Frankfurtský knižní veletrh (2014)

Frankfurtský knižní veletrh (2014)

aktualita beletrie zahraniční

Jak dokáží Finové dávat nové významy svým tradičním mýtům? Jak si tento národ pověstný svými knihovnami a školstvím poradil s expozicí na letošním Frankfurtském knižním veletrhu? Jak se povedl zbrusu nový český stánek, který dostala na starost opět nově vybraná firma? A jakými bonmoty se při té příležitosti, alespoň na dálku, blýskl Miloš Zeman?

Zápisky z Frankfurtu 2014 (o finlandizaci a Miloši Zemanovi)

Finsko
Interaktivita. Asi hlavní pojem, kterým by se dala charakterizovat expozice letošního hlavního hosta na Frankfurtském knižním veletrhu, Finska. Země, jejíž školství nebo systém knihoven dnes mnozí považují za příklady hodné následování.

Finský pavilon byl neokázalý a vizuálně střídmý, založen byl na moderním designu; o to více ale spoléhal na aktivitu jednotlivých návštěvníků, které zval ke spoluúčasti. Malí čtenáři se tak mohli procházet a hrát si mezi zvětšenými figurami postav z dětské literatury, pod obřím hodným pavoukem připevněným u stropu nebo se bát v upířím hradě. Další mohli vlastnoručně na papíře zviditelnit finskou báseň, jejíž tiskařskou předlohu měli k dispozici. Starší návštěvníci si mohli nechat na hlavu nasadit dráty snímající jejich mozkové vlny, aby se jim před očima zakrátko objevila báseň vzniklá údajně na jejich základě. Nebo si vytáhnout jeden z lístečků s návodem, jak číst knihy jinak a inovativněji, například „Zpomaluj a zrychluj tempo četby“ nebo „Změň postavu textu, který čteš: můžeš na její místo dosadit sám sebe, svého známého nebo zvíře.“ Zájemci se rovněž mohli nechat vyfotografovat s plyšovou maketou Muminka, slavného to výtvoru švédsky píšící Finky Tove Janssonové (1914–2001). Někteří šťastlivci pak na základě toho smějí doufat v to, že budou vylosováni a vyhrají zájezd do Helsinek (poznámka autora: zatím se mi neozvali). Na veletrhu byla nabízena také právě do němčiny přeložená biografie Janssonové, pojednávající mimo jiné o tom, že v prvních verzích jsou muminčí příběhy lokalizovány do prostředí palem, ale později nabývá krajina severského rázu.

Kalevala     

Ve finském pavilonu se ovšem nemluvilo jen o Mumincích, ale i o trochu serióznějších tématech: o roli učitelů v „digitální transformaci“, o Finech coby nejvíce čtenářském národu světa nebo o tématu Ruska ve finské literatuře. Prezentováni byli spisovatelé tvořící finsky, švédsky i sámsky, od prvního finského románu Sedm bratří z roku 1870 od Aleksise Kiviho přes oblíbené romány Mika Waltariho až k textům Sofi Oksanen. Mezi vystavenými publikacemi zaujímalo největší prostor a poutalo největší pozornost hned několik různých vydání Kalevaly, národního eposu sestaveného Eliasem Lönnrotem z ústní slovesnosti Finů a Karelů, prý nejpřekládanějšího díla finské literatury. Tato kniha se mimochodem dočkala letos zásluhou Jana Čermáka i nové edice kompletního překladu do češtiny, pořízeného Josefem Holečkem, který byl ve Frankfurtu k vidění na českém národním stánku. V předmluvě k tomuto objevnému svazku píše Markéta Hejkalová, že „Kalevala je brána do Finska. Každý, kdo se začne hlouběji zajímat o Finsko, jeho kulturu, literaturu nebo jazyk, narazí na ni hned na počátku své finské cesty.“ Podle ní se se jmény a hrdiny z Kalevaly se i dnes ve Finsku setkáváme na každém kroku. Tak „sampo, v eposu zázračný mlýnek na blahobyt, je dnes také jméno banky, ledoborce, a dokonce kombajnu. Podle kováře Ilmarinena se jmenuje pojišťovna, po Kalevovi, otci kalevalských bohatýrů, se jmenují noviny v severofinském Oulu a celá městská čtvrť v Tampere… A Kaleva je také křestní jméno – dlouholetý finský prezident se jmenoval Urho Kaleva Kekkonen.“ Co se týká vzniku skladby, podle Hejkalové Lönnrot na rozdíl od našeho Václava Hanky otevřeně přiznával jak existenci starých zpěvů, tak svůj autorský podíl. Svůj autorský vklad ovšem spíš bagatelizoval a je prý otázka, jestli ze skromnosti, nebo z touhy, aby starý finský epos byl co „nejpravější“ a dokázal tak místo Finů mezi ostatními vzdělanými národy. Kalevala měla nemalý vliv také na pozdější finské literáty včetně těch současných, například na skvělý román Ne před slunce západem od Johanny Sinisalo, na veletrhu rovněž přítomné. Jde o příběh mladého reklamního fotografa Mikaela, který se ujme opuštěného a nemocného trollího mláděte, zachrání je a stará se o ně, přičemž troll zvolna nabírá síly, zatímco Mikael „propadá zvláštnímu druhu emoční závislosti“ a nakonec zřejmě navždy odchází do jakési trollí říše. Kniha pojednává o našem vztahu k jinakosti přírodní, genderové i etnické a podle její české překladatelky Violy Parente-Čapkové se v ní autorce podařilo ukázat, že „na národně-lidové kořeny finské kultury lze navazovat i v současné době, a to způsobem oproštěným od dědictví nacionalismu; že takto pojaté otevírání se světu může pro národní umění a kulturu znamenat obohacení, a nikoli ztrátu identity“. Nepochybně další možná finská inspirace.

Češi
V jednom z prvních vyjádření, které pronesl Miloš Zeman po svém zvolení českým prezidentem, zpochybňoval politický um svého předchůdce Edvarda Beneše a ptal se, zdali se Československo nemohlo po roce 1948 ubírat finskou cestou. To mimo jiné ukazuje, že Finsko je pro nás stát, jehož dějiny mají mnohé rysy společné s těmi našimi, přičemž tyto paralely jsou pro nás někdy až bolestně aktuální. Také prošlo národním obrozením, literatura tam rovněž suplovala mimoliterární funkce jako ta naše, hrálo roli mostu mezi Východem a Západem. Velkou otázkou přitom samozřejmě je, jak budou naši příští prezidenti a historici hodnotit to, jakým způsobem balancuje mezi Východem a Západem a jakou politiku vůči Rusku vede právě náš současný prezident…

Ten sepsal úvodní slovo ke katalogu současných českých spisovatelů, který byl při příležitosti konání veletrhu vydán (osobně přitom zatím žádný český prezident na zahraniční české stánky nezavítal). Ocenit se na tomto textu dá, že není plný frází jako jiné podobné oficiální tiskoviny, méně už možná to, že z něj trochu promlouvá Zemanovo vyvyšování se nad jeho protivníky („Na rozdíl od mnoha mých kolegů mám jednu výhodu. Jsem vášnivým čtenářem“). Mimo to, že se chlubí svojí sečtělostí, se vyznává ze své lásky ke knihám a stromům: „Má láska ke stromům bývá českými žurnalisty často karikována. Budiž. Nadneseně řečeno miluji stromy, i když jsou pokáceny a jsou z nich vyrobeny knihy. Není mi líto pokáceného stromu, který posloužil k vytištění dobré knihy. Samozřejmě hluboce lituji stromu, který padl, aby posloužil k ukojení choutek nedovzdělaného grafomana.“ Kupodivu ale Zeman připustil i některé svoje chyby: „Naštěstí, na rozdíl od politiky, kde jsem se i mýlil, u knih jsem měl a mám to štěstí, že jsem se mýlil výjimečně. Čtení a dobrá literatura je dobrodružství, které je nutné podstupovat. Literatura nám nejen způsobuje potěšení, ale především nás zásobuje hodnotami, kterých se nám ve stále relativnější všednodennosti dostává méně a méně.“

Edvarda Beneše jsem nezmiňoval náhodou: právě německý překlad knihy, která se velmi polemicky staví k jeho odkazu, byl na českém stánku prezentován. Šlo o publikaci Beneš jako Rakušan od Jiřího Gruši, vydanou v rámci německé mutace jeho sebraných sebraných spisů, kterou na českém stánku představovala jeho žena Sabine. – Z Čechů byla na veletrhu dále k vidění Tereza Boučková nebo představitelky projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, který zde byl uváděn.

Frankfurtskou národní expozici připravila po Lipsku, Bologni a Londýně opět nová firma, tentokrát Větrné mlýny, brněnské nakladatelství, které mimo jiné pořádá rovněž literární festivaly. Personál stánku byl velmi ochotný a vstřícný a rovněž obecný nápad, jak expozici vybudovat, asi nebyl špatný. Duté kostky s informacemi o jednotlivých spisovatelích, postavené na sobě a tvořící jakýsi komorní intimní prostor, byly vlastně zvětšenou verzí zmíněné tištěné brožury a doprovodného spisovatelského pexesa, které ale nebylo ve skutečnosti určeno dětem. Vnucovala se ovšem otázka, zdali onen český areál nebyl před návštěvníky až příliš uzavřený a zdali před nimi nezůstal trochu ukryt. Každopádně nová podoba stánku vyvolala smíšené reakce. Někteří ji chválili, jako Dana Blatná, která na veletrhu mimo jiné zastupovala nakladatelství Host. Jiní byli kritičtí, jako Pravomil Novák, šéf nakladatelství Vyšehrad. Vytýkali nedostatek míst k sezení i to, že mezi ostatními stánky byl ten český při zběžném procházení lehce přehlédnutelný.

A dodat můžeme, že nebyl ani nijak zvlášť interaktivní. Ale Češi prostě nejsou Finové...
 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 15.10.2014 09:45
Frankfurtský knižní veletrh (2014)
Finové chápou, že jejich jazyk není univerzálně srozumitelný. A tak finské knihy ve své expozici proložili překlady finské literatury do nejrůznějších jazyků, což návštěvníky podněcuje k tomu, že si hledají ten svůj. A cizím nakladatelům i překladatelům polichotí, že si Finsko jejich počinu váží. I... na českém stánku se v minulých letech vystavovaly zahraniční překlady (a s ohledem na víkend, kdy se veletrh otevře veřejnosti, ve Frankfurtu samozřejmě převážně německé, nikdy nechyběly německé překlady). Tentokrát mohli cizinci u českého stánku konstatovat, že se u nás vydávají hezké knížky, ale že se dají číst v nejrůznějších jazycích, to jim zůstalo utajeno (a kromě ojedinělých a nesystematických poznámek se to nedozvěděli ani z anglických medailonků autorů - mluvím teď o ústřední expozici, protože jinak nakl. Albatros, které na veletrhy jezdí prodávat, zahraniční vydání svých knih vystavovalo, ale jistě se shodneme v tom, že česká literatura je víc než Krtek). Letošní stánek byl hravý (kromě pexesa i samolepky, tužky, placky s emblémem stánku, ba i hašlerky), měl grafický "styl", ale způsob prezentace české literatury v cizině by potřeboval promyslet, aby se nezačínalo každý rok s jiným organizátorem na zelené louce.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2164x

Inzerce