Ryszard Krynicki (nar. 1945) patří k nejvýznamnějším osobnostem polské poezie; jeho básně jsou nadšeně přijímány napříč generacemi (na rozdíl od známějšího Czesława Miłosze, Zbigniewa Herberta či Krynického vrstevníka Adama Zagajewského, na něž velká část mladých čtenářů pohlíží s nelibostí). Provozuje rovněž významné krakovské (dříve poznaňské) nakladatelství Wydawnictwo a5, které se specializuje na poezii.

Pro Krynického je příznačná velmi sporadická publikační činnost, tendence ke zkracování básní i knih a k prostotě výrazu. Jestliže ve své knižní prvotině Rodný list (a v několika dalších sbírkách) psal rozevláté, nesmírně komplikované tzv. „rozkvétající básně“, plné apelu a hněvivého tónu ve snaze pojmenovat realitu přímo (jak pravila zásada tzv. Generace 68 – či Nové vlny –, do níž byl básník na přelomu šedesátých a sedmdesátých spolu s jinými řazen), ve svých posledních sbírkách, které postihují rovněž české překlady, zejména v knize Kámen, jinovatka (Burian a Tichák 2006; překlad Václav Burian) a Magnetický bod (Protimluv 2010; překlad Lenka Daňhelová), se Krynického básně rozvíjejí do podoby meditativní, tiché, filozofické a velmi stručné poezie, za niž si autor vysloužil přízvisko „mlčící básník“.

Kniha Haiku. Haiku mistrzów (Haiku. Haiku mistrů) obsahuje autorská haiku „mlčícího básníka“ Ryszarda Krynického a zároveň překlady klasických mistrů tohoto žánru, jimiž jsou Bašó, Buson, Issa a Šiki. Autorem překladu je sám Krynicki, ale v doslovu skromně dodává, že by měly být označeny spíše za parafráze, neboť (stejně jako mnoho dalších básníků, kteří překládají haiku) nepřekládá z originálu. Opírá se přitom o německé, české a ruské překlady, které srovnával s klasickými anglickými převody. Krynicki je mimochodem považován za velmi zkušeného překladatele, a to především z němčiny (přeložil básně Paula Celana, Nelly Sachsové a dalších).

Samotná existence této publikace nepřekvapí čtenáře, kteří pozorně sledují události v polském písemnictví. Překlad haiku má v Polsku ohromnou tradici a těší se značné popularitě (zřejmě nejznámější polský překlad haiku pořídil nobelista Czesław Miłosz) a to, že se haiku v současnosti věnuje právě Krynicki, je v souladu s proměnami jeho poetiky – Poláci jsou na podobný tón u Krynického zvyklí. V doslovu píše, že je mu forma haiku „ze všech druhů lapidární poezie nejbližší“, a to „jak rafinovanou, mimořádně delikátní a precizní formou, tak zvláštní druh lidské zkušenosti a vztahu ke světu kolem nás“.

Autorská haiku, tedy ta, která nejsou překlady asijských básníků, jsou ještě rozdělena na dvě části. První z nich je oddíl Skoro haiku, který připomíná Hejdovo „sonet se nepoved“ – jsou to sesbírané kondenzované, lapidární básnické útvary, které haiku formálně a zpravidla i tematicky připomínají, ale klasické rytmické rozvržení nedodržují: „pohled, zlatý déšť / neviditelná, po špičkách / přeběhlas po mně“. Anebo ironická báseň Kobajaši Issa je na Facebooku, která se haiku blíží jen tematizací jednoho z jeho čelných autorů: „Přidejte se k síti Facebook a spojte se s uživatelem / Kobajaši Issa a dalšími lidmi, které znáte.“ Oddíl Haiku z minulé zimy je potom souborem „standardních“ haiku se třemi verši po pěti, sedmi a pěti slabikách. Respektují tedy tradiční formu a připomínají její typický obsah divícího se, pozorujícího básníka a drobných moudrých tvorů, jichž se básník táže na řád světa: „Kam se poděla / tvá zrzavá sestřenka / černá veverko?“ atd.

Krynicki publikuje jen zřídka, ale každá z jeho knih je v Polsku významnou literární událostí. Milovníky polského mlčenlivého básníka proto bezpochyby potěší fakt, že je hned na podzim tohoto roku ohlášena kniha rozhovorů, které udělil. O Ryszardu Krynickém tedy již zanedlouho uslyšíme znovu.