Roberts, Mary Louise: Válka a chtíč. Sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii

Roberts, Mary Louise
Válka a chtíč. Sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii

recenze historie

Kniha pojednává nejen o sexu, ale snad ještě více o stereotypech, které si vytvářeli Američané o Francouzích, Francouzi o Američanech a pak bílí Francouzi a bílí Američané o lidech s černou kůží. Najdeme v ní i dobové karikatury a některé humorné pasáže, celkově však veselá ani povzbudivá není, zato ale zcela jistě velmi poučná.

Mary Louise Roberts: Válka a chtíč: sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii. Přel. Vladimír Pilát, Grada, Praha, 2014, 255 s.

Válka a chtíč. Dva pojmy, jejichž vzájemné spojení není nijak převratné a nové, protože všechny válečné akce byly a jsou jsou bohužel provázeny chaosem a excesy všeho druhu, včetně těch sexuálních. Někteří autoři se dokonce snaží čtenářům vsugerovat představu, že existuje spojení mezi válkou a zvýšenou (mužskou) sexualitou. To je případ knihy Richarda Holmese Obrazy války. Chování člověka v bitvě, v níž je ovšem této problematice věnován jen omezený prostor.

Zato ale nedávno vyšla kniha, která je spojitosti obou zmíněných pojmů věnována celá, i když se zaměřuje jen na jedno historické období a jediné konkrétní místo. Nese název Válka a chtíč: sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii a její autorkou je americká historička Mary Louise Robertsová. Ukazuje v ní, že už když se v červnu 1944 američtí vojáci v Normandii vyloďovali, byly jejich válečné cíle sexualizovány, protože jim předem byla vštěpováno, aby pojem svobody chápali jako úsměv na tvářích osvobozených žen. Francii, která pro většinu z nich byla zcela neznámou a v jistém smyslu i exotickou oblastí, navíc považovali za zemi vína, zpěvu a žen, zdejší život za nemorální a dekadentní („Francie je jeden obrovský bordel obývaný požitkáři, trávícími veškerý svůj čas jídlem, pitím a milováním“). Místní muži se v jejich stereotypním vidění vyznačovali zženštilostí, měli to podle Američanů být „paroháči neschopní ovládat svůj národ“ ani vlastní ženy.

Ti příslušníci americké armády, kteří ve zdraví vstoupili na francouzskou půdu, se navíc seznamovali především s venkovskými oblastmi, a ne s kosmopolitní Paříží, a viděli zemědělce, kteří svoje traktory museli často nechat zahálet, protože pro jejich pohon neměli palivo, a byli nuceni se opět spoléhat na zvířecí potah. Co přitom bylo nouzovým řešením, pokládali zřejmě mnozí Američané za trvalý a normální stav, což u mnoha z nich jen potvrzovalo předsudky o „primitivnosti“ domorodců, vůči nimž prý uplatňovali stejný způsob imperiálního myšlení, na jaký byli zvyklí ve vztahu k obyvatelům Filipín či Portorika. U mnoha Američanů se navíc dostavoval nefalšovaný kulturní šok napřílad z místních sýrů, které prostě neznali. Tak prý jistý důstojník amerického zdravotnictva hledal původ podezřelého zápachu a když ho našel ve sklepě, v němž zrál camembert, nechal místnost vypálit – nevěda, že jde o „správný“ zápach.

O francouzských ženách se zase mnozí Američané domnívali, že je mohou svést několika prostými gesty (ostatně francouzsky většinou neuměli, a mnoho jiných způsobů komunikace jim tedy nezbývalo). Jeden voják prý psal domů manželce, že když zabloudil v jednom francouzském městě, byl rád, když potkal kněze, který mu dokázal pomoci, jinak mu prý hrozilo, že bude lapen: „znáš přece ty francouzské ženské“. Do Ameriky se navíc dostávaly i fotografie jejich vojáků v objetí s dcerami Francie: některé Američanky to nesly klidně se zdůvodněním, že po tolika letech, kdy mohly vidět jen nacisty, si francouzské dívky pár polibků od amerických vojáků zaslouží. Ovšem jiné, zvláště ty, které na obrázcích poznaly svého vlastního manžela či přítele, tak vstřícné nebyly. Kniha dokonce přináší i podobiznu jedné takové ženy, která v levé ruce drží fotografii svého chotě (v těsném tělesném kontaktu s cizinkou) a v pravé s výhružným gestem svírá kuchyňský váleček.

Autorka připouští, že sex s Američany měl ze strany Francouzek zpočátku podobu daru „poskytovaného osvoboditelům dobrovolně na požádání“. Postupem času se ale stával stále více „zbožím spojeným s korupcí a špatnými úmysly“, takže nebyl problém sehnat prostitutku za jediný balíček cigaret (právě cigarety se brzy staly i prostředkem pro odškodnění civilistů, kteří se stali obětí nejrůznějších zločinů spáchaných americkými vojáky). A zájem o americké vojáky prý byl takový, že byli na ulicích zastavováni dětmi, které se nevinně ptaly: „Chceš si to rozdat s mou mámou? Je panna.“ Provozování americko-francouzského sexu tedy bylo velmi rozšířené, odehrávalo se někdy i ve veřejném prostoru a přes žádosti místních autorit americké velení nejevilo žádné velké snahy o jeho regulaci, která prý ale za nacistů fungovala výborně. Navíc se začaly také šířit zprávy i nepodložené fámy o znásilněních ze strany Američanů, dle autorky ovšem zveličené.

To už ale bylo vážnější, protože taková obvinění podlamovala tezi o „heterosexuální romanci“ tvořící základ mýtu o americké záchranářské misi. Místo něho se začala prosazovat interpretace invaze jako brutální agrese. Americké velení tedy situaci muselo nějak řešit a zvolilo bohužel způsob stejně tak často používaný jako zcela nespravedlivý: našlo si obětního beránka. Tím se stali vojáci afroamerického původu, na které začaly být neprávem sváděny všechny excesy americké armády, a brzy následovaly i tvrdé tresty včetně poprav. Stačilo přitom jen drobně oživit či připomenout rasistické předsudky a zvláště mentalitu členů Ku-klux-klanu, jenž tradičně těžil „ze znepokojení plynoucího z obrazů bílých žen przněných černochy s neovladatelnou vášní“. (Generace Američanů přitom naslouchaly výmyslům o tom, že – jak se psalo kupříkladu v článku z roku 1903 – možnost povznést Afričany na vyšší úroveň vzdělání by mohla být úspěšná jen v případě, že by se nějak zázračně zmenšil jejich penis. Právě díky němu se totiž podle autora u černochů zastavuje intelektuální vývoj na prahu puberty. Výsledkem je, že všechnu kontrolu nad jeho životem převezmou instinkty a černoch pak nemá žádnou morálku; bude se procházet pozdně nočními ulicemi s penisem naběhlým od své nemoci a nakazí každou případnou partnerku.) A jelikož tyto předsudky našly i ve Francii živnou půdu (ostatně za jednoho z hlavních původců rasismu je považován Francouz Gobineau), také pro místní se americký voják černé pleti brzy stal objektem, do kterého se „promítala úzkost obyvatel vyvolaná válečnými hrůzami a napětím plynoucím z okupace“.

Podle autorky mělo často necitlivé chování amerických vojáků za následek, že u francouzských civilistů narůstal pocit hanby. Když ještě připočteme obrovský počet civilního obyvatelstva, které zahynulo v průběhu bojů, dá se snad pochopit, že právě do let 1944 a těsně následujících autorka klade kořeny poválečného francouzského antiamerikanismu. Takové tvrzení však nelze zcela přijmout, protože antiamerické nálady mají ve Francii rozhodně mnohem delší tradici a jejími nositeli byly i některé slavné osobnosti jako Stendhal, Ch. Baudelaire, F. Mauriac, G. Bernanos či Georges Duhamel, který už dlouho před vypuknutní druhé světové války psal o Američanech jako o národu, který je „zestárlý rychle a bez skutečného zrání“.

Samozřejmě, že sexuální násilí je neomluvitelné za jakýchkoli okolností, ale pro doplnění kontextu je vhodné připomenout jednak chování Rusů v dobytých či „osvobozených“ oblastech, jednak to, co nacisté v téže době prováděli v koncentračních táborech. Podle knihy Sexualizované násilí tam plánovitě docházelo k násilí „proti neárijské ženě jako reprezentaci a symbolu nějaké pronásledované skupiny a proti rasisticky definovanému ženskému tělu“. A na druhou stranu k jistým nedorozuměním tehdy docházelo také mezi Američany a Britkami, již by si měli být mnohem bližší. Ukázala to antropoložka Margaret Meadová, když popsala odlišné rituály namlouvání, jak se odehrávaly za druhé světové války. Podle anglických dívek byli američtí vojáci v průběhu namlouvání příliš útoční. Američané zase považovali Angličanky za příliš povolné a sexuálně nevázané. Příčina rozporu tkvěla v odlišném průběhu fází vztahu. V USA je líbání na pátém stupni a jde prostě o nezávaznou seznamovací aktivitu. Ve Velké Británii ale líbání přichází na řadu až mnohem později – na 25. místě z 30. Není tedy divu, že Angličanky považovaly americké vojáky dožadující se líbání za agresivní. Anglické dívce v takové situaci zbývaly dvě možnosti: „přerušit známost nebo přeskočit ostatní stupně anglického seznamovacího rituálu a líbání povolit, a pak už ale v jejím chápání bylo velmi blízko k pohlavnímu styku“. Meadovou však Robertsová necituje, takže nevíme, jaký byl žebříček Francouzek a nakolik byl kompatibilní s tím americkým...

Kniha Válka a chtíč každopádně pojednává nejen o sexu, ale snad ještě více o stereotypech, které si vytvářeli Američané o Francouzích, Francouzi o Američanech a bílí Francouzi a bílí Američané o lidech s černou kůží. Najdeme v ní i dobové karikatury a některé humorné pasáže, celkově však veselá ani povzbudivá není, zato ale zcela jistě velmi poučná.

 

Titul v katalogu nakladatelství Grada – ukázka, e-shop Grada

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 3085x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce