Livesey, Margot: Rozlet Gemmy Hardyové

Livesey, Margot
Rozlet Gemmy Hardyové

recenze beletrie zahraniční

Román Rozlet Gemmy Hardyové se nemálo inspiruje příběhem Jany Eyerové. Pohrávání si s klasiky je ale dosti riskantní počin, obzvlášť s tak notoricky známými. Je to, jako by někdo vzal Babičku Boženy Němcové a pokusil se ji zasadit do 20. století.

Rozlet Gemmy Hardyové
Margot Livesey: Rozlet Gemmy Hardyové. Přel. Čeněk Matocha, Plus, Praha, 2014, 464 s.

Nebývá zvykem začínat recenzi stručným převyprávěním děje, ale udělejme pro jednou výjimku. Desetiletá hrdinka Gemma přichází o jediného laskavého člověka ve svém životě. Její milovaný strýček, který ji jako sirotka vzal k sobě a vychoval, umírá. Gemma zůstává u jeho rodiny, ale když je situace neudržitelná, odchází do nechvalně proslulé internátní školy, kde jako takzvaná „pracující žákyně“ musí čelit šikaně a moderní formě roboty. Zachrání ji až zrušení školy. Poté se přesouvá na Bohem zapomenuté Orkneje, aby se stala učitelkou zdivočelé neteře majitele panství Hugha Sinclaira. Sotva plnoletá Gemma v nelehkém úkolu obstojí a co víc, postupně se s o víc než dvacet let starším finančníkem sblíží natolik, že se chystá svatba. Ale…

Připomíná vám děj něco? Právem. Margot Liveseyová se inspirací v Janě Eyrové anglické spisovatelky Charlotte Brontëové netají. Naopak. Sama přiznává, že to pro ni byla již v dětství velmi zásadní kniha, která jí samé, když žila bez matky osamělým životem kdesi ve Skotsku, dávala naději v lepší zítřky. Její sedmý román Rozlet Gemmy Hardyové se pak k této formativní knize vrací, aby ji použil jako kostru a vystavěl na jejích základech nový příběh, zasazený do přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století.

Pohrávání si s klasiky je dosti riskantní počin, obzvlášť s tak notoricky známými, jako je Jana Eyrová. Je to podobné, jako kdyby někdo vzal Babičku Boženy Němcové a pokusil se ji zasadit do 20. století. Autor musí být schopen čtenáře zaujmout, vnést do tisíckrát převyprávěného příběhu něco nového a především vystavět nový rámec, v němž by příběh fungoval. Liveseyová samozřejmě není první, kdo si vypůjčil fabuli známého příběhu a zpracoval ji po svém. Často šlo o menší části klasického díla, někdy o hru se žánrem (jmenujme třeba postmoderní hříčku Johna Fowlese Francouzova milenka), výjimečně o fabuli celou (jako u Zadie Smithové a její důmyslné hry s Rodinným sídlem E. M. Forstera). Ani jeden ze zmíněných autorů se však nedrží předlohy otrocky po celou dobu. V obou případech ji bere toliko jako východisko a pak již popouští uzdu představivosti a vydává se vlastní literární cestou.

Ne tak Liveseyová. Oba romány začínají podobným výjevem. Hrdinky sedí za deště u okna a prohlížejí si encyklopedii ptáků. Těch podobností následuje mnohem více. Obě jdou do internátní školy, obě odcházejí velice mladé za prací do izolovaného panského sídla plného tajemství. Gemma i Jana si lehce získají srdce místních lidí a posléze i tajemného pána domu. Veškeré dívčiny naděje jsou zmařeny, když vyjde najevo pánovo strašlivé tajemství. Hrdinky utíkají, nenechají po sobě žádnou stopu a nalézají azyl u hodných lidí, kde si i vzápětí vybudují novou existenci. Nakonec však nedokážou zapomenout a vracejí se, aby nalezly štěstí v náruči milovaného muže.

Hodnotit román Rozlet Gemmy Hardyové není jednoduché. Jeho recepce se bude totiž lišit podle toho, jakému čtenáři se dostane do ruky.

Čtenář 1. Není příliš obeznámen s literární historií. O Janě Eyrové má jakési mlhavé tušení, ale konkrétně si ji nevybavuje. K Rozletu Gemmy Hardyové přistupuje tedy jako k jakékoliv jiné knize. Román se mu líbí. Je čtivý, příběh je zajímavý, jsou v něm dramatické zvraty, čtenář protrpí spolu s hrdinkou léta strávená v internátní škole a těší ho její úspěch jakožto vychovatelky. Vše navíc dobře dopadne, takže je i čtenář velmi spokojen. Po ničem jiném se tento druh čtenáře nepídí, ostatně ani není proč.

Čtenář 2. Janu Eyrovou zná. Těší ho, že román plyne podle důvěrně známého scénáře, ale zároveň, že se i v mnohém liší. Užije si nově přidaný příběh o hledání kořenů, když zhrzená Gemma odjíždí hledat příbuzné na Island. Možná v závěru pocítí lehký osten zklamání nad tím, že očekával víc, nějaké to překvapení, větší zvrat, prostě něco, co by nepředvídal. To nedostane, ale i tak není tento čtenář vyloženě nespokojený.

Čtenář 3. Kategorie hnidopich. Ví, co ho čeká, a v podstatě se těší, s čím na něj Margot Liveseyová vyrukuje. Pravděpodobně ocení zajímavou a dobře propracovanou část z internátní školy, která odkazuje k jedné z temnějších stránek britských poválečných dějin. Čas od času si nervózně promne ruce, to když má pocit, že některé věci v románu nefungují tak, jak by měly. Je prostě náročný. Román je zasazen do 50. a 60 let. Jazyk je však mnohem archaičtější, než by asi měl v tomto období být. Hrdinka, i když bereme v potaz její původ, to, že je sirotek a že strávila mnoho let v podřízené pozici na velice konzervativní škole, jako by vypadla z viktoriánských románů. Nepůsobí vůbec jako někdo, kdo hledá své místo na světě víc než deset let po druhé světové válce. Skutečnost, že nosí kalhoty, prostě nestačí. Hlavně však čtenáři bude vadit dost podivný vztah mezi Gemmou a panem Sinclairem. Dejme to, že by dost protřelý finančník z Londýna skutečně zahořel láskou k mladinké a naivní au-pair své neteře. Ale jen těžko lze věřit tomu, že by i při vší počestnosti Gemma mluvila o muži, jehož miluje a kterého si má brát, a to po celou dobu trvání románu, jako o „panu Sinclairovi“. To skutečně působí jako obrovský anachronismus. A to už ani neuvádím příčinu, kvůli které Gemma zruší plánovaný sňatek. Bigamie v Janě Eyrové byla pádným důvodem. Tajemství, jež Hugh Sinclaire svěřil Gemmě, je možná osobní selhání, ale těžko uvěřit, že by mohlo skutečně zamilovanou dívku „šokovat“ natolik, aby zpřetrhala veškeré vazby a utekla z nově nalezeného domova.

Hlavní otázkou, kterou je třeba si při čtení románu Rozlet Gemmy Hardyové klást, je, proč vlastně vznikl. Jako pocta Janě Eyrové? V tomto ohledu funguje. Drží se jeho syžetu, zachovává atmosféru. Pokud byl napsán jako literární hříčka se slavnou předlohou, pak to již trochu pokulhává. Hříčce chybí nějaké zajímavější ozvláštnění, posun, dramatický zvrat. Vše běží přesně dle očekávání a bez jakéhokoliv momentu překvapení. (Tedy jen s tou výjimkou, že Hugh Sinclaire neskončí na rozdíl od Edwarda Rochestera jako zohavený, poloslepý a osamělý člověk.) A to čtenářští hnidopichové asi „nepřekousnou“. Ano, román je čtivý, nenudí, ale člověk se prostě nemůže zbavit pocitu, že nedostal, co očekával. Nebo jinak: že nedostal nic, co by nečekal.

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 1794x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce