Hrůza, Jiří: Svět měst

Hrůza, Jiří
Svět měst

recenze historie

Kniha vyjadřuje autorův obdiv ke všem starým i novějším tvůrcům a budovatelům měst, jakkoli k nim do jisté míry i sám patřil. Ne náhodou jeho text uvozují slova C. Lévi-Strausse: „Něco opravdu velikého člověk dokáže stvořit jen na počátku. Velikost, která se váže k prvopočátkům, je tak průkazná, že i omyly, jestliže jsou nové, nás pořád omračují svou krásou.“

Jiří Hrůza: Svět měst. Academia, Praha, 2014, 712 s.

Jedna z největších materiálních a kulturních hodnot, které při veškeré nedokonalosti – své i svých sídel – lidé dokázali vytvořit. Tento obsah si s pojmem města spojoval Jiří Hrůza (1925–2012), který právě městům věnoval větší část svého života, a to jak v rovině jejich praktického navrhování a utváření (mnoho let zastával post vedoucího projektanta územního plánu Prahy), tak i v oblasti teorie. Mimo jiné je autorem více než třiceti knižních titulů, přičemž ten poslední, Svět měst, vyšel až po jeho smrti. Je to ovšem i jeho kniha nejobjemnější, do jisté míry shrnující celoživotní dílo slavného a vlivného urbanisty.

Jak praví anotace, publikace podává syntetický výklad o vývoji měst, od velkých starověkých civilizací až do současnosti. Sleduje jak tisíciletý vývoj lidských sídel, tak i specifické znaky a vlastnosti jednotlivých měst. Čtenář se v ní dozví, v čem spočíval rozdíl mezi křesťanskými a muslimskými městy nebo v Evropě mezi městem renesančním a barokním (zatímco v renesanci bylo přírodní prostředí vnímáno spíše jako překážka uskutečňování apriorních geometrických schémat, baroko se mu dokázalo přizpůsobit a důmyslně ho využít). Ekologický aspekt prolíná celou knihou: autor zdůrazňuje, že už antický člověk dbal na genia loci; nesměl tedy kácet posvátné stromy ani znečišťovat prameny. Zato dnešní města jsou podle něj ekologicky „neudržitelná“ a „jejich náprava je jednou z neodkladných podmínek zachování života na Zemi“. Ekologickou „niku“ měst bychom podle Hrůzy měli zachovávat „v co nejlepším stavu a nezapomínat, že předpokladem naší vlastní existence je zachování nik všech ostatních tvorů a projevů života, umožňující nám sdílet spolu s nimi tuto Zemi“. Ale stejně organicky je do knihy včleněna také dimenze duchovní. Hrůza apeluje na to, abychom nezapomínali na starověký ideál města jako „středu a zároveň obrazu pozemského i nebeského řádu“, města, jež byla umístěna na vhodných místech a zároveň vyjadřovala duchovní svět lidí a naplňovala jejich touhu po kráse. A v samotném závěru autor připomíná slova Jindřicha Chalupeckého: „Kdysi samo založení města mělo svůj všední úkol a zároveň bylo úkonem náboženským. Nebylo pouhým ,sídlištěm‘, ,životním prostředím‘, nýbrž prostředím duchovním.“

Hrůza se ovšem detailně vyjadřuje i k vývoji některých vybraných měst, který předvádí i na velkém množství plánků, půdorysných nákresů i skicách budov a městských panoramat, jež jeho text názorně vizualizují a zkonkrétňují. Kupříkladu o pražských betonových sídlištích celkem realisticky soudí, že je v nich absence městsky působícího prostředí „vyvažována přírodním zázemím a uspokojivým spojením s centrem“. K výstřelkům funkcionalismu je ale jinde nesmlouvavý: o ruském Magnitogorsku, který měl zosobňovat ideální ztvárnění tzv. pásmového města, „Socgorodu“, soudí, že jeho obyvatelům mohl připomínat spíše tábor nucených prací. A k současným satelitním čtvrtím s typizovanými domy stavěnými ve stylu „podnikatelského baroka“ až uštěpačně podotýká, že po prvním obdivu k jejich společenské exkluzivitě začíná jejich přitažlivost slábnout a lidé začínají pozdě objevovat jejich notorické nedostatky, které jsou ovšem v jiných zemích již dávno známé.

Na mnoha místech se také kriticky zmiňuje o tlaku na „ekonomizaci“, která nadměrným zvyšováním hustoty zástavby dokáže poškodit i tu sebemalebnější lokalitu a znehodnotit i dobré plány architektů a urbanistů. U historických center pak podle něj touha po zisku vede k tomu, že se tyto čtvrti pro návštěvníky „převlékají do romantické a hlavně co nejvýnosnější podoby“. Inscenují a kašírují se historická malebná zákoutí, hospůdky, městský folklor a všechny rádoby historické části měst, přičemž smyslem je přinášet neobvyklé, byť i kýčovité „zážitky“. Autor ovšem přiznává, že „již v dávnější minulosti docházelo k inscenacím městského prostředí při církevních a světských oslavách, procesích a poutích, korunovacích nebo pohřbech“. Poutavě líčí i trend výstavby kašírovaných napodobenin pseudohistorických budov, který ve Spojených státech souvisí s pořádáním světových výstav, zvláště Kolumbovské výstavy v Chicagu. Tu někteří chválili za to, že lidem připomněla „možnosti krásy pro všechny“, jiní, jako americký architekt a „otec mrakodrapů“ Louis H. Sullivan, ji ale odsoudili jako „nestydatý exhibicionismus šarlatánství“.

Hrůza se dotýká i dnes hojně diskutované výstavby nových mrakodrapů. S jistou ironií cituje ty, kteří po 11. září 2001 předpovídali, že jejich věk pominul s tím, že „zůstanou jen megavěže v zemích třetího světa“. Jak autor správně konstatuje, bylo to mylné proroctví: jejich věk nejen že neskončil, ale naopak „se dere za dalšími rekordy“. Co se týká budování dalších vysokých staveb v blízkosti historických jader, rekapituluje některé plánované projekty, přičemž k nim nezaujímá a priori negativní stanovisko. Podle něj by nemělo záležet na absolutní výšce budov, ale na jejich přiměřenosti vzhledem k prostředí, do něhož vstupují.

Autor vyjmenovává i hlavní teorie urbanismu, od Vitruvia přes Camilla Sitteho až k Athénské chartě, a také shrnuje četné projekty utopistů – dodejme, že větší část z těchto vizí měla právě podobu ideálního města. Stranou Hrůza ovšem nenechává ani ty, kteří o nějaké reformě měst nebo o jejich ideální podobě vůbec odmítali uvažovat, protože městský způsob života jako takový celkově zavrhovali. Například i třetí americký prezident Thomas Jefferson ve velkých městech viděl „zhoubu morálky, zdraví a svobody člověka“. Paradoxně se tak shodoval s těmi, kteří dnes z Ruska či mnoha arabských států pohlížejí skrz prsty směrem na Západ, jenž je podle nich „mravně zkažený“, a přitom odsuzují právě město jako ztělesnění „vykořeněného, arogantního, nenasytného, dekadentního, nemravného kosmopolitismu“, jak názorně popsali Avishai Margalit a Ian Buruma v knize Okcidentalismus: západ očima nepřátel. Předním terčem nenávisti nositelů a šiřitelů oněch „okcidentalistických“ předsudků je ovšem právě Jeffersonova Amerika… Ale abychom nechodili tak daleko, u nás třeba Petr Chelčický odvozoval zavrženíhodnou povahu obyvatel měst od Kaina, jehož přivedla vražda „k dělání měst a města jeho vedla k lúpežóm bezprávným“.

Podobné názory pochopitelně Jiří Hrůza nesdílí, naopak jeho kniha vyjadřuje obdiv ke všem starým i novějším tvůrcům a budovatelům měst, jakkoli k nim do jisté míry i sám patřil. Spatřuje v nich totiž až jistou mytickou velikost. Ne náhodou jeho text uvozují slova antropologa Clauda Lévi-Strausse: „Něco opravdu velikého člověk dokáže stvořit jen na počátku; ať jde o jakoukoli oblast, jedině první krok má plnou platnost… Velikost, která se váže k prvopočátkům, je tak průkazná, že i omyly, jestliže jsou nové, náš pořád omračují svou krásou.“ Svoji velikost, váhu a monumentalitu má nesporně i Hrůzova skoro tříkilogramová kniha, která se velmi pravděpodobně stane pro všechny zájemce o historii a teorii města, ale možná i pro jejich odpůrce neopomenutelnou příručkou.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2280x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce