Je rozhodně sympatické, že asi nejkonzervativnější nakladatelství zaměřené v Česku na detektivky, brněnská MOBA, se čím dál častěji odvažuje vydávat (vesměs překladové) knihy, které se klasickému formátu detektivky značně vzdalují. MOBA, která se jinak specializuje na starší a pohodlnější čtenáře a jejím hlavním hitem jsou řídké historické prózy Vlastimila Vondrušky, v poměrně krátkém sledu letos vydala nejprve Miami Blues, překvapivou a originální variantu drsné školy od Charlese Willeforda, a pak román Donalda Raye Pollocka Ďábel, který se kriminálnímu žánru vzpírá snad ještě více a stejně blízko má i k hororu a sociálněkritickým prózám.

Pollock (nar. 1954) začal publikovat poměrně pozdě, až v roce 2008 vyšla jeho první kniha, sbírka povídek Knockemstiff, tři roky nato se objevil Ďábel (v originále The Devil All the Time). Předtím střídal dělnické profese v rodném Ohiu a zkušenosti z tohoto období se pak staly silným zdrojem inspirace. Což je patrné i v Ďáblovi, jakkoliv se děj odehrává hluboko v 60. letech minulého století.

V několika časových i vyprávěcích rovinách se rozkrývá dění v nuzném zapadákově Knockenstiff, bezútěšném místě, kde žije pár stovek lidí, převážně ztracených existencí či buranů nejhoršího ražení. Vše tu sledujeme převážně z perspektivy Arvina, zprvu chlapce před pubertou, později mladíka, kterého okolnosti donutily trochu předčasně dospět. Po krátkém období relativního klidu jej začnou stíhat všemožné pohromy, které odstartuje smrtelná nemoc jeho matky. Arvinův samotářský otec začne pro její záchranu podnikat čím dál neobvyklejší a divočejší kousky a vše vyvrcholí vybudováním oltáře, který obklopí ukřižovanými mršinami ulovených zvířat, divokých i domácích včetně Arvinova pejska. Druhá část knihy se odehrává o nějakých deset let později a čtenáři jsou svědky vražedných výletů úchylné manželské dvojice, která sbírá stopaře, aby je přiměla k sexuálním hrátkám, vyfotografovala a pak zavraždila. Přičemž tuto zábavu provozuje beztrestně po několik sezon.

Děj ještě dobarvuje dvojice potulných vykuků, jeden charismatický, který ohromuje věřící při nedělních bohoslužbách nechutnými kousky se všemi možnými druhy pavouků, druhý zákeřný, upoutaný na invalidní vozík. Nebo bezcharakterní šerif, který nejenže bere úplatky, ale dokonce se už od místního mafiána nechal najmout na úkladnou vraždu. Případně kazatel, který má sice svou zákonnou manželku, ale při bohoslužbách pošilhává po mladých dívkách, nejlépe pannách, které pak na zadním sedadle svého auta snadněji přiměje k sexu.

Jak vidno, na nevelkém prostoru dokázal Pollock shromáždit vskutku pozoruhodné množství úchylů a mizerů. Arvin se snaží nestát se jedním z nich, ale na konci knihy po něm stejně zůstane několik mrtvol. Přesto je to jediná postava, které lze v knize fandit, jakkoliv Pollock se záviděníhodnou lehkostí portrétuje i všechny ostatní a sugeruje nám, že jsou to vlastně celkem normální, životem zválcovaní lidé, nebýt těch občasných úletů. Přesvědčivě ukazuje, že čím nižší inteligence, tím snazší je někoho zabít či se na tom alespoň podílet. A že když začnou v takovém prostředí vraždit i ti chytřejší, bývá to ještě horší. Přičemž nepsychologizuje, jen své hrdiny ukazuje v patřičných všednodenních situacích. Problém tak spočívá hlavně v tom, že oněch psychopatů a padouchů většího i menšího ražení je v jedné knize (a v jednom malém městě) koncentrováno vskutku hodně, když jeden zmizí, brzy jej nahradí nový. A jestliže chtěl Pollock své čtenáře touto hustotou hnusu a zla šokovat, s přibývajícími stránkami tím vším začíná spíše unavovat.

Pollockův román zapadá do již celkem početné řady literárních, filmových či komiksových příběhů o bezcitných venkovanech, kteří se začnou chovat jako divoká zvířata, když k tomu dostanou příležitost. O všem vypráví věcným, místy lapidárním způsobem, hrůzné scény sice občas rozepisuje do detailů, ale emocím se dosti důsledně vyhýbá. Je to účinné, ale podobně už psalo mnoho autorů před ním. Jeho hlavní síla tkví v tom, že čtenář v žádném okamžiku neví, co může od textu očekávat. Pollock se nedrží žádného žánru pevně: pravidla detektivky porušuje tím, že nemá žádného pátrače, který by „šel“ po vraždícím páru. Thriller to také úplně není, protože po převážnou část knihy chybí napětí, strach o hlavní kladnou postavu. A není to ani horor, protože zlo je nakonec přece jen potrestáno a jeho povaha není vůbec nadpřirozená, spíš tak nějak ulepená, což mu ale neubírá na hrůznosti. A aby to překlenulo oddechové žánry k něčemu závažnějšímu, bízkému klasickému literárnímu naturalismu, na to je Ďábel kniha příliš odvozená od oné linie, kterou před více než padesáti lety započali John Steinbeck a Flannery O’Connorová.

A přesto je to kniha zajímavá, poutavá a místy velmi silná – a ocení ji jak čtenáři náročnější literatury, tak fanoušci kriminálních románů, kteří netrvají na žánrových stereotypech.