Sedláčková, Andrea: Moje pařížská revoluce

Sedláčková, Andrea
Moje pařížská revoluce

recenze beletrie česká

Filmová režisérka Andrea Sedláčková v autobiografické knize vzpomíná na první týdny strávené v emigraci. Do Paříže odjela v září 1989. Bylo to šťastné rozhodnutí?

 

Andrea Sedláčková: Moje pařížská revoluce. Prostor, 2014, 246 s.

Andrea Sedláčková v autobiografické knize vzpomíná na první týdny strávené v emigraci. Do Paříže odjela v září 1989. Bylo to šťastné rozhodnutí?

S pomocí deníkových zápisků a úryvků z tehdejší korespondence s rodiči, kamarády a přáteli se autorka vrací k prvním týdnům svého pobytu ve Francii. Autentické dokumenty tvoří pozadí příběhu, který o sobě Sedláčková vypráví. Nepodává ho chronologicky přesně, některé události předjímá, k jiným se opakovaně vrací, občas navodí dojem, že epizodní historku vyčerpala, a pak ji nečekaně dopoví. Materiálu má dost: psaní bylo jejím koníčkem a aspirací už před popisovaným obdobím, i v začátcích pařížského pobytu se stále zmiňuje o potřebě tvořit a maximálně někdy najde výmluvu, proč se svému snu nevěnuje tak intenzivně, jak by chtěla.

Dnes známá a úspěšná filmová režisérka a scénáristka, na sklonku léta 1989 dvaadvacetiletá slečna. V Praze se poměrně nedávno seznámila s méně i více známými disidenty, intelektuální opozicí režimu. Na FAMU byla spolužačkou Moniky Pajerové a Martina Mejstříka. Psala do famáckého časopisu Kavárna, pomáhala shánět podpisy pod Několik vět. Přiznává, že politika je pro ni především vstupenkou do světa dospělých, způsobem, jak se vydělit od svých vrstevníků, poznat nové lidi. Ačkoli o stavu věcí, a zejména bezvýchodnosti žití v totalitě hodně uvažuje, sama je z rodiny, kterou žádné vnější zlo nepotkalo, jen to, co si každý její člen – včetně Andrey – sám na sebe upletl. Hned po prvním výslechu na státní bezpečnosti začala být stále jasněji přesvědčená, že ji ze školy vyhodí. Jako tehdy takřka každý přemýšlela o emigraci. Náhle v ní našla cíl a smysl svého dalšího života. Do Paříže a Londýna odjíždí na výjezdní doložku, tedy oficiálně povolenou cestu. Ještě není zcela rozhodnutá. Dva týdny stráví váháním, zda zůstat či ne. Její volba bude po necelých třech měsících korunovaná schválením žádosti o politický azyl: Francouzi Andree Sedláčkové azyl přiklepnou 17. listopadu. K tomuto paradoxnímu zpečetění osudu se ale pročteme až v závěru knihy, a i když to na první pohled nevypadá, stojí za to se tím kouskem jednoho života probrat. I když se nám všechny komentáře daného období nebo způsob podání některých událostí nemusí úplně zamlouvat, kniha je napsaná rukou zkušené autorky, zvyklé inscenovat víc než jen stránku rukopisu. Baví nás ty stránky otáčet, těšit se s Andreou, jak vybruslí z další prekérní situace a koho zajímavého potká.

Popisovat podrobnosti Andreina pobytu, jeho dobré i špatné stránky, by znamenalo připravit potenciálního čtenáře o všechna překvapení, jež kniha přinese. Snad tedy aspoň některé obecné postřehy: Andrea přijíždí do francouzského velkoměsta s úmyslem emigrovat, své vystěhování z domoviny si ale nijak nepřipravila. Neumí francouzsky, nemá zajištěné bydlení, nemá zajištěnou práci. Jediné, co má, je odvaha, snad jistá nezkušenost a naivita, jíž si je ale vědoma. A ještě to, co sama neuvádí, ale mezi řádky to lze vyčíst: je to mladá, hezká holka z Čech, komunikativní, vstřícný a otevřený typ. Jazykový handicap ji – alespoň v popisovaném období – neumožňuje navazovat hlubší vztahy s Francouzi, o to lépe se ale vmísí do celé komunity českých emigrantů. Jde o lidi různých generací, pohlaví, osudů, nátur i profesí, s nimiž ta „nová“ – a jak v závěru knihy Sedláčková zmiňuje, pravděpodobně jedna z posledních, kdo z Čechů ve Francii získali politicky azyl – dokáže vyjít, získat si jejich zájem, a často i přátelství.

Druhou linkou autorčina osobního pařížského příběhu je její pátrání po minulosti vlastního otce. Od chvíle, kdy se na začátku odvolává na konstatování Pavla Tigrida o tom, že do emigrace „všichni utíkali hlavně před svými rodiči“, přes vzpomínání na marnou snahu dostat z otce, o němž věděla, že je „u vnitra“, nějaké informace proč a co přesně v minulosti dělal, se Andrea po bezúspěšných pokusech postupně dostává až k jasným faktům. Vedle toho sledujeme i to, jak se vyvíjí její vztah s matkou, jehož prehistorii autorka rovněž odkryje až někde za polovinou knihy. Stejnou pozornost ale pochopitelně věnuje i vlastním vážnějším i méně vážným známostem s různými muži svého života.

Jak bylo řečeno, kniha zčásti stojí na dobových denících. Není jasné, do jaké míry jsou kompletní, do jaké míry později redigované. Rozhodně ale znějí autenticky, místy trochu pateticky a lehce naivně. Sympatické je, že z nich důvěrně promlouvá hlas se vzácným nadhledem nad sebou i svým okolím, schopný jisté reflexe. Promítá se v nich jak dlouhé váhání, tak výkyvy nálad od excitované radosti po depresivní propady, ty ale nikdy netrvají dlouho. Věrohodně líčí až hloupě bezstarostnou představu, že svět čeká na malého Čecháčka s otevřenou náručí, a trpké zklamání, že to tak vůbec není. Sama autorka deníků si uvědomuje, že i její tehdejší zápisy působí, jako by ve Francii prožívala jeden velký, nepřetržitý mejdan. Je ale cítit, že mnohem snáz se mladé Andree do deníku referuje o tom, kde a kdy se s kým sešla, co popili a co probrali, než že by se zas a zas vypisovala z úmornosti šedých a prázdných dní. Stejně je ale kniha vlastně dobrou zprávou o tom, jak důležité je umět si najít spřízněné duše, opřít se o správné lidi, neubíjet se převracením příkoří.

Někdy se trochu vtírá dojem, že text mohl být psaný s myšlenkou na vydání ve Francii, když některé dobové skutečnosti nebo nám známé osobnosti autorka jaksi zbytečně vysvětluje – ale možná jde o snahu přiblížit vše i naší mladší generaci, která se stejně jako cizinec už v mnohém nemusí orientovat. To, že některé informace zaznívají z dopisů, bere autorce povinnost fakta ověřovat (byli to na Národní třídě 17. listopadu skutečně parašutisti, kdo mlátil studenty? Píše se Zaminy, nebo Zamini?). Dopisy sice zpočátku přinášejí velmi zajímavé zpestření, jiný pohled na celou záležitost, pomáhají přesouvat se v příběhu mezi českou a francouzskou stranou a dvojím náhledem na různé události, brzy ale začínají vyprávění spíš brzdit, odvádějí pozornost k tlachání kamarádek. Nabízí se až jedovaté vysvětlení, že si autorka vylepšuje vlastní image odhalením přízemnosti těch druhých... Nakonec se ukazuje, že vlastní vyprávění, komentář dění od jeho přední aktérky je mnohem poutavější než přidané dokumenty.

Textu nicméně místy chybí nadhled a upřímnost, jaké bychom od memoárů postavených na konfrontaci tehdejšího a dnešního pohledu na vlastní osud čekali. Těžko přijmout, že ta slečna, kterou Sedláčková prezentuje, skutečně potřebovala získat politický azyl. Vždyť nejen netrpí žádnou strašnou újmou doma (vyjma adolescentních úvah o smyslu žití, potřebě politického postoje a osobní potřeby vymezit se proti svému otci), ale v emigraci nijak nevyužívá nabyté svobody k tomu, aby nějak ovlivnila svět za železnou oponou – který jí ovšem, už jen tím, že existoval, dopomohl k tomu, že mohla zažádat o status politického azylanta a tím se vydělit, jak sama popisuje, z obrovské masy afrického a asijského původu. Tyhle barevné „spolužadatele o svobodu“ s naivitou svých dvaceti let reflektuje jako méně důležité, jako konkurenci, a dokonce jde až k úvaze o tom, k čemu tihle lidé (na rozdíl od ní) Francii jsou, že je přijímá s otevřenou náručí! V tom se nijak neliší od svého otce, kterého v průběhu knihy otevřeně denuncuje, ale přitom publikuje dopisy, kde ho prosí o reakci, o odpověď, a vlastně o lásku, kterou si nárokuje. Podobně nepůsobí věrohodně to, jak zůstává nad věcí v otázce financí, když hledá vlastní bydlení nebo se zapisuje na univerzitu. Byla tedy opravdu zcela bez prostředků, anebo jenom tak trochu? 

Kniha se dá číst jako záznam strádání na počátku emigrantčina pařížského pobytu, ale taky jako veřejné vyřizování účtů s otcem. Na jednu stranu se dá pochopit, že jeho stín nad dcerou stále ležel – svěřuje se s nebezpečím, že by pražští disidenti, anebo pařížští emigranti, kteří s ní kamarádí, mohli zjistit, že má tátu vnitráka, a veškerá důvěra by byla ta tam. Na druhou stranu i to malé hrdinství, jež uvádí jako důvod, který ji dohnal k emigraci (než si přizná, že to spíš byly její zamotané vztahy k několika bývalým, nynějším a potenciálním partnerům, které neuměla pořádně ukočírovat), tedy shánění podpisů pod Několik vět, styky s disidenty, vydávání časopisu sice zaštítěného FAMU, ale s odvážným obsahem atd., jež vyústilo v jeden výslech v Bartolomějské a výhrůžku, že ji možná nezapíšou do dalšího ročníku na FAMU, kde byla řádnou studentkou, – je nutné v dobovém kontextu vnímat jako hrdinství o to menší a pro aktérku o to méně nebezpečné. Právě proto, že měla otce u vnitra. Jak sama zmiňuje, tatínek uměl leckteré přešlapy šmahem vyřešit. Když potom v knize píše „A navíc – nechci žít jako disidenti. Nepoznala jsem jich mnoho, ale udělala jsem si tehdy velmi zjednodušený závěr, že existují dvě kategorie disidentů: První je prezentována několika prominenty, jejichž život je sice provázen výslechy, zadržením na 48 hodin, vězením, ale jsou publikováni v západních elitních nakladatelstvích, mají určité finanční prostředky, které jim umožňují psát. Členové druhé, širší kategorie, tuto šanci nemají, ženy pracují jako uklízečky, muži myjí okna, tráví nejlepší léta života v kotelnách. Třou bídu s nouzí. Na psaní příliš času nezbývá. Do téhle kategorie bych spadala a to se mi nechtělo. Přizpůsobovat se systému, dělat kompromisy s režimem taky ne.“ Neodpustím si jedovatě dodat, že existovala ještě třetí kategorie, a to pseudodisidentů, co si na své vydělení spíš hráli, protože měli pevné zázemí u rodičů, kteří byli ve straně a v lepším případě i u StB, a z každého maléru je byli schopní vytáhnout.

Kniha tedy vypráví příběh hezké holky z Východu, která se v životě měla vlastně vždycky dobře, protože ve chvíli, kdy se osvobodila od rodičů, už spoustu věcí uměla vyřešit tím, že si dokázala najít vždy a všude dost přátel, o něž se opřela. Překvapivě nečteme dokument o dívce, která odešla z utrápené země, aby se venku realizovala tím, že bude pomáhat a bojovat: aspoň v té první fázi, kterou příběh zachycuje, pomáhá jen sobě, bojuje jen o své pohodlí, o své cíle: najít si bydlení, obživu, začít studovat. Sama se stává přítěží jiným, jejich pomoc bere jako samozřejmou – a že jí nebylo málo. Jestliže ale mnohým emigrantům teprve cizina (a asi nejčastěji právě Francie) dala možnost přístupu ke vzdělání, Andrea Sedláčková k nim nepatřila. V Praze chodila na prestižní, elitní FAMU. Sní-li autorka deníků o tom, že konečně bude mít čas psát, nenese to s sebou žádnou informaci o tom, že by její psaní mělo vést k něčemu dalšímu než její další kariéře, prezentaci. Mejstřík jí z Prahy dokonce v přetištěném dopise rozhořčeně vyčítá, že poslala nezredigovaný, odfláknutý text. Jistě, jsou to jen střípky z velmi krátké periody autorčiny existence, nevíme, jak to bylo dál, možná se jen potřebovala usadit, aby se mohla věnovat i jiným aktivitám. Jen překvapí, že svědomitě a upřímně psané deníky nezachycují žádné úvahy, jež by šly tímto směrem, a ani autorčin komentář z pozdější doby se nepozastavuje nad – pardon za to slovo – nemorálností takového postupu. Andrea se v Paříži trápí, že nemůže být při tom, když se v Praze dělá revoluce. Má totiž právě nakročeno ke získání politického azylu, ale nemá pas, aby mohla do Čech odjet: pokud by byla politický azyl skutečně potřebovala, co by jí teď právě ale bránilo se do Prahy vydat a začít ihned dělat to, o čem snila? Ta hezká holka tak nakonec vychází jako pěkně vypočítavá. Jako by spíš cítila, že v Paříži udělá jinou díru do světa než v Čechách, a na obou stranách už bude navždycky ta jiná, zajímavější. Kdyby to vzdala v listopadu 89, na její tříměsíční epizodu v Paříži by se hned zapomnělo a byla by zas jen jedna z mnoha.

Nesuďme ale názory dvaadvacetileté Andrey, vraťme se ke knize. Ta je řemeslně dobře zvládnutá – střídání tehdejšího a pozdějšího pohledu z perspektivy „já“, a to na události vnější i na intimní prožívání všech peripetií, je doplněné a obohacené útržky z korespondence, v nichž zaznívají nejen jiné názory, ale i zcela jiné emoce. Autorka šikovně prokládá vlastní příběh i pokusem dát dohromady historii své rodiny (zejména rodičů), jež je v jejím případě obzvlášť tajemná. Různé časové úseky umí propojit bez lpění na posloupnosti dějů, tím do příběhu dostává ještě další vrstvu napětí, nebo spíš vnitřního pnutí, jaké textu jenom pomáhá. Výsledek: knihu lze přečíst se zájmem a na jeden zátah. Pokud se nabízí něco přeskakovat, tak jedině zmíněné fragmenty dopisů a pohlednic od osob, které zůstaly pro příběh natolik epizodními postavami, že si je klidně můžeme i odpustit.

Máme to štěstí v knize s Andreou Sedláčkovou potkávat i známé osobnosti, jako jsou například již zmíněný Pavel Tigrid a redakce Svědectví, básník a překladatel Prokop Voskovec, básník a filmový kritik Petr Král, výtvarník Vladimír Škoda, básnířka a femme fatale pařížského okruhu české emigrace Vladimíra Čerepková...

Obehraná fráze o tom, že leckterý život vydá na román, se v případě knihy Andrey Sedláčkové znovu potvrzuje. Její kniha by se dala číst jako příručka pro emigranty debutanty, může dodat odvahu méně smělým povahám k tomu, aby se vrhly do života bez zbytečného rozmýšlení. Velké plus toho příběhu je, že je napsaný zajímavě, ale střídmě. Není chvástavý, nikoho nenapadá a neodsuzuje, působí realisticky. Už název, Moje pařížská revoluce, říká, že jde o jeden jednotlivý osud a od knihy nelze čekat plastické zobrazení doby – ani doma, ani v emigraci. I ten vytržený příběh o té době ale mnohé připomene, mnohé napoví. Bohužel vypovídá o době, jež není tak vzdálená, aby nenutila ke konfrontaci s tím, co se o ní řekne, či zamlčí.

 

 

Filmová režisérka a scénáristka Andrea Sedláčková debutovala v roce 2000 filmem Oběti a vrazi a má za sebou i úspěšné dokumenty a televizní filmů pro Českou televizi. Studovala v Čechách na FAMU a poté na pařížské La Fémis. Ve Francii pracovala jako střihačka celovečerních filmů. Podle ČSFD si jako jediná Češka vysloužila nominaci na cenu César, a to za střih filmu Welcome.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Vladimir Bosak, 03.03.2015 12:17
Sedláčková, Andrea: Moje pařížská revoluce
Jisté je, že fízlum a jejich dětem patří svět. "...existovala ještě třetí kategorie, a to pseudodisidentů, co si na své vydělení spíš hráli, protože měli pevné zázemí u rodičů, kteří byli ve straně a v lepším případě i u StB, a z každého maléru je byli schopní vytáhnout."
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 2886x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce