Binebine, Mahi: Boží koně ze Sidi Moumen

Binebine, Mahi
Boží koně ze Sidi Moumen

recenze beletrie zahraniční

Mahi Binebine, marocký výtvarník a spisovatel, se v románu o sebevražedných atentátnících stává jedním z nich. Jen tak mohl zjistit, co vedlo partu kluků k tomu, že rozpoutali strašný masakr, z něhož ani pro ně nebylo úniku.

Boží koně ze Sidi Moumen
Mahi Binebine: Les Étoiles de Sidi Moumen. Flammarion, Paris, 2010, 156 s.
Mahi Binebine: Boží koně ze Sidi Moumen. Přel. Jana Petrová, Práh, Praha, 2014.

Mahi Binebine, marocký výtvarník a spisovatel, se v románu o sebevražedných atentátnících stává jedním z nich. Jen tak mohl zjistit, co vedlo partu kluků k tomu, že rozpoutali strašný masakr, z něhož ani pro ně nebylo úniku.

V květnu 2003 došlo v marocké Casablance k bombovému útoku, při němž zahynulo přes 40 náhodných obětí a spolu s nimi i 13 atentátníků. Mahi Binebine, dnes přední marocký výtvarník a také spisovatel, se v románu Les Étoiles de Sidi Moumen (Hvězdy ze Sidi Moumen) k této události vrátil. Chtěl zjistit, jak kluci z chudého předměstí mohli podlehnout manipulaci náboženských vůdců a nechat se zfanatizovat k tak zoufalé akci. Ačkoli je to téma velmi křehké a svádí k jednostrannému názoru, stejně jako láká ke zjednodušenému výkladu, Binebine je dokázal uchopit s odstupem i empatií, s humorem i trochou nezbytného patosu. Ten ale působí spíš jako úcta k těm, které bychom nejraději zavrhli a rychle na ně zapomněli. Vznikl román, který stojí za to číst. Vedle toho, že je variací na reálnou historickou událost, zároveň přináší naléhavé varování, že pokud onen nesmírně chudý a zapomenutý svět arabských ghett i nadále zůstane mimo pozornost a zájem „civilizovaného“ světa, bude stále vděčným podhoubím pro nábor a výcvik dalších Božích bojovníků připravených smést prohnilý Západ z povrchu Země. A čím víc krve při tom poteče, tím budou v jejich očích tyto činy záslužnější. Kniha byla brzy po vydání také zfilmována, film Horses of God (Boží koně) bude uveden v pražské Městské knihovně 4. října za přítomnosti autora, jenž se účastní letošního Festivalu spisovatelů jako jeden z předních hostů. Kniha také vychází v češtině, a to pod názvem Boží koně ze Sidi Moumen, v překladu Jany Petrové a péčí nakladatelství Práh.

Na předměstí Sidi Moumen, zdí odděleném od velkoměsta Casablanca, se nachází obrovská skládka a kolem ní žijí ti nejchudší. Nikdy se nedostali za zeď, nikdy nepoznali jiný svět, o kterém se však dozvídají z televize. O tom ráji, kde život vypadá úplně jinak, buď sní, anebo ho začnou nenávidět. Pak už je jen krůček k tomu, aby se proti němu vymezili – a v tom jim ochotně pomohou verbíři teroristických bojůvek. Přesně takovou historii Mahi Binebine popisuje. V rozhovorech upřesňuje, že jeho román není dokument, konkrétní událostí se pouze inspiruje. Vznikal dlouhých pět let, během nichž autor nejen studoval dostupné zdroje, četl články o sebevražedném útoku z května 2003, ale hlavně se na místo i několikrát vypravil. Na stránkách jeho knihy si celý příběh můžeme spolu s autorem přehrát tak, že místo abychom rovnou odsoudili nepochopitelný atentát, projdeme s protagonisty jejich cestou. Naše nepochopení a nenávist se pak samosebou upře jinam: na ty, kteří té partě kluků celý nápad nalili do hlavy, zručně vodili loutky onoho hrůzného představení a pak se včas vypařili, lépe řečeno přesunuli za dalším úkolem.

Na předměstí Sidi Moumen vyrůstají kluci sice v bídě, ale ve svém vlastním světě stejně jako jinde: Yachine (Jašin) a jeho kamarádi se nejvíc zajímají o fotbal. Ne každému jsou pravidelné líté zápasy dopřány, vlastně všichni už v útlém věku pracují anebo jinými způsoby obstarávají sobě, popřípadě i svým rodinám živobytí: krádežemi, probíráním zbytků na skládce. Rozhodně se už odmala musí naučit obstát ve složité hierarchii místní společnosti, kde vládne kromě chudoby hlavně násilí. Prakticky každý se tu ale dřív nebo později namočí do některé z nekalých záležitostí, buď ji provádí sám, nebo o ní ví, anebo je její obětí. I když se kluci postupem času snaží osamostatnit, vymanit se z přepočetných rodin a jejich bídy a utrpení, začít žít po svém, stejně nemají žádnou vyhlídku na zlepšení. Nakonec všechny problémy nejlépe řeší únik ke drogám, alkoholu, dalšímu násilí. Pokud se v téhle situaci objeví tajemní moudří muži, kteří zcela nezištně vypomohou materiálně, radou, dohodí zaměstnání, zametou staré hříchy, a to nejen vám, ale celé vaší rodině, pak je těžké hledat důvody, proč se s nimi nedat dohromady. Jak odolat tomu, že dokážou napravovat hříšníky, vytlačit z party drogy i alkohol, nabídnout každému bez rozdílu novou rodinu, jež ale vyžaduje bezvýhradnou poslušnost a samozřejmě také oběti. Vždyť je to tak málo oproti tomu, co tihle moudří kolem sebe rozdávají.

Binebine vykresluje svět předměstského ghetta se všemi jeho surovostmi a příkořími, hledá ale i kladné stránky. Opakovaně popisuje, jak jsou děti schopné soucitu se svými kamarády, sousedy i rodiči, ač je realisticky vidí jako zkrachovalé existence. Vrací se k úctě, již nezbední kluci chovají zejména ke svým matkám, a to ať už si ty ženy jejich cit zaslouží, anebo ani ne. Autor rozepisuje i příběh Jašinovy velké lásky a nechává na čtenáři, aby sám dotáhl srovnání tohoto vztahu s tím, co Jašin cítí jako své poslání. Stejně jako láska je v románu od začátku do konce velkým tématem i smrt: nejen ta, za níž atentátníci šli, ale ta, s níž odmalička žijí, kterou vidí kolem sebe.

Stejně jako žijí kluci intenzivně fotbalem, který pro ně znamená útěk do jiného světa – přehlednějšího, s jasnými pravidly a hranicemi, takového, kde jsou úsilí a talent zákonitě korunovány úspěchem –, podobně později celou duší propadnou svému „poslání“. Zejména když se k nim ten úkol dostane zdánlivě náhodou, odněkud shůry, když si uchovají iluzi, že se pro něj rozhodli sami. Manipulační praktiky vůdců, kteří zůstávají v pozadí a netouží po popularitě a ani po slávě (jejich odměna je pravděpodobně mnohem prozaičtější, materiálnější, jak se v knize naznačuje), Binebine dokázal podat stejně nenápadně, jako svých cílů dosahují oni. Vypravěčem celého příběhu je Jašin, jeho očima vidíme všechny události, a autor si dává pozor, aby neřekl víc než to, co dospívající kluk sám vidí a chápe. Různé detaily a okolnosti jsou zachyceny tak, jak je Jašin registruje, ale nejsou rozvedeny, vysvětleny, komentovány. S naší zkušeností tedy dobře tušíme, že za vším, co se tu odehrává, bují v pozadí cosi temného, ale spolu s protagonistou stále trochu doufáme, že to pořád ještě neznamená nutnou katastrofu. Binebine navíc v románu lehce čaruje s časem, příběh vypráví napřeskáčku a rád věci nedoříkává, a tak čtenář některá Jašinova konstatování, jež se zpočátku zdála být jen poetickými variacemi, pochopí v plné síle až později a ta pak o to silněji rezonují.

Stejně jako je těžké napsat o Binebineově knize bez patosu a frází, i autor musel najít cestu, jak se s tématem vypořádat tak, aby zůstalo naléhavé, vážné, a přitom románově napínavé, a aby kniha nesklouzla v poučování, moralizování nebo zlehčování. Román ukazuje, že literatura má pro citlivou a výbušnou tematiku své prostředky, jen je třeba je pečlivě hledat, stejně jako je nutné umět vážit slova. A to Binebine umí.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   41%čtenáři

zhlédnuto 2645x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce