Prázdninová vilka na francouzském pobřeží. Piniový háj, pod stromy se třpytí bazén. Letní idyla jak z katalogu cestovní kanceláře. Co víc si přát? Právě sem již poněkolikáté vyrazily dvě anglické rodiny. Stárnoucí básník Joe, jeho žena, pracující jako válečná reportérka, a dospívající dcera Nina a spolu s nimi jejich známí, kterým se hroutí rodinná firma a kteří se na dovolené chtějí pokusit vymyslet, co dál. Jenže v jejich bazénu někdo plave. Cizí nahá dívka. Za normálního běhu věcí by se asi všichni přítomní podivili, možná i trochu pohoršili, dívku by poslali obléknout a pak se s ní rázně, byť zdvořile rozloučili.

Ne však v románu Doplavat domů anglické autorky Deborah Levy. Kitty Finchová, ona nahá dívka, v prvé řadě všechny obyvatele prázdninového komplexu zaskočí. Zároveň však pro ně představuje vítané zpestření a závan určité anarchie a vzrušujícího neklidu. Kitty dle svých slov nemá kam jít a Joeova manželka Isabel jí trochu nepochopitelně nabídne, aby s nimi ve vile zůstala. Jde o pouhý soucit ženy, která díky své profesi viděla ve světě tolik utrpení a které se prostě zželelo křehké dívky, takže se rozhodla vzít si ji pod křídla? Nebo snad Isabel touto nabídkou sleduje něco jiného?

Ať tak či onak, většina obyvatel vily je spokojená. Isabelina dcera Nina je ráda, že tam má konečně někoho bližšího svému věku, s kým může podnikat výpravy do okolí a komu se může svěřovat se svými sny a obavami. Otec rodiny Joe, od první chvíle přitahován Kittyinou nespoutaností a živelností, se sice brání, ale od samého počátku hluboko uvnitř tuší, že toto setkání bude mít jediné možné vyústění. Jen jeden člověk od první chvíle ví, jak to celé dopadne. Stará anglická dáma, která z balkonu sleduje každý Kittyin krok, a protože již měla v minulosti tu čest se s Kitty potkat, moc dobře ví, jakého pomyslného hada si básníkova rodina hřeje na prsou.

Román Doplavat domů pracuje v podstatě s rekvizitami důvěrně známými z mnoha románů, včetně těch detektivních (ne náhodou nazvala třeba Agatha Christie jeden z příběhů proslulého Hercula Poirota Zlo pod sluncem). Zdánlivé bezvětří, nic netušící hrdinové a postava narušitele, zde konkrétně mladé ženy navenek s líbivou tvářičkou a tajemnou minulostí. A pak tušení, čím dál tím víc se vkrádající pocit, že se něco stane. Jen nikdo – čtenáře nevyjímaje – neví, co přesně to bude.

Zde nám malinko napomůže sama autorka. Román koncipovala jako divadelní hru, s prologem a epilogem, přičemž každý den představuje jedno dějství. V prologu čtenáře přenese na samý konec příběhu. Víme, že se Joe a Kitty Finchová právě vracejí z hotelu, kde se mezi nimi odehrálo přesně to, čeho se Joe obával. Již teď ví, že to byla velká chyba. My také. Pak však prolog končí a Deborah Levy nás vrací k bazénu, kde plave nahá Kitty a kde všechno začalo.

V románu Doplavat domů však není až tolik důležité, co se děje, ale co zůstává nevyřčeno. Levy je mistryní zkratky, vždy jen naznačí, přesune se o krok dál, předhodí čtenáři lehkou nápovědu v podobě předmětu, útržku či vzpomínky a nechá ho, aby se v tom všem zorientoval sám. Všechny její postavy něco skrývají, ať již to, co si myslí o ostatních, své plány, obavy, nebo třeba traumata z dětství, jako je tomu například u Joea, který jako jediný z rodiny přežil holocaust, a byť se s touto skutečností pokoušel žít několik desetiletí, nakonec zjišťuje, že už to déle nezvládne. V tomto světle působí Kitty jako nejupřímnější z postav. Na nic si nehraje, je přímočará, jde si za svým cílem a nazývá věci pravými jmény. Její pobyt ve vile není dílem náhody. Chtěla ukázat Joeovi, kterého si jako básníka velmi váží, svou báseň a zeptat se ho na jeho profesionální názor. Joe jí ho však nikdy neřekne. Jeho dcera si myslí, že z povýšenosti nebo možná ze strachu z vážného tématu. Kittyina báseň totiž pojednává o sebevraždě. Skutečný důvod Joeova váhání zná jen on sám a dost možná i Kitty. Pokud bychom měli nějak pojmenovat hlavní téma románu, byl by to asi osud. Ať se snažíme jakkoliv, všude kolem nás pracují síly, jimž se nedá uniknout. Vše má svou příčinu a následek. Jak říká Kitty v prologu: „Život stojí za to žít, protože doufáme, že bude líp a že se všichni v pořádku dostaneme domů.“ Ale co když jsou jedinci, pro které žádné doma neexistuje, kteří ztratili víru v budoucnost a lidi kolem sebe? Isabel nechala Kitty Finchovou zůstat u nich ve vile, protože si velice dobře všimla, jak se její manžel na nahou Kitty v bazénu díval. Měla již dost jeho věčných záletů a Kitty pro ni představovala ideální návnadu, s jejíž pomocí by se dokázala manžela zbavit. Jenže netušila, že Kitty se stane onou poslední kapkou do poháru, který následně přeteče.

Síla románu Doplavat domů spočívá právě v tom, že se pod zdánlivě banální slupkou tradičního příběhu skrývá mnohem víc. Spousta rekvizit i slov zůstává skryta mezi jednotlivými kapitolami, nedořečena, takže je někdy snadné je přehlédnout. A čtenář tápe, má předtuchu, bojí se, ale musí číst dál, aby se přesvědčil, zda měl pravdu, nebo zda si osud prostě zase jednou škodolibě pohrál s nitkami něčího života.