Orwell, George: Lev a jednorožec: Eseje I. (1928–1941)

Orwell, George
Lev a jednorožec: Eseje I. (1928–1941)

recenze beletrie zahraniční

Sbírka esejů George Orwella patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy z anglosaské produkce vyšlo. Orwellovy slavné dystopické romány se dost dobře nedají oddělit od společensko-historického kontextu svého vzniku, ale jeho pronikavé eseje si uchovávají nadčasovost.

Jak jsme v Česku četli Orwella
George Orwell: Lev a jednorožec: Eseje I. (1928–1941). Přel. Kateřina Hilská, Argo, Praha, 2013, 472 s.

Sbírka esejů britského klasika George Orwella, kterou koncem loňského roku vydalo nakladatelství Argo, patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy z anglosaské produkce vyšlo. Orwellovy slavné dystopické romány se dost dobře nedají oddělit od společensko-historického kontextu, v kterém vznikly, ale jeho pronikavé eseje si uchovávají nadčasovost.

Nelze dostatečně zdůraznit, že Orwell byl přímo antitezí salonního intelektuála. Nějakou dobu pracoval pro britskou imperiální policii v Barmě, bojoval ve španělské občanské válce, na vlastní kůži poznával životní podmínky nejchudších vrstev obyvatel, a to nejen v Británii, ale i u sousedů za kanálem (viz autobiografický román Na dně v Paříži i Londýně, 1933, č. 1996). Tyto i další zkušenosti Orwell ve Lvu a jednorožci živě zprostředkovává a podrobuje je brilantní analýze. Životu lidí na okraji společnosti se věnují nejranější eseje s názvy jako „Lapák“ nebo „Veřejné ubytovny“. Orwell je při svých výletech na dno velmi důsledný, ale ne vždy se mu povede smělé plány realizovat: „Tahle výprava se zrovna nezdařila, neboť jejím cílem bylo dostat se do vězení, a nakonec jsem docílil jen osmačtyřicet hodin ve vazbě,“ poznamenává autor zasmušile a líčí, jak ho za tím účelem záměrně pořízená opilost a následné vrávorání po londýnských ulicích nepřivedlo do „lapáku“.

Mimořádnou pozornost si zaslouží popis Orwellovy účasti v občanské válce ve Španělsku a jeho úvahy o II. světové válce i válce obecně. Postřehy ze španělské války se vyznačují až umanutým zaujetím, pozorovatelským odstupem a sebeironií: „Já si s sebou přivezl představy běžné v britské armádě a zhrozil jsem se, když jsem viděl ten nedostatek kázně,“ stěžuje si Orwell a později dodává, že ačkoli Španělé neustále museli o něčem „debatovat“, stravování na frontě měli vyřešené perfektně. Podobně věcně se Orwell zmiňuje rovněž například o střílení dezertérů v milicích POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista), do kterých vstoupil.

Když Orwell rozebírá okolnosti vedoucí k druhé světové válce, nejvýrazněji se projevuje jeho odolnost vůči myšlení v ideologických blocích. Kritizuje kapitalismus typu laissez-faire a jeho směšování s demokracií, zamýšlí se nad možností socialistického režimu v Británii po skončení války, ale zároveň si na rozdíl od mnoha svých současníků uvědomuje nebezpečí, které v sobě nese komunistická ideologie: „Komunistické hnutí v západní Evropě začalo jako hnutí za násilné svržení kapitalismu a během několika let zdegenerovalo v nástroj ruské zahraniční politiky.“ S tímto stanoviskem si však Orwell připadá osamocen a píše, že „velká část levicového myšlení je tak trochu hra s ohněm prováděná lidmi, kteří ani nevědí, že oheň pálí“. A protože Orwell to věděl, odmítal pacifismus řady levicových intelektuálů a s kladným stanoviskem k válečnému snažení se přiklonil ke konzervativcům, jako byl Winston Churchill. V jeho hlubších úvahách na téma války se nicméně ozývá trpká zkušenost z koloniální správy a obecný antiimperialismus: „Pouze pokud se budeme držet vědomí, že naše ruce čisté nejsou, podržíme si i právo se bránit.“

Co vlastně na Anglii stojí za to bránit? Tato otázka nejspíš mimo jiné stála za řadou autorových kulturněantropologických exkurzů do anglické mentality a kultury, mezi něž patří např. esej o anglických časopisech pro chlapce nebo o žertovných pohlednicích. Anglii své doby Orwell charakterizuje jako rodinu, „kde vládnou ti nesprávní členové – to je možná ta nejpřiléhavější definice Anglie v jedné větě“. Orwell je zkrátka hrdý Angličan se zdravou mírou skepse a je také přiznaným produktem anglického školství, studnice konzervativních hodnot, která své žáky mimo jiné přímo připravovala na válku, a když nakonec propukla ta Orwellova: „Tolik se to lišilo od toho děsivého, nepřetržitého burácení, na něž mé smysly čekaly dvacet let. (…) Vím, že když jsem poprvé slyšel dělostřelectvo ,zuřivě‘ střílet, jak tomu říkali, cítil jsem aspoň zčásti zklamání.“

Ať Orwell píše dlouho esej o Charlesi Dickensovi, anebo popisuje různé frakce, které se zapojily do občanské války ve Španělsku, pokaždé podává jasný výklad a zůstává na hony vzdálen suchopárnosti. Ctí zásadu, kterou v roli kritika uplatňuje při hodnocení literárních děl: „Atmosféra ortodoxnosti vždycky prózu poškozuje a především naprosto ničí román, který je tou nejanarchističtější formou literatury.“ V nekrologu spisovatele Rudyarda Kiplinga se tak pozitivně vyjádří o jeho povídkách pro mládež, ale zároveň klidně napíše, že: „Mnohem nechutnější než Kiplingovy sentimentální zápletky či vulgární stylistické triky je imperialismus, jemuž se rozhodl svého génia propůjčit.“ Jak vidno, Orwell se nenechá svazovat ničím, co bychom dnes nazvali politickou korektností. V roce 1941 si dovolí říct, že ve válce je Anglie možná šťastnější než v předcházejícím období míru, protože každý má práci. Ve slavné eseji „Jak jsem střílel slona“ si stěžuje, že ho v Barmě všichni nenáviděli, přičemž „buddhističtí kněží byli ze všech nejhorší. Ve městě jich bylo několik tisíc a nikdo z nich zřejmě neměl na práci nic jiného než stát na nároží a pošklebovat se Evropanům.“

Minimálně polovinu výboru Lev a jednorožec tvoří úvahy o literatuře a knižní recenze zásadních dobových děl včetně Mein Kampfu i méně známých knih, často zasvěcených sociální problematice. Podobně jako v esejích o politice zde Orwell zůstává nad teoretickými školami. Kde podle něj není od věci uvést spisovatelovo rodinné zázemí, tam se mu věnuje a nedrží se za každou cenu pouze literárního textu. Zdůrazňuje však mnohostrannou výpovědní schopnost literárního díla a ví, že literaturu a politiku není možné zcela oddělit: „propaganda v té či oné podobě číhá v každé knize, (…) každé umělecké dílo má svůj význam a účel – politický, společenský a náboženský – a (…) naše estetické soudy jsou zabarveny předsudky a přesvědčením“.

Orwella není možné ideologicky zaškatulkovat, což implicitně činí ti, kdo jako Magdalena Platzová, která knihu recenzovala pro Respekt, za vrchol jeho spisovatelské dráhy považují romány Farma zvířat a 1984 a Orwellův hlavní odkaz tak redukují na vizionářskou kritiku totalitarianismu, zatímco levicová poloha jeho uvažování ustupuje do pozadí. Jde jistě o důležitá klasická díla světové literatury, avšak tak úzce zaměřená, že Orwellův obdivuhodný myšlenkový záběr v nich téměř nevynikne. Platzovou už za snahu dezinterpretovat jeho odkaz kritizovali Matěj Metelec a Lukáš Rychetský z A2, kteří se ideologickým „ochočováním“ Orwella zabývali hlouběji.

Vydání Lva a jednorožce v českém překladu je nejen potřebným příspěvkem k tomu, abychom už nevytěsňovali Orwellovo levičáctví. Jeho eseje nám mohou pomoci lépe pochopit sporné body naší vlastní minulosti, přičemž v prvé řadě nejde o přechod z komunistické totality ke svobodě. Pro českého čtenáře je nesmírně zajímavé Orwellovo zachycení doby před druhou světovou válkou z pohledu Angličana, které nabízí živoucí náhled do ideového klimatu tehdejší západní společnosti. Lev a jednorožec také nepřímo posiluje naši schopnosti reflektovat dobu polistopadovou, kterou někteří z nás stále rádi poměřují pouze myšlenkovým rámcem románů Farma zvířat a 1984.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

100%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2229x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce