Orwell, George: Lev a jednorožec: Eseje I. (1928–1941)

Orwell, George
Lev a jednorožec: Eseje I. (1928–1941)

ukázka beletrie zahraniční

V Moulmeinu v Dolní Barmě mě nenáviděly spousty lidí – to bylo jedinkrát v životě, kdy jsem byl natolik důležitý, aby se mi to mohlo stát. Pracoval jsem jako subdivizní policejní důstojník ve městě, kde se bezúčelné, malé protievropské cítění projevovalo silně.

Jak jsem střílel slona
(New Writing, 2, podzim 1936)
George Orwell: Lev a jednorožec: Eseje I. (1928–1941). Přel. Kateřina Hilská, Argo, Praha, 2013, 472 s.

V Moulmeinu v Dolní Barmě mě nenáviděly spousty lidí – to bylo jedinkrát v životě, kdy jsem byl natolik důležitý, aby se mi to mohlo stát. Pracoval jsem jako subdivizní policejní důstojník ve městě, kde se bezúčelné, malé protievropské cítění projevovalo silně. Nikdo neměl dostodvahy na otevřenou vzpouru, ale jestliže šla Evropanka sama po bazaru, s velkou pravděpodobností jí někdo plivl betelovou šťávu na šaty. Jako policejní důstojník jsem bylzjevným terčem a sužovali mě, kdykoli to bylo jen trochu možné. Když mi mrštný Barmánec na fotbalovém hřišti nastavil nohu a rozhodčí (jiný Barmánec) dělal, že nic neviděl, dav zařval odporným smíchem. A to se nestalo pouze jednou. Nakonec si ty výsměšné všudypřítomné žluté tváře mladíků a nadávky, které mi uštědřovali, když jsem se ocitl v bezpečné vzdálenosti, pěkně pohrály s mými nervy. Mladí buddhističtí kněží byli ze všech nejhorší. Ve městě jich bylo několik tisíc a nikdo z nich zřejmě neměl na práci nic jiného než stát na nároží a pošklebovat se Evropanům.

Tohle vše člověka mátlo a vyvádělo z rovnováhy. Neboť tou dobou už jsem si udělal v hlavě jasno a bral jsem imperialismus jako zlo, a čím dříve bych se zbavil svého zaměstnání a přestal s ním mít něco společného, tím lépe. Teoreticky – a samozřejmě tajně – jsem byl stoprocentně pro Barmánce a stoprocentně proti jejich utlačitelům, Britům. Pokud šlo o práci, kterou jsem vykonával, nenáviděl jsem ji víc, než snad mohu vylíčit. V takovém zaměstnání vidíte špinavou práci impéria zblízka. Ubohé vězně namačkané ve smrdutých klecích nápravného zařízení, sinalé, zastrašené tváře odsouzenců s dlouhodobými tresty, zjizvené hýždě mužů, kteří dostali výprask bambusovou holí – to vše na mě doléhalo a budilo ve mně nesnesitelný pocit viny. Ale nedokázal jsem si to srovnat v hlavě. Byl jsem mladý, neměl jsem dostatečné vzdělání a musel jsem se potýkat se svými problémy pouze mlčky, tak jako každý Angličan na Východě. Nevěděl jsem ani, že britské impérium umírá, tím méně, že je ještě o hodně lepší než ta mladší impéria, která ho měla nahradit. Věděl jsem jedině to, že jsem zůstal někde na půl cesty mezi nenávistí k impériu, jemuž jsem sloužil, a svým vztekem na ty zlovolné bestie, které se mi práci snažily znemožňovat. Jedna část mé mysli brala britskou nadvládu za nezlomnou tyranii, za něco, čím byla in saecula saeculorum svázána vůle porobených národů. Druhá část si myslela, že největší radostí na světě by bylo propíchnout buddhistickému knězi břicho bajonetem. Takové pocity jsou normálními vedlejšími produkty imperialismu. Zeptejte se na to kteréhokoli anglo-indického úředníka, pokud ho zastihnete mimo službu.

Jednoho dne se stalo něco, co mě nepřímo osvítilo. Sám o sobě to byl jen drobný incident, ale poskytl mi lepší náhled na povahu imperialismu, než jsem dosud měl. Osvětlil mi skutečné pohnutky, jimiž se řídí chování despotických vlád. Jednou časně ráno mi zatelefonoval zástupce inspektora policejní stanice na druhém konci města, že nějaký slon ničí bazar. Nemohl bych tam přijet a něco s tím udělat? Nevěděl jsem, co by to tak asi mohlo být, ale chtěl jsem vidět, co se děje, takže jsem nasedl na koně a vydal se tam. Vzal jsem si pušku, starou winchesterovku, která byla na zabití slona příliš malá, ale řekl jsem si, že by ho mohl odstrašit ten rámus. Barmánci mě stavěli cestou a povídali mi o tom, co slon provádí. Nebyl to samozřejmě slon divoký, nýbrž ochočený, na kterého přišla říje. Byl na řetězu, jako ochočení sloni vždycky jsou, když na ně má přijít říje, ale předešlé noci řetěz přetrhl a utekl. Jeho mahaut, který jediný by ho mohl v tom stavu zvládnout, se vydal za ním, ale nesprávným směrem, a byl teď dvanáct hodin cesty odtamtud. Ráno se slon náhle znovu objevil ve městě. Barmánci neměli žádné zbraně a byli proti němu naprosto bezmocní. Už se mu podařilo zničit bambusovou chýši, zabít krávu, zporážet stánky s ovocem a sežrat jejich obsah. Také potkal malý městský náklaďák s odpadky, a když řidič vyskočil a vzal nohy na ramena, slon vozidlo převrátil a hrubě s ním naložil.

Barmánský zástupce policejního inspektora a nějací indičtí policisté už na mě čekali ve čtvrti, kde slona viděli. Byla to velice chudá čtvrť, takový labyrint špinavých bambusových chatrčí zastřešených palmovým listím, klikatě se táhnoucí po strmém úbočí kopce. Vzpomínám si, že bylo podmračené dusné ráno na začátku období dešťů. Začali jsme se vyptávat lidí, kam asi slon šel, a jako vždy jsme z nich nedostali žádnou konkrétní informaci. Takhle to chodí na Východě stále; z určité vzdálenosti se všechno jeví jasné, ale čím více se blížíte k místu události, tím víc se věci zamlžují. Někteří říkali, že slon šel jedním směrem, jiní říkali, že se vydal opačným, někteří dokonce prohlašovali, že o žádném slonu ani neslyšeli. Už jsem téměř došel k závěru, že celá ta historka je snůškou lží, když jsme uslyšeli blízko nějaký křik. Ozývalo se vyděšené volání: „Jdi pryč, dítě! Okamžitě jdi pryč!“ a nějaká stará žena s proutkem v ruce vyšla zpoza chatrče a divoce jím mávala, aby zahnala hlouček nahých dětí. Za ní šly další ženy, hlasitě mlaskaly jazykem a vykřikovaly; zcela zřejmě tam bylo něco, co děti neměly vidět. Šel jsem za chatrč a v blátě uviděl ležet mužskou mrtvolu. Byl to Ind, černý drávidský kuli, téměř nahý, mrtvý teprve pár minut. Lidé mi vysvětlili, že slon se náhle objevil na rohu chatrče, chytil ho chobotem, jednou nohou mu šlápl na záda a tlačil ho do země. V období dešťů byla půda měkká a kuli svým obličejem vyhloubil příkop čtvrt metru hluboký a dva metry dlouhý. Ležel na břiše s rozhozenýma rukama a hlavou vykroucenou do strany. Tvář měl celou od bahna, oči doširoka otevřené, zuby obnažené v děsivém šklebu nesnesitelného utrpení. (Mimochodem, nikdy mi netvrďte, že mrtví mají vyrovnaný výraz. Většina mrtvol, které jsem viděl já, vypadala ďábelsky.) Noha toho velkého zvířete stáhla kůži z jeho zad tak hladce, jako když se stahuje králík. Hned, jak jsem mrtvého muže uviděl, vyslal jsem sluhu do blízkého domu jednoho přítele, aby mi tam vypůjčil pušku na slony. Koně už jsem poslal zpět, protože jsem nechtěl, aby začal šílet strachy, až ucítí slona, a shodil mě.

Sluha se za pár minut vrátil s puškou a pěti náboji a mezitím dorazili nějací Barmánci se zprávou, že slon je na rýžových polích pod kopcem, pár set metrů odtamtud. Když jsem vyrazil, prakticky veškeré obyvatelstvo té čtvrti vyšlo ze svých chatrčí a vydalo se za mnou. Uviděli pušku a všichni vzrušeně vykřikovali, že se chystám slona zastřelit. Slon je příliš nezajímal, dokud jim pouze ničil domovy, ale teď, když měl být zastřelen, to byla jiná. Považovali to tak trochu za zábavu, jako dav Angličanů; krom toho chtěli jeho maso. Měl jsem z toho poněkud nepříjemný pocit. Nezamýšlel jsem slona zastřelit – poslal jsem si pro pušku jen proto, abych se mohl v případě potřeby bránit – a člověka vždycky znervózní, když za ním jde dav. Šel jsem z kopce s pocitem i vzezřením hlupáka, pušku přes rameno a v patách za mnou se strkala stále početnější armáda lidí. Dole pod kopcem, když jste se dostali dál od chatrčí, se táhla vyštěrkovaná silnice a za ní na vzdálenost asi kilometru bažinatá rýžová pole, zatím ještě nezoraná, ale rozbahněná prvními dešti a posetá divokými travinami. Slon stál asi osmdesát metrů od silnice, levým bokem k nám. Přibližujícího se davu si ani nepovšiml. Vytrhával chomáče trávy, otloukal si je o nohy, aby je zbavil hlíny, a pak si je ládoval do huby. Na silnici jsem se zastavil. Jakmile jsem uviděl slona, věděl jsem naprosto jistě, že bych ho neměl zastřelit. Zastřelit užitkového slona je vážná věc – srovnatelná se zničením obrovského a drahého stroje – a člověk by to samozřejmě neměl dělat, pokud se tomu lze vyhnout. Z dálky, jak se mírumilovně pásl, nevypadal slon o nic nebezpečněji než kráva. Tehdy jsem si pomyslel a myslím si to i dnes, že jeho záchvat říje už pomíjel; v tom případě by se neškodně procházel, dokud by si pro něj nepřišel jeho mahaut a nechytil ho. Navíc jsem ho ani trochu nechtěl zastřelit. Řekl jsem si, že ho budu nějakou dobu pozorovat, abych se ujistil, že se znovu nerozzuří, a pak půjdu domů.
Ale vtom jsem pohlédl přes rameno na dav, který mě následoval. Byl obrovský, nejméně dva tisíce lidí, a stále rostl. Zatarasil silnici na dlouhou vzdálenost oběma směry. Podíval jsem se na to moře žlutých tváří nad křiklavým šatstvem – tváře šťastné a vzrušené tou zábavou, všechny jisté si tím, že slon bude zastřelen. Dívali se na mě, jako by se dívali na kouzelníka, který se chystá provést nějaký trik. Neměli mě v lásce, ale s tou magickou puškou v ruce jsem jim momentálně stál za to, aby mi věnovali pohled. A já jsem si náhle uvědomil, že budu nakonec muset slona zastřelit. Ti lidé to ode mě očekávali a já jsem byl nucen to udělat. Přímo jsem cítil, jak mě vůle každého z těch dvou tisíc lidí neodolatelně postrkuje vpřed. A právě v tu chvíli, když jsem tam tak stál s puškou v ruce, jsem poprvé pochopil prázdnotu a zbytečnost nadvlády bělochů na Východě. Stál jsem tam, běloch s puškou, před davem neozbrojených domorodců – zdánlivě tedy hrdina celé akce, ale ve skutečnosti jsem byl jen směšnou loutkou, kterou postrkovala vůle těch žlutých tváří za mnou. V tu chvíli jsem pochopil, že když se běloch stane tyranem, ničí vlastní svobodu. Stane se z něj prázdná, pózující figura, konvenční postava sáhiba. Musí vypadat rozhodně, musí vědět, co chce, a dělat určité věci. Abych s puškou v ruce ušel celý ten kus cesty s dvěma tisíci lidí za sebou a pak se zase slabošsky vytratil a nic neudělal – ne, to prostě nešlo. Ten dav by se mi vysmál. A celý můj život, život každého bělocha na Východě byl jedním dlouhým zápasem o to, aby se nám nesmáli.

Jenže já jsem slona nechtěl zastřelit. Díval jsem se, jak si otlouká chomáč trávy o kolena, s tím svým ustaraným babičkovským výrazem, typickým pro slony. Připadalo mi, že zastřelit ho by byla vražda. V tom věku už jsem nebyl nijak úzkostlivý, pokud jde o zabíjení zvířat, ale nikdy jsem nezastřelil slona a nikdy jsem ho nechtěl zastřelit. (Tak nějak je zřejmě vždycky horší zabít velké zvíře.) Krom toho bylo třeba vzít v úvahu vlastníka toho zvířete. Živý slon měl hodnotu alespoň sta liber; mrtvý by měl cenu klů – možná pěti liber. Ale musel jsem jednat rychle. Otočil jsem se na nějaké zkušeně vyhlížející Barmánce, kteří byli na místě, už když jsme dorazili, a zeptal se jich, jak se slon choval. Všichni tvrdili totéž: pokud ho necháte na pokoji, nevšímá si vás, ale mohl by zaútočit, jestliže byste se přiblížili.

Bylo mi naprosto jasné, co mám udělat. Měl jsem popojít řekněme do vzdálenosti pětadvaceti metrů od slona a vyzkoušet si jeho chování. Kdyby zaútočil, střílel bych, pokud by si mě nevšímal, bylo by bezpečné nechat ho, dokud si pro něj nepřijde mahaut. Ale také jsem věděl, že nic takového neudělám. Z pušky jsem nestřílel dobře a půda byla tak rozměklá, že by se člověk bořil na každém kroku. Kdyby slon zaútočil a já se netrefi l, měl bych asi takovou šanci jako žába pod parním válcem. Ale ani tehdy jsem nemyslel nijak zvlášť na vlastní kůži, nýbrž na ty bdělé žluté tváře za sebou. Neboť ve chvíli, kdy mě sledoval celý ten dav, jsem se nebál tak, jak bych se bál, kdybych byl sám. Před „domorodci“ se běloch nesmí bát, a tak se většinou nebojí. Myslel jsem jedině na to, že kdyby se stala nějaká chyba, těch dva tisíce Barmánců by vidělo, jak mě slon pronásleduje, chytí, udupe a udělá ze mě šklebící se mrtvolu jako z toho Inda na kopci. A pokud by se to stalo, bylo zcela pravděpodobné, že by se někteří smáli. To by nešlo. Zbývala pouze jedna možnost. Nacpal jsem náboje do zásobníku a lehl si na silnici, abych mohl lépe zamířit.

Dav se velice ztišil a z nesčetných hrdel se vydral hluboký, tichý a šťastný vzdech, jako když se v divadle konečně zvedne opona. Nakonec se jim přece jen dostane trocha té zábavy. Puška byla nádherná věcička německé výroby s vlasovým křížem na hledí. Tehdy jsem nevěděl, že když člověk střílí na slona, má mířit, jako by se snažil přetnout pomyslnou čáru mezi jedním a druhým uchem. Jestliže slon stál k nám bokem, měl jsem tudíž mířit přímo na díru v uchu. Ve skutečnosti jsem zamířil tak deset centimetrů před ni v domnění, že mozek bude trochu víc vpředu.

Když jsem zmáčkl spoušť, neslyšel jsem ránu, ani neucítil zpětný náraz pušky – to se nestává, když střela najde svůj cíl –, ale uslyšel jsem ďábelský jásot, který se ozval z davu. V tom okamžiku, člověk by řekl ve chvilce příliš krátké i na to, aby tam střela doletěla, se slon záhadně, strašlivě proměnil. Ani se nepohnul, ani nepadl, ale změnila se každá linie jeho těla. Najednou vypadal, jako by ho stihla mrtvice, byl celý scvrklý, strašně starý, jako by ho ta hrozná kulka paralyzovala, aniž ho srazila k zemi. Konečně, po chvíli, která mi připadala velice dlouhá – řekl bych, že to mohlo být pět vteřin –, bezvládně klesl na kolena. Z huby mu začaly téct sliny. Jako by najednou nepředstavitelně zestárl. Připadal mi, jako by mu bylo tisíc let. Znovu jsem vystřelil na stejné místo. Po druhém výstřelu nepadl, ale se zoufalou pomalostí se vyškrábal znovu na nohy, stál tam celý zesláblý, ale vzpřímený, nohy mu podklesávaly, hlava padala. Vystřelil jsem potřetí. Po tom výstřelu už se složil. Bylo vidět, jak bolest otřásla celým jeho tělem a vyrazila mu poslední zbytky síly z nohou. Ale i při tom pádu jako by se na okamžik ještě zvedl, protože jak pod ním podklesly zadní nohy, zdálo se, že se vztyčil, jako když se hroutí skála, a chobot se vymrštil k obloze jako strom. Zatroubil – poprvé a naposled. A pak se svalil, břichem ke mně a zadunělo to tak, že se skoro třásla i zem, na níž jsem ležel.

Vstal jsem. Barmánci už se hnali kolem mě přes bahnisko. Bylo jasné, že slon už se nezvedne, ale nebyl ještě mrtvý. Rytmicky dýchal dlouhými chrčivými zvuky, celá ta mohyla jeho boku se bolestně zvedala a zase klesala. Hubu měl dokořán – viděl jsem až do hlubin jeho růžového krku. Dlouho jsem čekal, jestli umře, ale dech neslábl. Nakonec jsem vypálil dva zbývající náboje do místa, kde jsem si myslel, že musí mít srdce. Hustá krev se z něj valila jako červený samet, ale pořád ještě neumřel. Jeho tělo sebou neškublo, když ho zasáhly kulky, dál zmučeně dýchal. Umíral velice pomalu a s děsivou bolestí, ale v nějakém světě vzdáleném ode mě, kde už mu ani další kulka nemohla ublížit. Cítil jsem, že musím tomu strašlivému zvuku učinit konec. Připadalo mi příšerné vidět, jak tam to velké zvíře leží, nemá sílu se pohnout, ale ani sílu zemřít a já nejsem schopen ho vyřídit. Poslal jsem pro svou malou pušku a pálil jsem mu kulku za kulkou do srdce a do hrdla. Jako by ho ani nezasáhly. Zmučený dech pokračoval pravidelně jako tikání hodin.

Nakonec už jsem to nemohl vydržet a šel jsem pryč. Později se mi doneslo, že mu trvalo půl hodiny, než umřel. Ještě než jsem odešel, Barmánci už sem přicházeli s dlouhými noži a kbelíky a pak jsem se dozvěděl, že do odpoledne okrájeli jeho tělo skoro na kost.
Potom samozřejmě následovaly o zastřelení slona nekonečné diskuze. Majitel zuřil, ale byl to jenom Ind a nemohl nic dělat. Krom toho z právního hlediska jsem učinil správně, protože vzteklý slon se musí zastřelit stejně jako vzteklý pes, pokud se jeho majiteli nepodaří ho zvládnout. Mezi Evropany se názory různily. Ti starší říkali, že jsem udělal správně, mladší tvrdili, že je strašná škoda zastřelit slona za to, že zabil kuliho, protože takový slon má větší cenu než nějaký zatracený kuli. A tehdy jsem byl rád, že ten kuli byl zabit. Podle zákona jsem byl v právu, poněvadž to byl dostatečný důvod k tomu, abych slona zastřelil. Často mě napadlo, jestli někdo z těch ostatních lidí pochopil, že jsem střílel pouze proto, abych ze sebe neudělal hlupáka.

© Kateřina Hilská

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1909x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce