Martin, George R. R.: Rytíř Sedmi království

Martin, George R. R.
Rytíř Sedmi království

recenze fantasy

George R. R. Martin je momentálně díky televiznímu seriálu Hra o trůny nejslavnějším spisovatelem fantasy. Rozšíření světa Západozemí z jeho slavné ságy formou povídek naštěstí není snahou vytěžit popularitu díla nejjednodušší cestou, ale naopak něčím zcela přirozeným a zdůrazňujícím to nejlepší v Martinově autorském naturelu.

Cesta za pravým rytířstvím ve světě Hry o trůny...
George R. R. Martin: Rytíř Sedmi království. Přel. Richard Podaný, Argo, Praha, 2014, 280 s.

Devadesát let předtím, než Západozemí rozervala krvavá válka mocných rodů a kdesi za mořem se z Daenerys, poslední dědičky vyhnaných králů, stala Matka draků, putoval světem potulný rytíř Dunk a jeho mladičký panoš Egg s hlavou holou jako vajíčko. V obou se přitom skrývalo mnohem víc, než by bylo na první pohled zřejmé. Ostatně přesvědčte se sami v povídkové knize Rytíř Sedmi království, jedné z nejlepších fantasy, jaké u nás letos vyšly (a vyjdou).

George R. R. Martin je v současnosti nejvlivnější autor fantastiky. A to díky své sérii Píseň ledu a ohně, respektive její adaptaci z produkce HBO, nazvané podle prvního románu ságy, jímž byla v roce 1996 vydaná Hra o trůny. Seriál udělal z Martina svého druhu superstar a Píseň ledu a ohně je díky němu – s trochou nadsázky – považována za nejlepší fantasy sérii od dob Pána prstenů.

Což je důsledek nejen chytré strategie HBO, ale také Martinova původního vkladu, díky němuž se adaptace Hry o trůny dokonale strefila do vkusu moderního televizního diváka. Nejde o to, že byla knižní Hra o trůny ve své době vzhledem k tehdy převládajícímu tónu fantasy ság skutečně šokujícím čtením (princip šoků jako vyprávěcí strategie si do značné míry udržela i televizní verze, rozhodně však ne umírněná komiksová, byť za ní v roli scenáristy stojí výborný spisovatel Daniel Abraham). Určující byla především autorova osobní zkušenost s psaním pro televizi. Pro tu Martin psal na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Při pohledu na Hru o trůny je vidět, že její struktura v mnohém připomíná seriálovou sezonu, pracuje s cliffhangery, příběhové linie jsou rozdělené mezi jednotlivé postavy... Román bychom mohli rozdělit do několika samostatných novel. Martin ostatně samostatně publikoval linii s Daenerys (Blood of the Dragon) a získal za ni cenu Hugo (podobně pak učinil s Daenerysinou linií ze třetího dílu ságy a pak s událostmi soustředěnými na Železné ostrovy z dílu čtvrtého). A dokonce i jednotlivé kapitoly v naprosté většině fungují takřka jako povídky.

Což je druhá věc, kterou je třeba zdůraznit. Třebaže je dnes Martin oslavován především za svou ságu, čím více z jeho díla poznáte, tím více budete souhlasit, že vrcholem jeho tvorby jsou právě povídky (česky vyšlo hned několik sbírek, ale doporučuji především výbor Nečekané variace). Takto dlouhý úvod považuji za nutný, aby bylo jasně řečeno, že rozšíření světa Západozemí ve formě povídek není snahou vytěžit popularitu díla nejjednodušší cestou (jak ostatně dokládají i rozestupy ve vzniku jednotlivých příběhů Dunka a Egga), ale naopak něčím zcela přirozeným a zdůrazňujícím to nejlepší v Martinově autorském naturelu.

Rytíř Sedmi království obsahuje tři povídky – Potulný rytíř (poprvé publikováno v roce 1998 v antologii Legendy – vyšly i v českém překladu), Přísežný meč (poprvé publikováno v roce 2003 v antologii Legendy II) a Tajemný rytíř (poprvé publikováno v roce 2010 v antologii Warriors). Jejich hrdinou je prostý potulný rytíř, který získá shodou náhod do své péče člena královského rodu Targaryenů – mladého Aegona alias Egga. Martin plánuje o dvojici napsat ještě několik příběhů, avšak jejich další příběh se objeví nejdříve po dopsání šestého dílu Písně ledu a ohně.

Všechny doposud publikované povídky zkoumají mýtus rytířství a ukazují jeho odvrácenou tvář, případně to, že jeho vznešené ideály platí pouze pro některé, a to ještě ne vždy. Zápletka prvního příběhu se tedy točí kolem trestu, jenž Dunkovi hrozí za nezištnou ochranu loutkářky napadané surovcem... kterým je však člen královského rodu. A za vztažení ruky na někoho takto vznešeného je trest jasný – useknutí provinivšího se údu. Jedinou nadějí je Boží soud, pro který však musí „Dunk, co vypil truňk, tupý jak lenochův meč“ (jak o něm mluvíval jeho zemřelý mentor) sehnat šest spolubojovníků...

Přísežný meč zase zkoumá problematiku věrnosti a hranici mezi podlostí a hrdinstvím. Dunk se totiž nevědomky upíše do služby starému šlechtici, který před lety povstal proti právoplatnému králi v tzv. Černožárově rebelii a jen díky milosti vítězů je mu dopřáno dožít na zbytku svých držav... Třetí povídka pak téma loajality (a toho, kdo a za jakých podmínek si loajalitu rytíře zaslouží) dál rozvíjí a chytře variuje další klasický motiv rytířských románů – po Božím soudu, osamělé paní a osobním souboji přichází na řadu tzv. tajemný rytíř, který nebojuje na turnajích pod vlastním jménem.

Stejně tak ovšem povídky dál prozkoumávají svět Západozemí a jeho historii. Oboustranně. Na Dunka i Egga je jednak možné v podobě řady narážek a citací narazit v románech, v povídkách se zase odhalí některé milé drobnosti – například proč má jistý rod dvě linie odlišené barvou jablka v erbu... Hrátkám s erbovními znameními se Martin ostatně oddává často a rád. Všechny povídky hýří barvami, znaky a heraldickými figurami. Je to místy zábavné, místy poetické a místy... místy Martin kousne. Z libých popisů vlajících vlajek a fáborů a chutných pokrmů totiž může kdykoliv přejít do krutých následků úderů mečem, řemdihem, kopím, řezných ran, zlomenin i hladu a chorob, na něž umírají desítky tisíc lidí. „Bolest patří k rytířství stejně tolik jako meče a štíty,“ zazní v jedné z povídek. A Martin dodává, že k životu ve fantasy světě nepatří jen krásní draci, ale také lidé umírající s křikem v agonii z dračího ohně.

Píseň ledu a ohně je často popisována jako realistická. Je to pravdivé hodnocení, ale jen do určité míry. Martin je stále pevně ukotven v žánru, ale zná jeho vývoj. V jednom rozhovoru uvedl, že jednou z pohnutek k psaní ságy byly otázky typu: „Jaký byl Aragorn skutečně jako král? Jaká byla jeho daňová politika? Jak vnímal genocidu skřetích dětí?“ Jinými slovy: Martin se rád zabývá důsledky. A to hlavně nezáměrnými.

Ostatně i Dunk s Eggem neustále narážejí na mrtvoly ve skříních Sedmi království – a sám Dunk se musí vyrovnat s tím, že pro jeho záchranu, pro záchranu tuctového vidláka odnikud, zemřel jeden z Targaryenů, do něhož všichni vkládali naděje v lepší zítřky... Na zdánlivě omezující ploše povídky tak Martin dokázal rozehrát celou škálu motivů a témat. Nenarazíme na hluchá místa, jednotlivé příběhy šikovně střídají zabarvení i tón, situace je ve správný čas odlehčena slovní přestřelkou, jindy podtržena groteskním obrazem („Hnědý princ“ v závěrečné povídce)... Stručně a jednoduše: Martin je zde naprostým pánem nad textem, což se bohužel už o jeho sáze říct nedá.

Jedná se o skvělou ukázku toho, jak lze napsat špinavou rytířskou fantasy – bez jediného zbytečného slova, krátkou, a přitom komplexní a přes zdánlivou podobnost zápletek (příjezd na místo, seznámení s postavami a postavičkami, komplikace, souboj nebo turnaj coby kataklyzma, závěrečné setkání s postavou a následný rozhovor relativizující southparkovské „dnes jsme se naučili...“) rozmanitou. A pro fanoušky Hry o trůny se jedná o absolutní nutnost (za sebe dodávám, že hlavně proto, aby se zvýšil zájem o další Martinovy povídky a sbírky).

Právě fanoušky však čeká nejedno překvapení. Dunkovy a Eggovy příhody totiž vydává Argo, které svěřilo překlad do zkušených rukou Richarda Podaného. Což s sebou ovšem nese i změnu zaběhlého názvosloví – nejviditelnější je nahrazení králova pobočníka jeho Rukou nebo označení Greyjoyů jako krakenů místo krakatic. Osobně mi tyto změny nevadí. Nemusí se líbit každému, ale mají logiku.

Co se mi však nelíbí, je následující: v době prvního českého vydání čtvrtého dílu ságy (Hostina pro vrány) se překladatelka rozhodla pro důslednější překlad jmen rodů a míst. Fanoušci ji tehdy takříkajíc „sežrali“ a výsledkem bylo, že pro další (vázané) vydání se názvosloví vracelo do podoby, na niž byli čtenáři zvyklí. Tento ústupek čtenářům jsem vždy považoval za špatný – raději bych, jakkoliv patřím k menšině, zpětné dopřeložení ve starších knihách (právě ono vázané vydání pro to bylo ideální).

V osobě Richarda Podaného nalezlo Argo pro něco podobného ideálního člověka. Nejen, že dokáže vystihnout ducha povídek, který na jedné straně vzdává rytířským příběhům hold, zatímco na straně druhé je vyvrací, ale navíc je jen málokdo lepším expertem na slovní hříčky a hrátky s mluvícími jmény. A právě proto mě mrzí, že nakonec zůstal Rytíř Sedmi království někde za půlí cesty. Především v podobných výčtech: „Patřily nám Chladné Vody a také Podkovové vrchy, jeskyně v Derringské pahorkatině, vesnice Dosk a Malý Dosk a Brandybottom, oba břehy Lesního jezera...“ Při zmínce o „Gulltownu“ mne napadl výrok fotbalisty Petra Švancary o koupi mercedesu...

Což mne však nijak nenutí změnit tvrzení, že moc lepších fantasy knih letos nevyjde.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jmh, 17.10.2014 16:04
Martin, George R. R.: Rytíř Sedmi království
Chyby opraveny. JMH
Vložil: Jan Vaněk jr., 17.10.2014 02:05
Martin, George R. R.: Rytíř Sedmi království
Pan Hokr nečetl moc pozorně: to místní jméno, uvedené hned na první stránce, je Gulltown (ve starém překladu Město Racků); s "gulf" to nemá nic společného. — Leda by se chtěl vymlouvat, že je to akorát překlep ze spěchu na stihnutí Vítězného čtvrtka, který je patrný z každé neumělé věty ("hrozí za nezištnou... ochrany loutkářky"; "je jednak možné v podobě řady narážek a citací možné narazit"; "Jedná o skvělou ukázku").
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 4149x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce