!“
„I samy dvě byste tam mrzly.“ Můj hlas je na rozdíl od jejího tišší a poddajnější.
„Pjotr by nás vzal k sobě,“ vyrazí z ní, „měl by pro nás obě dost místa, pro mámu a pro mě, a ten starý, obrovský nepotřebný dům, co se ani vytopit nedá, protože je z kamene a tmavý a starý, jsme mohly prodat!“
Musím se tomu smát. Moje sestřička sní o vdavkách, má přes pětatřicet roků, hranatý obličej, nešikovné, velké ruce.
„Děláš nám všem ze života peklo,“ vyráží ze sebe.
„Žijete si z toho mého pekla víc než dobře,“ odpovím.
„Zůstaň tady,“ řekne na to, tiše, chraplavě, rychle. „Zůstaň tady, se svým synem. Nech si dům. Ale mě nech jít.“
Blížím se obličejem k jejímu, než mi její oči srostou do obrovitého, děsivě mžourajícího oka kyklopa. Chce mi uhnout, hlavu jí ale držím pevně. Těmahle rukama už jsem ztloukla chlapy do bezvědomí a vlastnoručně jsem mezi kulisami přesouvala těžký jevištní materiál, když jsem v noci zůstávala v divadle, abych si nechala projít hlavou nové scény.
„Tos, sestřičko,“ vdechnu jí do ucha, „měla říct matce.“
Pokouší se z mého sevření vysvobodit, povolím, na rukavicích se mi zachytilo několik pramínků dlouhých bezbarvých vlasů.
„Tys nám to všechno nadrobila,“ sykne na mě.
Podívám se na hodinky. Autobus by měl přijet každou chvílí. Otočím se. Ona zůstane stát, dívá se za mnou.
„Příští týden pošlu peníze,“ křiknu, když se autobus rozjíždí.

 

Překlad © Jitka Nešporová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1673x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce