Další severská detektivka? Na první pohled možná, Černá voda (Händelser vid vatten) se však od záplavy švédských, norských či dánských thrillerů zaplňujících dnes regály knihkupectví v mnohém liší. Kniha vyšla ve Švédsku již v roce 1993, tedy dávno před celosvětovým boomem tohoto žánru. Ihned po vydání se jí dostalo několika ocenění z  nejvýznamnějších – v roce 1993 obdržela Augustovu cenu, o rok později cenu Severské rady. V roce 2012 si ji pak čtenáři deníku Sydsvenska Dagbladet zvolili za nejlepší švédskou detektivku všech dob. Ale Černá voda se od většiny „běžné“ produkce liší i  jinak. Zapomeňte na skandinávské metropole a rušný život dnešního světa. Na moderní technologie, zuřivé pronásledování vraha, na detektiva – osamělého vlka s nejasnou minulostí. Oprostěte se od všeho, co jste zatím v severské detektivce zažili, a otevřete Černou vodu.

Ocitnete se v bezčasí na severu Švédska, blízko hranic s Norskem. Letargický život v osadě Černá voda naruší během svatojánské noci brutální vražda dvou turistů kempujících uprostřed lesů. Ve stejnou dobu se na stejném místě ocitá učitelka Annie; spolu s dcerkou Miou se vzdává konvenčního městského života a chystá se začít žít „postaru“ v levicovém kolektivu lesní osady Stjärnberg. Téže noci opouští Černou vodu šestnáctiletý Johan, který není schopen dále snášet tyranizování ze strany nevlastních bratrů a sní o lepším životě mezi Laponci, mezi něž díky matčinu původu napůl patří. A  je tu ještě místní lékař Birger, stárnoucí muž, který tuší, že se mu rozpadá vztah s manželkou.

Případ zůstává nevyřešený a věci se pohnou kupředu teprve o 18 let později, když dojde ke třetí vraždě. Násilné činy přitom nepředstavují nosný základ děje, spíše dotvářejí rámec pro zachycení lidských osudů, které jsou různým způsobem propojené. Jak tvrdí sama autorka v rozhovoru pro deník Sydsvenska Dagbladet, jejím primárním záměrem nebylo napsat detektivku.

Knihu je možné číst v několika rovinách. Milovník dramatických kriminálních příběhů může přelétnout popisné či psychologické pasáže a dobere se k vyřešení záhadných vražd. Pozornějšímu čtenáři ale kniha nabízí pohled do života lidí, kteří obývají odlehlá a nehostinná místa, kteří mají co a proč skrývat, ale snaží se naložit se svým životem tak, jak nejlépe to v daných podmínkách jde. Další pasáže jsou zase lyrickou oslavou přírody, která určuje lidské konání a  dává vzniknout i zaniknout všemu živému. Ať už se čtenář rozhodne číst knihu tak či tak, jsem si jistá, že jej ani v jednom případě nezklame. K hlubokému zážitku bezesporu přispívá i skvělý překlad Dagmar Hartlové, který svou obrazností a jazykovou bohatostí velmi vhodně vystihuje ladění švédského originálu: „Černá voda byla konečná zastávka. Jezero se toho večera lesklo. Břehy pod horami se zrcadlily ve vodě, stejně černomodré a do posledního detailu střapatých kontur smrků věrně zobrazené jako v předloze. Nevypadalo to jako odraz ve vodě, ale jako další moře vzduchu a hlubina padající dolů v dlouhých zalesněných svazích někam ke dnu, na které nedohlédly.“ Překladatelka rovněž doplnila české vydání knihy o  obšírný doslov, který odhaluje mnohé skryté významy Černé vody a rovněž představuje Kerstin Ekmanovou jako autorku dalších zajímavých děl zabývajících se převážně proměnami švédské společnosti a postavením ženy v ní.

Uvařte si čaj, udělejte si pohodlí a vychutnejte si s knihou několik podzimních večerů. Jistě nebudete litovat.