Constante, Lena: Tichý útěk: Tři tisíce dní sama v rumunských vězeních

Constante, Lena
Tichý útěk: Tři tisíce dní sama v rumunských vězeních

recenze beletrie zahraniční

Lena Constante zpracovala své svědectví o komunistickém vězení tak sugestivně, jako by se jednalo o autentický deník. S ponížením, mučením, hladem a zimou bojovala tím, že v duchu skládala básně a divadelní hry. Některé z nich po propuštění zachytila písemně.

Tři tisíce dní sama v rumunských vězeních
Lena Constante
: Tichý útěk: Tři tisíce dní sama v rumunských vězeních. Přel. Jana Klokočková, Doplněk, Brno, 2014, 272 s.

Lena Constante nikdy nechtěla být spisovatelkou. Byla výtvarnicí, zvyklou vyjadřovat se jinými prostředky než slovy. Ke psaní ji nakonec přimělo pokrytectví a pohodlnost bližních, kteří odmítali poslouchat její vzpomínání. „Všichni použili stejný trik, aby mě přerušili. Svůj soucit. Svůj pokrytecký soucit. Aby mě umlčeli, předstírali, že ty vzpomínky jsou pro mě škodlivé. Musíte zapomenout, to byla jedna z obvyklých frází. Nikdo z nich se ani v nejmenším nechtěl zabývat mými vzpomínkami. Mohly by narušit jejich dobré zažívání, pro ně tak důležité.“ Lena Constante ale nezapomněla, naopak, její vzpomínky se dočkaly knižní podoby a staly se vedle monumentálního díla Iona Ioanida Închisoarea noastră cea de toate zilele (Žalář náš vezdejší) jedním z nejdůležitějších svědectví o krutosti stalinistického vězení v Rumunsku.

Autorka se narodila v Bukurešti roku 1909 a část dětství prožila v Oděse, kde byla jako dítě svědkem výbuchu revoluce v roce 1917. Vystudovala užité umění, působila jako výtvarná umělkyně, scénografka a textilní výtvarnice. V meziválečném období se stala členkou skupiny folkloristů, kteří pod vedením profesora Dimitrie Gustiho dokumentovali lidové umění rumunského venkova. Zde se spřátelila s muzikologem Harrym Braunerem (bratrem slavného surrealistického malíře Victora Braunera), za kterého se nakonec po letech věznění provdala. Po válce pracovala v Bukurešti jako scénografka v prvním rumunském loutkovém divadle. Jeho ředitelkou byla Elena Pătrășcanu, manželka ministra spravedlnosti v první komunistické vládě, který ovšem brzy upadl v nemilost, byl obžalován z nacionalismu a šovinismu a stal se obětí procesu, inscenovaného mimo jiné podle vzoru nám známého procesu s Rudolfem Slánským. Obžaloba potřebovala kolem Pătrășcana vykonstruovat celé zločinecké spiknutí a volba padla na podřízenou jeho ženy a rovněž na jejich společného přítele Harryho Braunera. Proces trval neuvěřitelných šest let a pro Lenu Constante znamenal pět let opakovaných výslechů a fyzického i psychického mučení. Odsouzena byla za vymyšlenou špionáž (paradoxně měla za války donášet spojencům) na 12 let žaláře, z toho osm a půl roku strávila v naprosté izolaci (nepočítáme-li společnost, kterou jí dělali vyšetřovatelé a dozorci) a onemocněla přitom tuberkulózou. Harry Brauner byl odsouzen na 15 let, odseděl si „jen“ 12 a stejně jako Lena byl propuštěn na svobodu v r. 1962. Ačkoliv jejich trest pokračoval vyhnanstvím a nuceným trvalým pobytem, který byl určen každému z nich v jiné části země, následujícího roku se vzali a zůstali spolu až do Braunerovy smrti v r. 1988. V osmdesáti letech zažila další revoluci, kdy komunismus, jehož nástup viděla jako dítě v Oděse, padl. Záhy se proslavila knihou svých vzpomínek Tichý útěk. Tři tisíce dní sama v rumunských vězeních, popisující léta, kdy byla vězněna na samotce. Knihu napsala původně ve francouzštině a poté ji sama převedla do rumunštiny. Brzy následovalo i její pokračování, Evadarea imposibilă (Nemožný útěk), vzpomínky na zbytek trestu, který strávila v ženské věznici v Miercurea Ciuc již ve společných celách s ostatními ženami. Lena Constante zemřela v roce 2005.

Autorka se ve své knize pouští do úvahy, proč vlastně píše. Hlavním důvodem je pro ni podat svědectví, ale nikoliv z politického nebo historického hlediska. Jak řekla v jednom rozhovoru: „…nenávidím historii. Stačí mi, že jsem ji žila.“ Její svědectví má mnohem obecnější charakter – je to svědectvím lidské, výpověď člověka, který je vězněn, týrán bitím, fyzickým vyčerpáním, zimou, hladem a v neposlední řadě samotou a nedostatkem jakýchkoliv podnětů z vnějšího světa. Lena Constante hledá způsob, jak vyjádřit nevyjádřitelné, a nakonec se jí to daří velmi sugestivně. Snaží se například převést na stránky knihy nekonečnost věznění na samotce výčtem všech dnů – každý den se tu objeví alespoň jako číslo a někdy je vyprávění přerušeno řadou čísel, která pokrývá celou stránku. Nejspíš nikdo ze čtenářů nemá trpělivost a kuráž ani na to, aby se těmi čísly poctivě pročítal, natožpak aby se u každého z nich zastavil a představil si za ním celý den. Ostatně přímé zmínky o tom, že čtenář je ochotný toho v knize strpět mnohem méně, než ona musela ve skutečnosti prožít, se dočkáme také: „Vyprávět o vězeňském životě den po dni, hodinu po hodině je nemožné. Pro čtenáře možná dokonce až nudné. Myslím, že i těch deset stran o dvaceti dnech mučení už je příliš.“ Její svědectví je zároveň i obžaloba jejích trýznitelů, která odhaluje trapné a absurdní detaily krutosti a zneužívání moci. Stromy, jejichž zelené větve může vězenkyně zahlédnout z okna, jsou pokáceny, ptačí hnízdo za jejím oknem je zazděno i s ptáčaty uvnitř, a když žena v izolaci hraje sama se sebou vrhcáby, je to chápáno jako provozování přísně zakázaných hazardních her. Podobně jako Dagmar Šimková, která byla ve stejné době vězněna v Československu a je autorkou neméně poutavé autobiografické knihy Byly jsme tam taky, připomíná Constante často snahu vyšetřovatelů a bachařů ponižovat ženy odpíráním základní hygieny a útoky na jejich vlastní tělesnost.

Vedle toho se ovšem dozvídáme také, jak celá ta léta na samotce přečkala a zachovala si přitom nejen zdravý rozum, ale i naději. Odhodlání a nezlomnost Leny Constante tak nepřímo polemizují s  názorem Jeana Améryho, že „kdo prošel mučením, už nemůže být na světě doma“. Během procesu doufala, že bude odsouzena k smrti nebo zemře vinou těžkých podmínek a mučení, ale jak nakonec zjistila, ve vězení není snadné zemřít. I přesto, že se jí věznitelé snažili všemožně bránit, zůstala aktivní. Dál se věnovala tvůrčí práci, ale místo barev a papíru byla jejím jediným nástrojem většinou jen vlastní mysl. „Psala“ tak divadelní hry pro děti, skládala básně a vše se pak zdlouhavě učila nazpaměť (své básně a část her pak na svobodě zachytila písemně). Stejně tak dokonale si zapamatovala i průběh vlastního věznění, který se jí pak po letech v knize podařilo zrekonstruovat tak, že místy máme pocit, že čteme autentický deník.

Knihu přeložila Jana Klokočková, která vycházela z francouzského originálu. Škoda, že jej při překladu neporovnala i s rumunskou verzí, do které autorka doplnila některá jména a podrobnosti. Kniha by si také zasloužila pečlivější redakční práci, protože v překladu zůstala řada drobných chyb (tak tu máme například „krmení z tuby“ místo výživy sondou, „kytičku s motyčkou“ místo háčkované kytičky atd.) a stylistických neobratností. Předpokládám však, že čtenář si jich příliš nevšimne, protože bude číst sugestivní zpověď trýzněné, ale nezlomené ženy na jeden nádech.

© Jiřina Vyorálková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

45%čtenáři

zhlédnuto 2269x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce