Lehtolainen, Leena

Lehtolainen, Leena

rozhovor krimi

„Jsem ráda, když po přečtení mých knih začnou lidé o některých věcech víc uvažovat, a třeba něco dokonce zpochybňovat, i když sama vlastně neusiluju přímo o nějaké řešení. Jen se snažím ukazovat různé modely uvažování. Spisovatel nesmí kázat, to bychom čtenáře podceňovali,“ říká v rozhovoru finská spisovatelka Leena Lehtolainen.

Spisovatel nesmí kázat

Finská spisovatelka Leena Lehtolainen (*1964) patří ve Finsku k zavedeným autorkám krimi příběhů, které často využívají detektivní zápletku, aby upozornily na celospolečensky závažná témata, ať už se jedná o ekologii, domácí násilí, nebo vypořádání se s dluhy minulosti. V češtině zatím v nakladatelství Hejkal vyšly knihy Zasněžená žena, Spirála smrti, Ostrov s majákem a Krev v jezeře ze série o inspektorce (a později komisařce) Marii Kalliové, nakladatelství Argo letos vydalo první dva díly trilogie Bodyguardka. Minulý týden autorka poprvé navštívila Prahu jako host festivalu Dny Severu, který každoročně pořádá Skandinávský dům.

iLiteratura: Literární kariéru jste zahájila velmi mladá. První knihu, román pro mládež, jste vydala už jako dvanáctiletá. To je ve Finsku obvyklé? Co vás vlastně tehdy k psaní přivedlo?
Leena Lehtolainen: Moc obvyklé to opravdu není, znám jen asi dva nebo tři spisovatele, kteří debutovali dříve, než jim bylo patnáct. Autorů pod dvacet let je taky jen pár. Já jsem v té době četla knihy Lucy M. Montgomeryové či Louisy Alcottové, v nichž hlavní hrdinky psaly, a právě ty postavy mi byly vzorem. Vymýšlela jsem si však v duchu všelijaké příběhy dávno před tím, než jsem se naučila číst a psát, takže napsat román bylo asi jen přirozené pokračování toho procesu. Samozřejmě bylo velké překvapení, že můj první pokus hned vydali.

iLiteratura: Chtěla byste se k literatuře pro mládež zase vrátit? Uvažovala jste někdy o knížce pro děti?
Leena Lehtolainen: O tom jsem několikrát uvažovala, nejvíc když jsem měla malé děti a vymýšlela pro ně pohádky na dobrou noc. Ve Finsku je ale tolik báječných autorů literatury pro děti a mládež, že by bylo opravdu těžké se prosadit. Ještě uvidíme, protože co se knih týče, nikdy neříkám nikdy.

iLiteratura: Studovala jste finskou literaturu a o finských autorkách detektivek jste nejprve psala odborné studie a teprve později jste se stala jednou z nich. K čemu jste při výzkumu dospěla? V čem se liší finské autorky detektivních příběhů od svých mužských kolegů?
Leena Lehtolainen: Moje licenciátní práce (ve Finsku dříve předstupeň disertační práce, pozn. red.) se nakonec zabývala jen třemi díly Eevy Tenhunen (česky vyšla kniha Černé ryby v r. 1994, pozn. red.) a jejich žánrovým repertoárem. Když jsem počátkem 90. let začala sama psát romány s detektivní zápletkou, postavy kriminalistek či vyšetřovatelek se ve finských detektivkách vůbec neobjevovaly a zobrazení žen v knihách mužských autorů bylo většinou dost ploché a plné klišé. V současnosti už je situace úplně jiná. Nástup spisovatelek přiměl jejich kolegy, aby ženy vykreslovali pečlivěji. A rozdíly jsou dnes mezi spisovateli jako takovými, nejde o rozdíly genderové.

iLiteratura: Série knih s vyšetřovatelkou Marií Kalliovou je ve Finsku i v zahraničí velmi oblíbená a čtenáři jistě žádají další pokračování příběhů s oblíbenou hrdinkou. Nemáte jí po dvaceti letech už tak trochu plné zuby? Nenapadlo vás někdy nechat tuto postavu zemřít?
Leena Lehtolainen: Právě aby mě Maria nezačala nudit, píšu taky jiné knihy. Všechna témata beztak nelze zpracovávat v příběhu, jehož hlavní postavou je policistka. Moje nejnovější kniha Kuusi kohtausta Sadusta (Šest dějství o Satu, 2014) je román, který obsahuje divadelní hru. Až mi Maria Kalliová začne lézt na nervy, přestanu o ní psát.

iLiteratura: Hilja Ilveskerová, hlavní postava trilogie Bodyguardka, je ve srovnání s policistkou Marií velmi drsná. Chtěla jste si na ní vyzkoušet něco nového, posunout rovnoprávnost ještě o krůček dál?
Leena Lehtolainen: Chtěla jsem psát o mezinárodní problematice a vytvořit postavu, která se pohybuje na samé hraně zákona. Povolání osobních strážců mě svým způsobem fascinuje, protože vztah mezi strážcem a chráněnou osobou je velmi úzký. To, že má Hilja i své mužské alter ego, Reisku Räsänena, to je pochopitelně taková hra s genderovými rolemi.

iLiteratura: V trilogii Bodyguardka se hodně řeší otázka postavení Rusů ve finské společnosti. Je to vážný problém? Jak se Finové v souvislosti s krizí na Ukrajině stavějí vůči Rusku?
Leena Lehtolainen: Nemyslím si, že by Rusové ve Finsku působili nějaké problémy, nevadí mi ani to, že si tam kupují nemovitosti. Finsko mělo s Ruskem vždy velmi těsný vztah, v letech 1809–1917 jsme dokonce byli součástí Ruska. Máme s Ruskem tak dlouhou hranici, že na ně nelze zapomenout. Část finské veřejnosti včetně mě se staví k omezování svobody slova a porušování lidských práv ze strany současné ruské vlády kriticky, stejně jako část domácí ruské veřejnosti. Když o těchto věcech píšu, nechávám promluvit právě ty ruské hlasy, které podporují demokracii a patří mým přátelům. Ve Finsku panují samozřejmě i jisté obavy ve vztahu k Putinově vládě, protože ukrajinská krize mnohé překvapila. Mě bohužel ne.

iLiteratura: Ve svých knihách vždy řešíte aktuální společenské problémy. Myslíte si (a možná i doufáte), že když budete psát třeba o ekologických problémech, rasismu či prostituci, rozproudí to širší debatu?
Leena Lehtolainen: Jsem ráda, když po přečtení mých knih začnou lidé o některých věcech víc uvažovat, a třeba něco dokonce zpochybňovat, i když sama vlastně neusiluju přímo o nějaké řešení. Jen se snažím ukazovat různé modely uvažování. Spisovatel nesmí kázat, to bychom čtenáře podceňovali. Ale já se samozřejmě o politiku i společenské problémy zajímám a to se v mých knihách odráží.

iLiteratura: V mnoha rozhovorech uvádíte, že kromě psaní máte vášnivě ráda krasobruslení, houby, kočky, a zejména rysy. Proč právě rysy?
Leena Lehtolainen: Kočky mám doma už třicet let, jsou součástí mého všedního života a u nás na venkově jsou i velmi užitečné, protože loví drobné hlodavce. Příroda a pohyb v ní jsou pro mě důležité, protože tak relaxuju a navíc se mi při procházkách rozproudí myšlenky. Rys je ve Finsku jediná divoce žijící kočkovitá šelma, něco jako naše národní zvíře, a spatřit ho v přírodě se rovná velkému zázraku. Možná je rys něco jako moje totemové zvíře.

iLiteratura: Proč krasobruslení, tomu jste se dříve věnovala aktivně?
Leena Lehtolainen: Krasobruslení jsem sledovala už od dětství, ale sama jsem nikdy nezávodila. Místo toho pravidelně přispívám do časopisu o krasobruslení a jezdím fandit na mezinárodní závody. Líbí se mi propojení sportu a umění, přináší to i silné emoce. Vzpomínám si například na obrovskou radost, když v roce 2008 na mistrovství Evropy v Záhřebu Tomáš Verner, kterému jsem velmi fandila, získal zlatou medaili.

iLiteratura: Vaše detektivní romány už získaly celou řadu ocenění. Populárně naučná kniha Taitoluistelun lumo (Kouzlo krasobruslení), kterou jste napsaly společně s Kaisou Viitanen, byla vyhlášena nejlepší finskou sportovní knihou roku 2010. Existuje ještě nějaký žánr, který máte v úmyslu dobýt?
Leena Lehtolainen: Sním o tom, že napíšu operní libreto. Operu mám moc ráda, možná právě proto, že je vlastně tak hrozně nepřirozená a melodramatická. Takže možná jednoho dne…

iLiteratura: Severská detektivka právě prožívá zlatý věk. Z čeho podle vás její popularita pramení?
Leena Lehtolainen: Když začaly severské detektivní romány a thrillery po roce 2000 dobývat svět, jednalo se o díla kritická vůči společnosti, ale zároveň šlo o texty velmi ambiciózní i po literární i jazykové stránce. Severští autoři byli v té době zárukou kvality. Mnozí literární vědci tvrdí, že jedním z tajemství úspěchu bylo rozmetání představy o idylické severské společnosti, kterou tato díla zobrazují. Na druhé straně však tento žánr přinesl spoustu drsných, místy až sadistických scén. I dnešní člověk má asi potřebu se nějak vyrovnat se smrtí a právě o to v detektivních románech jde. Dřív lidé chodili do kostelů a později galerií, kde si prohlíželi obrazy, fresky či sochy svatých, jejichž mučení a utrpení bylo mnohdy zobrazováno velmi krutě, dnes místo toho čtou o rozčtvrcených tělech. Oběti v detektivkách tak svým způsobem prožívají utrpení za nás, protože sami bychom určitě nechtěli prožít totéž co oni.

iLiteratura: Čtete knihy svých severských kolegů? Koho z nich byste doporučila?
Leena Lehtolainen: Samozřejmě čtu i práce kolegů! Moc se mi líbí díla Håkana Nessera, Arneho Dahla či Karin Fossumové. To jsou po všech stránkách skvělé romány, nejen detektivky.

iLiteratura: Po Mikovi Waltarim a Artovi Paasilinnovi jste u nás třetím nejpřekládanějším finským spisovatelem. Jste spokojena s bronzovou medailí, pokud použijeme sportovní terminologii?
Leena Lehtolainen: Aha, to jsem opravdu nevěděla! Nedokážu o literatuře uvažovat jako o sportovním klání, ale mám samozřejmě velkou radost, když moje knihy najdou čtenáře i mimo Finsko.

 

© Lenka Fárová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1797x

Inzerce
Inzerce