Haderlap, Maja: Angel pozabe

Haderlap, Maja
Angel pozabe

aktualita beletrie zahraniční

Příležitostí psát o slovinském divadle nebývá mnoho, naskytne-li se však, je zřejmé, že ačkoli u nás v Čechách bývá vzácným hostem, silné texty má. Obzvláště když se dotýká takových silných témat, jako je otázka identity příslušníka národnostní menšiny v Rakousku za druhé světové války.

Maja Haderlap: Angel pozabe (Anděl zapomnění). Dramatizace SNG Lublaň, režie Igor Pison, premiéra 14. března 2014.

Příležitostí psát o slovinském divadle nemívám mnoho, naskytne-li se však, bylo by škoda jí nevyužít. U nás v Čechách bývá vzácným hostem, ale silné texty má.

Letos se takovou zdařilou inscenací stala dramatizace románu Anděl zapomnění, kterou nastudovali herci činohry Národního divadla v Lublani (zvané prostě Drama) pro svou komorní malou scénu (Mala drama). Předlohu pro hru napsala spisovatelka Maja Haderlapová, Slovinka původem z rakouských Korutan, a to v jazyce německém v roce 2011. Do slovinštiny román přeložil místní skvělý germanista a překladatel Kafky, Goetha či Heina Štefan Vevar. Autorem dramatizace je zároveň také režisér hry Igor Pison.

Text hry je modelován jako mozaika vypravěččiných vzpomínek na své dětství, vyrůstání a dospívání na venkovské usedlosti v korutanské obci Železna Kapla (Eisenkappel). Mezi světlými záblesky šťastného dětství (prohlížení včelího úlu s otcem apod.) záhy začnou vystupovat před divákovy oči temná traumata rodiny – babiččin pobyt v koncentračním táboře, otcovy zážitky z válečných let mezi partyzány, zkušenosti bezprostředního ohrožení jejich samotné existence, které sice odplynou do minulosti, ale neztrácejí se, nevyvanou, stále se vracejí ve výbuších otcova hněvu i jeho depresí, chvílích matčiny zoufalé osamělosti. Navíc násobeny životem příslušníků slovinské menšiny uprostřed německy hovořícího moře. Kdo z nich je nacista? Nebo byl? Byl někdo, kdo nebyl? A partyzáni? Za koho bojovali? Proti komu? Proti hitlerovcům? Proti sousedům z vesnice? Všechny ty nejistoty tak podtrhuje ještě problém vlastní identity, cizince ve své zemi, cizince bez domova.

Mozaika příběhu zhruba sleduje časový sled vypravěččina dospívání, ale jen velmi volně; jednotlivé události se projevují spíše jen okrajovými informacemi o tom, že např. dcera půjde studovat nejprve gymnázium a pak i na univerzitu do Vídně. U otce nejprve příliš pochopení nenachází, je koneckonců první z rodiny, kdo chce na školy. Totéž platí pro její psaní básniček, básniček, které jsou nakonec jen cestou, jak pojmenovávat svá trápení, čímž se snaží rozbořit zeď neporozumění s nejbližšími.

Dokonalé gradaci hry vévodí výkony všech tří herců, dlouholetých opor lublaňského národního divadla, Barbary Cerarové jako vyprávějící dcery, Janeze Škofa jako otce a Saši Pavčkové v rolích matky i babičky. Jen jim je přenechána jednoduše pojatá scéna s pár židlemi, cigaretami, škopkem a několika dalšími rekvizitami. To drama neobývá přece prostor kolem nás, ale skrývá se uvnitř lidí a vede je k pochybnostem o sobě samých, které dokáží krutě křísnout a rozbít rodinné vztahy i všechny jistoty, co kdy člověk měl.

© Aleš Kozár

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1476x

Inzerce
Inzerce
Inzerce