Bloch, Robert: Psycho III

Bloch, Robert
Psycho III

recenze krimi

Robert Bloch byl mistrem hororu a přilehlých fantastických žánrů, nejlépe ve formátu povídky. Psycho, byť se na ně dnes zjednodušeně pohlíží rovněž jako na horor, je však jen nadprůměrný thriller. První pokračování Bloch napsal, aby si vyřídil účty s Hollywoodem, a třetí díl vznikl hlavně proto, aby autor, oslabený rakovinou, mohl platit složenky.

Série s deviantní tendencí
Robert Bloch: Psycho III. Překl. Lumír Mikulka, Baronet, Praha, 2014, 264 s.

Psycho III deviuje už svým názvem. Na rozdíl od prvního pokračování Psycho II nepojmenoval autor „trojku“ číslicí, nýbrž Psycho House, čímž jako by naznačoval distanci od předešlých dvou svazků a ještě víc od filmové série, která bez uzardění vystřílela postupně čtyři římské číslice, aniž pokračování měla cokoli společného s literárními předlohami.

Do té míry hraje Bloch se čtenáři čestnou hru. Nijak zvlášť nečestně nezamýšlel jistě ani výsledek svého pozdního literárního snažení. Prostě se mu jen nepovedl a bylo by mnohem lépe, kdyby kniha vůbec nevznikla. K vysvětlení tohoto tvrzení budeme muset trochu hopsat v čase v rozmezí několika dekád 20. století.

Psycho III znamenalo v roce 1990 pro Roberta Blocha předposlední regulérní knihu. Čtyři roky po jeho vydání zemřel a už pár let předtím literárně dožíval hlavně reedicemi, různě koncipovanými povídkovými výbory, také pamětmi. Zrovna v nich věnuje Psychu III jediný lakonický řádek: prostě jen informuje o tom, že je napsal a že vyšlo. Nějaký univerzitně školený psychouš by z té stručné noticky, obzvlášť v kontrastu k předchozí autorově výřečnosti na kdejaké téma, možná usoudil na podvědomou nenávist, odpor, minimálně nechuť.

Složenky je však nutno platit, a že by Bloch za více než padesát let psaní zbohatl tak extrémně, jako někteří jeho mladí kolegové právě ve zlaté době 80. a 90. let za pouhých pár knih, se rozhodně říct nedá. I o tom padne v jeho vzpomínkách tu a tam zmínka a člověk si dá pár souvislostí dohromady, aniž by musel explicitně číst, že některé knihy se píší víc pro peníze než pro radost.

O Psychu II se Bloch v pamětech rozpovídal zeširoka. Hned zkraje přiznal, že k Normanu Batesovi se po bezmála čtvrtstoletí vrátil v první polovině 80. let na radu svého agenta, člověka ekonomicky jistě pragmatičtějšího než tento fantasta a nádeník psacího stroje ze staré školy. Knihou se však zabývá detailně hlavně proto, že se stala jablkem sváru mezi ním a filmovým studiem, které se souhrou náhod ve stejné době rozhodlo natočit také Psycho II. Majíc zakoupena práva na Blochovy postavy, mohlo si natočit v zásadě, co chtělo, což také učinilo, protože Blochova kniha, která se ke zfilmování nabízela jako první, se Hollywoodu bytostně zajídala. Bloch se totiž v knize dravě zahryzl do ruky, která by ho mohla slušně živit, a tvrdě zaútočil právě na Hollywood, jeho praktiky, jeho nevkus, jeho pokleslost. Od té doby dál nemá filmové Psycho s literárním nic společného. Nebýt tohoto konfliktu, zdálo by se, že by Bloch i „dvojku“ svého Psycha odbyl jen pár větami. Jako by ani na ni nebyl nijak zvlášť pyšný a považoval ji jen za jakési nutné zlo z rozumu.

S původním Psychem se to má samozřejmě docela jinak. I v jeho případě by příběh byl jen z poloviny tak zajímavý, kdyby s ním nesouvisel paralelní hollywoodský děj, Hitchcock a tak dále, ale zdá se, že Bloch by si své knihy patřičně cenil i bez ohledu na tuto vítanou výpomoc. V roce 1959, kdy Psycho napsal, byl fenomén masového vraždění v Americe pořád něco výjimečného, zatímco Bloch byl právě masovými vrahy přitahován – viz jeho rekurentní fascinace Jackem Rozparovačem, ale také H. H. Holmesem či Edem Geinem, který ostatně posloužil pro Psycho jako bezprostřední inspirace. A protože Bloch vzešel z hororu a byl tam stále nejvíc doma, přikořenil tento sice nezvyklý, ale v zásadě reálný příběh hrstkou lehce bizarně morbidních prvků, také trochou paranoie, čímž jej nenásilně povýšil nad běžný brakový průměr.

Leč ruku na srdce s trochou obrazoborecké odvahy: ani původní Psycho není samo o sobě nijak fenomenální, a nebýt Hitchcocka, nejspíš by zapadlo mezi stovky dobových vyvražďovaček, byť Norman Bates je nadčasově šarmantní postava a gotická atmosféra některých scén se průměru skutečně vymyká. Ale čtenář scénu za scénou v myšlenkách stejně zalétá k filmu – nenajde se snad žádný, který snímek neviděl, kdežto diváků nepoznamenaných knihou je naopak jistě víc – a tím jako by si čtenář svůj zážitek upevňoval. Protože, marná věc, Hitchcock udělal z dobré knihy vynikající film.

Zbaveno všeho pozlátka je totiž Psycho jen rutinní výstup zdatného řemeslníka, který se nějak musel živit. Ve zmiňovaných Blochových pamětech lze najít ještě jednu pozoruhodnou poznámku: autor si posteskne, že mu nezbývá čas na povídky, protože jsou mizerně placené, a (nemluvě o scénářích) musí si tedy vydělávat romány.

V tom je zřejmě první zakopaný pes: Blochovy povídky vesměs ční nad jeho romány – však jich také napsal stovky, kdežto románů jen dvě desítky, psané víc z existenční nutnosti než z vnitřního popudu. Druhý zakopaný pes pak tkví v tom, že Bloch byl mistrem hororu a přilehlých fantastických žánrů. Psycho, byť se na ně dnes zjednodušeně pohlíží rovněž jako na horor, je však suspenze, případně thriller, které byly pro tohoto Lovecraftova učedníka jen jakýmsi odbývaným melouchem. Masový vrah je sice hrůza, ale ne horor.

Díváme-li se takto svatokrádežně už na původní Psycho, druhé dvě knihy tak přísný pohled nesnesou vůbec. Psycho II sice zřejmě lze stejně posunutou optikou zařadit do hororu, pokud tam pustíme jatka zvaná slasher (z puristického hlediska bychom ovšem neměli), avšak Bloch si v něm sžíravě vyřizuje druhotnou agendu, účty s Hollywoodem, která místy i převažuje, takže román se rozmlžuje a jeho účinek bledne. Bloch se bezpochyby za ta léta vypsal k mistrovství, takže přinejmenším řemeslně se knize moc vytknout nedá.

„Trojku“ stvořil autor oslabený bojem s rakovinou natolik, že už psal jen zřídka, a musíme-li jej žánrově zařadit, pak se asi nejlépe hodí planý termín detektivka: Norman Bates je už spolehlivě po smrti, čímž série přichází jak o jednu z nejpozoruhodnějších postav, tak i o nositele kontinuity. Štafetu přebírá Batesův někdejší psychiatr, postava, jež do děje vstoupila až s „dvojkou“, a pak hlavně pověstný motel, v němž si doktor Claiborne vykutáleně zřídí pro turisty Batesovo muzeum – kde se opět začne vraždit. Zápletka jak z béčkového filmu, postavy, v čele s novinářkou pracující na knize o Batesovi, rovněž tak, napětí víceméně nulové, nakonec i mordů pomálu – a závěr, jako když vypnete počítač natvrdo místo gradujícího postupu předepsaného panem Gatesem. Nelze se ubránit smutnému pocitu, že Bloch uměl udeřit do klaviatury mnohem pádněji, když vytvářel svoje mistrovské povídky, za něž právem patří mezi klasiky fantastického žánru.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 2084x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce