Hilbig, Wolfgang

Hilbig, Wolfgang

portrét beletrie zahraniční

Spisovatel Wolfgang Hilbig (1941–2007), držitel prestižní Ceny Georga Büchnera z roku 2002, patřil k nejvýznamnějším literárním dědicům východního Německa. Ve své lyrické a prozaické tvorbě zachytil zejména rozpolcenost vlastní životní dvojrole dělníka a spisovatele.

Umouněný topič a sečtělý intelektuál Wolfgang Hilbig
Wolfgang Hilbig
(narozen 1941 v Meuselwitz, zemřel 2007 v Berlíně) byl významný německý poválečný básník a prozaik, držitel Ceny Georga Büchnera z roku 2002.

Wolfgang Hilbig se narodil roku 1941 v durynském městečku Meuselwitz, ležícím ve významné těžařské oblasti asi čtyřicet kilometrů jižně od Lipska. Jeho otec pravděpodobně padl roku 1942 u Stalingradu a matka si nemohla dovolit jej vychovávat sama, a tak oba společně žili v domě matčiných rodičů. Děda malého Wolfganga pracoval jako horník v místních hnědouhelných dolech a coby analfabet neměl pro vnukovu brzkou zálibu v četbě pochopení. Čtení a psaní potajmu, chtělo by se říci v ilegalitě, se přitom mělo stát průvodním jevem celého autorova života.

Topič s literárními sklony
Také na Wolfganga Hilbiga čekala po osmileté školní docházce nanejvýše kariéra dělníka. Vyučil se na soustruhu a po povinné vojenské službě vykonával nejrůznější dělnická povolání ve východoněmeckých továrnách; působil třeba jako zámečník, mechanik a vůbec nejčastěji jako topič. Láska k literatuře jej však neopustila a – jak později uvedl – nadále se tajně věnoval psaní. Dokonce se příležitostně účastnil seminářů a sezení pracovních skupin, jimiž se politické elity NDR pokoušely iniciovat novou socialistickou literaturu, psanou samotnými dělníky.

Navzdory tomu, že východoněmecké úřady v Hilbigovi skutečně „vypěstovaly“ přesně ten typ spisovatele, po němž toužily, tedy „píšícího dělníka“, hledal Hilbig od poloviny 60. let marně nakladatele, který by byl ochoten jeho básně vydat, neboť jeho tvorba se už od prvopočátků nenesla v oslavném duchu socialistického realismu. Až na čtyři čestné výjimky tak první autorovy básně vyšly tiskem až v 70. letech na Západě, kde byly už dříve předčítány v rozhlase.

Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. V prestižním nakladatelství Fischer vyšla roku 1979 Hilbigova první básnická sbírka abwesenheit (nepřítomnost), kterou autor nechal vydat bez povolení patřičných východoněmeckých úřadů, tedy z hlediska tehdejšího východoněmeckého práva ilegálně. Odměnou bylo Hilbigovi jednak několikatýdenní věznění tajnou policií a finanční pokuta, jednak podpora prominentních východoněmeckých autorů v čele s Franzem Fühmannem, kteří ihned rozpoznali básníkův nesporný talent. Především s Fühmannovou pomocí se Hilbigovi později podařilo prosadit se i „doma“, když roku 1983 v lipském nakladatelství Reclam vyšel soubor jeho básní a krátkých próz stimme stimme (hlasy hlasy), první a současně poslední Hilbigova publikace vydaná v NDR.

Doživotní jednoleté vízum
Na západním trhu zažíval Hilbig podstatně vřelejší přijetí, doprovázené navíc prvními literárními oceněními. Na úvodní básnickou sbírku záhy navázal roku 1982 výběrem kratších próz Unterm Neomond (Pod (neo)novým měsícem). Sborník textů napsaných v letech 1968 až 1980, jenž potvrdil také autorovy vypravěčské kvality, se tematicky rozpíná od apokalyptických vizí až po precizní líčení pracovních podmínek dělníků.

Roku 1985 bylo po drobných byrokratických tahanicích Hilbigovi uděleno jednoleté výjezdní vízum, s nímž mohl vycestovat do Spolkové republiky. Zprvu se usadil v Hanau nedaleko Frankfurtu nad Mohanem, po roce se však rozhodl nerespektovat končící lhůtu víza a přestěhoval se do Norimberka, kde se seznámil se svou pozdější manželkou, dcerou ruských azylantů a spisovatelkou Nataschou Wodinovou. Přestože v mezičase platnost víza vypršela, bylo Hilbigovi východoněmeckými úřady později bez obtíží prodlouženo.

S příchodem do NSR Hilbig definitivně nasedl na západoněmecký literární kolotoč. Začal pravidelně objíždět autorská čtení a hostoval i v zahraničí. Především se však se střídavými úspěchy nadále věnoval psaní. Jedním z raných prozaických textů autora, který současně už leccos prozrazuje o Hilbigově dalším směřování, je povídka Die Weiber (1987, Ženy). Její protagonista, skladník C., přichází o práci v průmyslovém podniku, v němž jinak pracují zejména ženy. S propuštěním vniká do hrdinova života nejistota, především se však z něj postupně vytrácejí ženy. Jak je totiž známo, NDR je zemí mužů, zemí, v níž „vše ženské vykastrovali“. C. se tak musí spokojit pouze s vlastními divokými sexuálními představami, znásobenými ještě potřebnou dávkou alkoholu.

Víceméně autobiografické romány
Roku 1989, v době postupného rozpadu starých pořádků, dorazil do západoněmeckých knihkupectví autorův první román nazvaný Eine Übertragung (Přenos). Ich-vypravěč C. v něm vede dvojí existenci dělníka a intelektuála, který by se rád věnoval psaní. Jenže literatura není něčím, co by C-ova rodina či socialistická společnost, v níž žije, uznávaly. Místo toho se C. kvůli publikování na Západě ocitá ve vězení.

Následující společensko-politický román „Ich“ (1993, „Já“) se svým dějem taktéž navrací do 80. let. Na neúspěšného spisovatele M. W. políčila východoněmecká Stasi past, z níž není úniku. Přinucen ke spolupráci vykonstruovaným obviněním, stává se M. W. jedním z mnoha tzv. „neformálních spolupracovníků“, jehož cílem je pravidelně zpravovat nadřízené o dění na literární scéně. Obzvláštní pozornost má M. věnovat berlínské undergroundové hvězdě „Readerovi“. Jak se záhy ukáže, úkol to není vůbec snadný, neboť „Reader“ žije nenápadným životem obyčejného člověka a M. záhy nemá o čem informovat. Pouští se tedy na tenký led fikce a postupně přestává rozlišovat mezi skutečností a vlastní smyšlenkou.

Posledním Hilbigovým románem je Das Provisorium (2000, č. Provizorium , Prostor, 2014), v němž se autor nejvýrazněji opírá o vlastní zkušenosti z dobrovolného exilu v západoněmecké konzumní společnosti. Hilbigovu alter egu, spisovateli C. z východoněmeckého městečka M., je podobně jako jeho stvořiteli uděleno vízum, s nímž v 80. letech vycestuje na Západ. Jenže odchod z NDR má na nejistého autora neblahé účinky. V novém, kapitalistickém světě si C. připadá ztracený, potácí se od jednoho nádražního bufetu k druhému a postupně přichází nejen o schopnost psát, ale i o schopnost doopravdy milovat. Jakékoliv pevné body se z jeho života vytrácejí, vše se zdá provizorní a utopené v alkoholovém oparu.

Wolfgang Hilbig si za svou literární tvorbu od kritiků vysloužil srovnání s předními básníky nejen své doby. Zejména jeho poezie, která později zdánlivě ustoupila do pozadí, bývá považována za to nejlepší, co může německá lyrika 20. století čtenáři nabídnout. Hilbig sám byl především rváč. Muž se vzezřením boxera, kterým v mládí skutečně byl, po celý svůj život zápasil s vlastními démony, s dělnickou minulostí i konzumní současností, s dvojí identitou umouněného topiče a sečtělého spisovatele. Tento věčný boj jasně prosvítá i skrze papír jeho částečně autobiografických románů.

Roku 2007 podlehl Wolfgang Hilbig rakovině.

Výběr z díla:
abwesenheit (1979)
die versprengung (1986)
Die Weiber (1987)
Eine Übertragung (1989)
Die Angst vor Beethoven (1990)
Alte Abdeckerei (1991)
Die Kunde von den Bäumen (1992, přepracováno 1994)
‚Ich‘ (1993)
Das Provisorium (2000, č. Provizorium, Prostor, 2014, překlad Petr Dvořáček)
Der Schlaf der Gerechten (2003)

Pozn.: Sebrané spisy Wolfganga Hilbiga, rozdělené do sedmi svazků, vydává od roku 2008 nakladatelství Fischer. Jednotlivé dosud vydané svazky opatřili doslovy významní německy píšící autoři, kteří vyrůstali či žili ve východním Německu, mj. Ingo Schulze, Katja Lange-Müllerová či Jan Faktor.

© Jakub Ehrenberger

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1561x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce