Preston, Douglas; Child, Lincoln: Bílý oheň

Preston, Douglas; Child, Lincoln
Bílý oheň

recenze krimi

Ve třináctém díle série americké autorské dvojice se jejich hlavní hrdina, agent FBI Pendergast, vydává do bývalé hornické osady, jejíž tajuplné vraždy údajně lákaly už Arthura Conana Doylea. Pendergast tam bohužel nemíří sám, ale s hloupou, naivní a iracionálně se chovající parťačkou.

Kam čert nemůže, tam nasadí kozu
Douglas Preston, Lincoln Child: Bílý oheň. Přel. Jana Pacnerová, BB/Art, Praha, 2014, 304 s.

Tak se nám tahle hyperproduktivní dvojka bestselleristů odkopala. Prozradila, k jakému vzoru se upíná, jakých kvalit by ráda dosáhla, jakého dopadu a snad i významu pro žánr.

V prologu stolují ve vybraném londýnském hotelu Oscar Wilde a Arthur Conan Doyle. Ten má právě za sebou první úspěch se Sherlockem Holmesem ve Studii v šarlatové a přemýšlí, kam by svého unikátního detektiva měl směrovat dál. Poťouchlík Wilde mu vypráví příběh, po němž Doyle musí úprkem pryč od stolu a tak tak to stihne na toaletu. Při krevetách totiž vyslechl velmi ponurou historku o zmasakrovaném hornickém táboře kdesi v coloradských horách, na niž Wilde narazil na americkém přednáškovém turné. Byl to prý lidožravý medvěd, kdo ohryzal kosti, které z horníků zbyly, úplně dočista…

Preston s Childem si pak sympaticky pohrají s realitou. V jejich verzi se Doyle pro příběh nadchne a další holmesovku umístí do oněch nehostinných míst. Už samo o sobě historické mysterium, jež stojí v základech třinácté knihy s agentem Pendergastem v hlavní roli, je vítané ozvláštnění řady, která se posledními romány pozvolna sice, zato však nezadržitelně sunula k nepříliš vynalézavé rutině a okoukanosti. Tohle dává novince slibnou injekci do startu.

Autoři prokládají stránky, jež následují, úryvky z neznámé povídky A. C. Doylea, těžící z amerického případu. Hodně se snaží vytvořit uctivý doyleovský pastiš a docela se jim to daří. Zjevně jim zářný příklad legendárního detektiva učaroval natolik, že i svou hlavní postavu vedou na jakési doyleovské uzdě. Pche! Je to kontraproduktivní počínání, protože kontrast – veškerý, od procedurálního po duchovní – je tak propastný, že hlubší už být nemůže. Autoři to zřejmě tak zamýšleli a nedoufali, že se vedle zástupů jejich nekritických fandů najdou i rýpalové, kteří onen kontrast použijí proti nim. Skutečně: ať se snaží sebevíc, na nedostižný vzor prostě nemají, oni dva a koneckonců ani Pendergast.

Přitom ten sám porovnávání s někým jiným či snahu někomu se vyrovnat nemá ani zapotřebí. Dlužno přiznat, že patří v současné masové záplavě thrillerového rychločtení k těm lepším postavám. Je zajímavý sám o sobě, to především, a se střídavě větším či menším úspěchem ho autoři konfrontují s pozoruhodnými případy, zápletkami a vyústěními. Tendence je, pravda, mírně klesající a bohužel se to dotklo i Pendergastovy postavy, z níž se v pár posledních knihách stal jakýsi skoro až nadčlověk. O holmesovských rysech skutečně nemůže být ani řeč, pokud za ně nebereme fakt, že i Pendergast občas něco vydedukuje. Ale u FBI to s houslemi a dýmkou opravdu nejde a agent, jakkoli zvláštní, je pořád spíš policista než excentrický kokainista.

V Bílém ohni stojíme však i před jiným problémem. Pendergasta odsunula do role přihrávače slečna Corrie Swansonová. Pokud už samo o sobě to, že si z ní udělal svou chráněnku, nesvědčí o Pendergastově mizerném úsudku, pak už nic. Vzpomínáte si na ni ze Zátiší s vránami? Patřili jste jako já k těm, kdo si tiše přáli, aby zemřela bolestnou a hlavně trvalou smrtí? Pokud snad ne, víte, že přežila – a nejpozději po přečtení Bílého ohně se k nám přípojíte. Tahle studentka kriminologie rozkrývá ještě před Pendergastovým příchodem na scénu starou záhadu hornického tábora a fušuje mu do toho i poté, co se snaží ujmout případu sám. Paralelně s historickou kauzou propukne navíc v bývalé hornické osadě, dnes snobském zimním středisku, vlna nové zločinnosti, která brutálně kosí místní zbohatlíky. A Swansonová se chová – dámy prominou, když ne bona fide, tedy snad po přečtení knihy – jako koza.

Žerty stranou, protože to je problém, na který lze narazit v tomto typu čtiva poměrně často a u dotyčné dvojice se s ním nesetkáváme poprvé, zejména Preston ve svých sólových románech je na to expert. Na scénu vstoupí postava nezáměrně groteskní, prostě jen hloupá, naivní, iracionálně se chovající, s níž však všichni jednají s veškerou vážností, protože je tak i zamýšlena. Jde nejspíš o jakousi úlitbu čtenářům stejného ražení, aby se měli s kým ztotožnit. Autoři i Pendergast se Swansonovou nakládají nikoli jako s potřeštěncem z grotesky bratrů Marxových – kterou není, musím zopakovat, protože kdyby byla, konstrukce románu by to nevydržela –, nýbrž bezmála jako se sobě rovnou a rozhodně jako s platnou hybnou silou děje. To konstrukce románu sice vydrží, ale za cenu toho, že jeho hloupost čtenáře bolestivě fackuje.

Škoda, nebývalo to tak, vzpomeneme-li si na prvních pár položek série. Škoda dvojnásobná, jelikož zápletka a historický exkurz románu patří k tomu lepšímu, co od autorského tandemu vzešlo. Uvidíme, co přijde dál. Bohužel, zatímco Holmes a Doyle jsou neodvolatelně mrtví, Swansonová i v tomto románu přežila.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

40%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 1103x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce