Nessi, Alberto: Ladro di minuzie

Nessi, Alberto
Ladro di minuzie

recenze beletrie zahraniční

Nessi pojímá literaturu obecně jako způsob překonávání bariéry mezi vlastní zkušeností a zkušenostmi a příběhy ostatních lidí. Literatura podle něj umožňuje vžít se do kůže jiných lidí a prožívat jejich mnohdy pohnuté životy. Autorova záliba v každodenních příbězích mnohdy na okraji společnosti stojících lidí prozrazuje jeho hledačství harmonického celku jeho kraje, švýcarského Ticina.

„Zloděj maličkostí“ Alberto Nessi píše básně, které jsou slovy těch druhých
Alberto Nessi: Ladro di minuzie. Casagrande, Bellinzona, 2010, 210 s.

Se švýcarským italofonním spisovatelem Albertem Nessim (*1940) se mohli čeští čtenáři poprvé seznámit osobně během literární konference „Švýcarské jaro: Literární a jazyková rozmanitost Švýcarska“, která proběhla 18. března 2013 v Knihovně Jana Palacha Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ve speciálním samostatném čísle Literárních novin tehdy vyšel překlad úryvku z autorovy poslední prózy Příští týden, možná z roku 2007 (La prossima settimana, forse) od Moniky Zoulové.

Nessi se narodil v italofonním švýcarském kantonu Ticino v Mendrisiu, ale vyrostl v Chiassu, kde absolvoval střední školu. Ve studiu pokračoval na univerzitě ve Freiburgu, kde posléze působil jako docent italské literatury. Sám jako autor vstoupil do literatury coby básník v roce 1969 sbírkou Feriální dny (I giorni feriali) a jako prozaik v roce 1984 povídkovým souborem Bláznivá země (Terra matta). Autor je jak básníkem, tak prozaikem, poetika i témata se z větší části v obou pólech jeho díla překrývají. Z dalších básnických sbírek jmenujme například Na okrajích (Ai margini, 1975), Těsně při zemi (Rasoterra, 1983), Barva slézu (Il colore della malva, 1992) anebo Popelavá kobaltově modrá (Blu cobalto con cenere, 2000).

Autor vydal ke 40. výročí své básnické práce bilanční výběrovou antologii textů ze všech sbírek vydaných mezi lety 1969–2000 spolu s novou sbírkou dříve nevydaných básní Jestliže světlo nezáří (Se luce non splende), která obsahuje autorovy texty z let 2000–2009. Výroční antologie básní Alberta Nessiho, jejíž zkoumání je jádrem této recenze, byla vydána v roce 2010 a jmenuje se Zloděj maličkostí (Ladro di minuzie). Kniha ve své výběrovosti představuje vrcholy Nessiho básnictví všech tvůrčích epoch a vydaných sbírek, básně jdou od poněkud externalizované angažovanosti až k současnému introspektivnímu pohledu básníkovy pozdní doby. Klíčovým kritériem výběru byla programatičnost textů z jednotlivých sbírek – a skutečně antologie každou programovou báseň z dosud vydaných sbírek prezentuje.

V Nessiho próze obecně dominují kratší útvary s tématy proměnlivého koloritu ticinského prostředí, kromě již zmíněných Bláznivá země a Příští týden, možná lze uvést ještě román Prosíme, vystupte (Tutti discendono, 1989) nebo další sbírky povídek Květy stínu (Fiori d'ombra, 1997) či Lyrička (La Lirica, 1998).

Mladistvá četba jedné z antologií italských básníků 20. století, obdiv k Umbertu Sabovi a zejména k jeho eseji Co básníkům zbývá dělat (Cosa resta da fare ai poeti, 1911) a též jisté uhranutí románem Martin Eden Jacka Londona přivedly Alberta Nessiho k základním kamenům vlastní poetiky, významně ovlivněné hledáním „zjevné a skryté pravdy o životě“ (řečeno se Sabou) a nasloucháním hlasům lidí i niterným vnímáním okolí. Autor dokonce říká, že ho v životě vede jistý vnitřní hlas, díky němuž dospívá k přesvědčení, že celá jeho tvorba je vlastně vyjádřením hlasů a příběhů ostatních. Vždyť Alberto Nessi, od mládí vybaven notýskem, si se zájmem celý život zapisoval dojmy z cest a vyprávění místních lidí. S napětím poslouchal vyprávění svého analfabetického dědečka pašeráka o tom, jak se schovával před četníky, a též svého otce, který za války z hladu kradl brambory na poli. Nessi pojímá literaturu obecně jako způsob překonávání bariéry mezi vlastní zkušeností a zkušenostmi a příběhy ostatních lidí. Literatura podle něj umožňuje vžít se do kůže jiných lidí a prožívat jejich mnohdy pohnuté životy.

Práce s prostředím italského kantonu Ticino a zájem o příběhy z všedního života jeho obyvatel společně s jejich reflexí je Nessiho velkým přínosem pro italský jazyk. V Nessiho dílech najdou svůj hlas vyděděnci, chudí rolníci a nešťastníci, své místo tu mají zbořená stará stavení, železnice a železniční dělníci, nádražní bary, kořalny a hospody, vesnické ženy, hory, příroda a též echo nikterak vzdálené Itálie. Italský jazyk automaticky vede k očekávání jistých „středomořských“ motivů, racků, moře, vinic, slunce, ale toho se v Nessiho básních dočkáme jen okrajově. Autorovými oblíbenými topoi jsou podzim, mlha, hory a horská příroda, malé vesničky a jejich skromní obyvatelé, těžký život v horách, chudoba až bída, neštěstí, opilství, přistěhovalectví, odpor vůči moderní společnosti a konzumu a další. Nessiho velmi vznešená italština se mísí s nářečními prvky a s německým i francouzským vlivem. Autor je horlivým milovníkem svého kraje a jeho kultury, neustále ve svých příspěvcích upozorňuje na potřebu nezapomínat, že „kus Itálie“ ve Švýcarsku je sice oddělený státní hranicí, ale přece jen propojený se svou „metropolí“. Nessiho nejvyšším cílem je hledání bratrství lidí, míst a věcí jeho kraje; jeho básně jsou procítěnou lyrikou i epikou. Texty komponuje s ohromující přesností a neméně ohromující prostotou. Velmi zajímavým a objevným prvkem Nessiho jazyka je právě záměrné pronikání středomořského „italského“ lexikálního vlivu do jeho vlastní „švýcarské“ italofonní oblasti a naopak: v tomto umění je autor opravdovým mistrem, který si hraje s významy a koncepty klasické italské poezie 20. století, kterou naplňuje novými a netušenými odstíny. Italština v jeho podání se tak stává vpravdě „světovým jazykem“, schopným obejmout stále další a další zkušenosti a obrazy, které jí byly v původním literárním a jazykovém smyslu velmi vzdálené.

Z pro mě osobně nejvýznamnějších textů ze všech vydaných básnických sbírek Alberta Nessiho jsem přeložil úryvky básní, v jednom případě báseň celou. Ukázky jsou řazeny chronologicky, stejně jako v antologii, která je uspořádána podle roku vydání jednotlivých sbírek.

Na památku stavení v lukách

Tvoje vzpomínka je zpěvem vrabců
modré švestky setřesené ze stromu
a už nemám v zásobě slzy, protože i já
jsem tvou vzpomínkou šťastného stavení.
Chtěl bych jen, aby toto na louce
bylo kamení sesuté z hory
a ne tvoje ještě horké kameny
tohoto sladkého poledního svitu.
(Ze sbírky Feriální dny, str. 13)

Při četbě této básně se čtenáři může vzdáleně vybavit echo básně Eugenia Montaleho Celnice nad mořem z roku 1930. I zde autor vzpomíná na šťastné chvíle strávené v blízkosti stavení, přesně v Montaleho duchu je věrný „šťastné vzpomínce“, která ho váže k minulosti. V těchto verších vrabci neštěbetají, ale zpívají, zmiňují se čerstvě setřesené švestky, tedy ovoce ze stromu bytostně severského, (horské) louky, kamení sesuté z hory v kontrastu s kameny rozvalin opuštěné stavby. Před očima ožívá horský výjev živé nostalgie, zalitý sluncem.

Je štěstí

Je štěstí procházet se mezi jírovci
říkáš mi jednoho listopadového rána
zatímco složené otepi kukuřice
září pod okny a ženy z vesnic
otvírají dveře krámku. Je štěstí
nežít život, který není náš
abychom naslouchali pouze našemu vrzání
listí: šťastná slova padají
jako červené bobule z dřínu.
(Ze sbírky Na okrajích, str. 31)

První verš prý autorovi řekla při procházce jeho milá. V básni se ozývá velmi zřetelně Nessiho zřejmě nejoblíbenější a v jeho básních „nejužívanější“ období: podzim. Vesnický výjev po žních, kdy se plní krámky čerstvě sklizeným bohatstvím, propojený s milostným tématem, obojí ztělesňuje pozitivní hojnost. Je třeba upozornit na „vrzání listí“; zde se skutečně jedná o „vrzání“ či „cvrkot“, tedy zvuk, který v italské poezii vydávají cikády. Tato aluze podle mého soudu jednoznačně odkazuje na „středomořskou“ idylu ve švýcarském podání. Strofické přesahy, autorem hojně užívané, umožňují více propojovat verše a vnímat kompaktně a celistvě básnický obraz.

Modlitba

Neplač, vezmu tě do SHOPPING CENTRA
koupím ti plyšového houpacího koně na kolečkách.
Uvidíme fialové vodotrysky
a pak se před výlohami budeš moct dívat
na zmenšenou čerpací stanici Mobil
se dvěma pumpami – speciál, super – a na okřídleného draka.
(Ze sbírky Těsně při zemi, str. 65)

Autor není pouze umělcem žánrových obrázků ticinské přírody, ale též kritikem: do básní se jako téma dostává konzumní morálka, která zasahuje i do relativně odlehlých oblastí jeho kraje. S jistou frekvencí se v jeho básních setkáváme s imigranty, s lidmi na okraji společnosti, s nemocnými, starými lidmi, opilci, či dokonce sebevrahy. Do krásné a drsné horské krajiny se dostávají témata spojená s modernizací společnosti, jejíž negativní projevy autor důrazně odmítá. Nessi neopouští angažované texty v žádné ze svých básnických vývojových fází. Avšak stěžejní část autorových nejvydařenějších textů podle mého názoru angažovaná není.

Zloděj maličkostí

Teď když jsem starý
věnuji se objevování maličkostí
vracím se na místa, abych viděl detaily
prohledávám vnitřnosti, chatrče
které se hroutí vedle velkých domů
trávu u kanálů, hydrant
zapomenutý, tajemství. V neděli
pokud mě nikdo nevidí, jako zloděj
vniknu na neobydlený dvůr
kde čas zanechal svou stezku.
(Ze sbírky Barva slézu, str. 92)

Báseň, která dala jméno představované antologii textů. Nessi si s určitým pocitem viny přivlastňuje detaily kdysi obydlených cizích míst, objevuje i místa zapomenutá či opomíjená. I přesto, že se jedná o „místa nikoho“, dávno opuštěná, autor se pro svou úctu k těmto místům považuje za „zloděje“. Z hlediska stylu je třeba upozornit na slova „vnitřnosti“ a čas, který „zanechal“ na opuštěném místě svou „stezku“. Podstatný motiv tohoto vědomého a zajímavého stárnutí autora je progresivní přidávání hodnoty maličkostem, které tvořily živý svět ostatních lidí. Autor čím dál více oceňuje opomíjené detaily míst, jež kdysi navštívil. Místa se mění, maličkosti zůstávají jako relikty životů a vzpomínek.

Věci

Kam dáváš všechny věci, které přečteš?
ptáš se mě po průtrži mračen
zatímco se nebe osvětluje blesky
opožděnými. Popelavá kobaltově modrá. Já sedím
jako indián, špehuji z pohovky. Kam je dávám?
Občas končí mezi nechtěnými
každý první čtvrtek v měsíci přijíždí kamion
a odváží si pryč falešné koberečky
děravá křesla, kulhavé hračky.
Občas se zaplétají do drátů, ostatní vítr
odnáší pryč a pohřbívá je v písku.
Zůstávají věci, které nenechají v klidu
věci, které řežou a zraňují
ty, které hloubí tunely
věci, které štěbetají a třpytí se
živé věci
věci.
(Ze sbírky Popelavá kobaltově modrá str. 118)

Zde je přeložena celá báseň, jeden z veršů pak dává název celé básnické sbírce. Zní jako vyprávění či vysvětlení dětem. Velmi zajímavé je mísení vjemů, kdy autor hovoří o svém indiánském posedu a špehování, zřejmě v rámci hry, či o bouřce. Pozoruhodné jsou také změny tónů – popisné pasáže jsou zřejmě určeny dětem, konec básně, která má významný myšlenkový přesah, je určen zejména pro dospělé posluchače. Báseň končí významovou gradací, která zdůrazňuje to podstatné pro básníka, jeho klíčovou inspiraci: „živé věci, věci“. Básnická sbírka Popelavě kobaltově modrá je zřejmě Nessiho nejvydařenější.

Neříkej

Neříkej oheň, jestliže břečťan v září
nevede motýla s plamennými křídly
ke květům kde včely sbírají pyl
mezi srdčitými listy co šplhají se po zdech.

neříkej déšť, jestliže hlemýžď mlčí
podél stezek dospívání,
jestliže mrtví jsou zavaleni mlhou
zapomnění jako při sesuvu kamení.
(Ze sbírky Jestliže světlo nezáří, str. 162)

Ukázka ze zatím poslední autorovy básnické sbírky. Rovněž téměř programová báseň, jejíž jeden z veršů dává název celé sbírce. Velmi zajímavé a působivé využití refrénové negace na počátku prvního verše každé sloky. Velká oslava místní přírody a vlastně celého cyklu základních živlů antické filozofie transponovaných do švýcarského Ticina. Ve stylové rovině kontrastní skládání pozitivních a negativních témat, jejichž inspiračním zdrojem je autorova milovaná švýcarská příroda. V básni se objevuje relativně častá horská „mlha“ a „sesuv“ kamení z hor. V této poslední sbírce se Nessi dostává ve stylu ke svým nejvirtuóznějším a nejvíce zvnitřněným textům.

 

© Tomáš Matras

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 68 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Štěpánka, 20.10.2014 08:31
Nessi, Alberto: Ladro di minuzie
Moc pěkné. Jen škoda, že jde jen o ukázku. Neujmete se překladu celé knihy?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

76%čtenáři

zhlédnuto 2007x

katalogy

štítky k článku

Inzerce