Poslední, Petr: Taktika přepisu

Poslední, Petr
Taktika přepisu

recenze literární věda

Obsah všech čísel bezmála kultovního časopisu Světová literatura není dosud příliš dobře zpracován: chybí kompletní přehled stejně jako zhodnocení různých vlivů, které měnily tvář časopisu a posunovaly kritéria redakčních voleb. O úvahu nad nimi se ve své nejnovější, esejisticky laděné knize pokouší významný polonista Petr Poslední.

Petr Poslední: Taktika přepisu. Polští autoři v časopise Světová literatura. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2013, 310 s.

Obsah všech čísel bezmála kultovního časopisu Světová literatura není dosud příliš dobře zpracován: chybí kompletní přehled (starší bibliografický soupis od Zdeňky Broukalové se zaměřuje jenom na období 1956–1965) stejně jako zhodnocení různých vlivů, které měnily tvář časopisu a posunovaly kritéria redakčních voleb. O úvahu nad nimi se ve své nejnovější, esejisticky laděné knize pokouší významný polonista Petr Poslední: popisuje specifika recepce známých polských autorů na stránkách Světové literatury i s určujícími literárními a samozřejmě společenskými vlivy. V době vycházení časopisu měly překlady z polštiny výsadnější postavení než dnes; díky autorově ohromující píli tak toto téma dobře osvětluje úlohu polských autorů ve Světové literatuře (přestože kniha nemá ambice být podrobným katalogem) i proměny časopisu samotného.

Autor nastiňuje čtyři vývojové etapy: 1956–1963 (první, zakladatelské období), 1964–1970 (uvolňování poměrů), 1971–1989 (normalizace) a 1990–1996 (svobodná léta až do zániku časopisu). V prvním oddíle Poslední komentuje roli osobnosti v literatuře. Pro auory, jako jsou Gałczyński, Jasieński (někdy se užívá i poruštěná podoba Jasenskij) či Appolinaire (tedy Kostrowicki), je typické hledáním identity, uvědomování si vlastních rolí a tváří. Podle Posledního má role osobnosti stěžejní význam pro kulturu a její liberalizaci a to je podle něj důvod, proč byl v prvním období Světové literatury výběr polských autorů jen velmi opatrný a byla tlumena sdílnost biografických poznámek. Rovněž další pojednávaní autoři – populární buřič Marek Hłasko a autor nonsensu a grotesky Sławomir Mrożek – jsou systematicky zkreslováni výběrem konformních, a tedy netypických textů.

Poslední naznačuje, že smířlivá deterministická biografistika přetrvává i v období „zlatých šedesátých“, především však dochází k inovaci překladatelských a redakčních postupů a pro časopis je typické objevování. Téma vzájemné souvislosti „Květňáků“ (byli mezi nimi významní polonisté Vlasta Dvořáčková, Miroslav Červenka a Miroslav Holub) a poezie Zbigniewa Herberta, zde podané jako příklad zřetele na čtenářský horizont, je mezi polonisty velmi slavné, nicméně teprve v této knize je konečně podáno velmi solidním způsobem. Autor zdůrazňuje mnohost interpretací Herbertových básní a nezbytnost diskusní platformy, kterou byla samozřejmě míněna Světová literatura. V komentáři básníka Mirona Białoszewského se soustředí spíše na překlad (věnovali se mu Viola Fischerová, Jan Pilař a zejména Josef Vlášek), aby vysvětlil, proč takto významný autor u nás rezonuje jen velmi málo. Osobitou polohu znamená překládání málo přístupného Juliana Stryjkowského a Witolda Gombrowicze, ke kterému dochází na již konci šedesátých let.

Pro období normalizace je typické zkreslování v prezentaci polských autorů. Poslední to demonstruje na tématu „generace 68“ (autoři polské tzv. Nové vlny měli ohromnou tendenci se sdružovat, zatímco česká generace dospívající v památném roce 1968 nevystupovala jednotně; Světová literatura se z pochopitelných důvodů srovnání raději vyhnula), na Tadeuszi Nowakovi a zejména na Jarosławu Iwaszkiewiczovi. Instrumentální způsob četby redaktorů Světové literatury (který se dotkl rovněž autorovy biografie) poznamenal recepci skvostného básníka hrůzným způsobem: přestože vyšel v češtině několikrát, adekvátního ohlasu se mu nedostalo. Na druhé straně se zase daří prezentaci sci-fi literatury, zejména Stanisława Lema.

V závěrečném šestiletí existence Světové literatury je nepřehlednutelná energie, s níž redaktoři začali publikovat autory dříve zakázané. Poslední se věnuje mnohotvárné poetice Czesława Miłosze, v našem samizdatu nejpřekládanějšího polského autora a nositele Nobelovy ceny za rok 1980 (která podle autorova názoru měla být doprovozena interpretační diskusí jako dříve Herbert). V případě esejisty Stanisława Dąbrowského, dramatika Tadeusze Kantora a reportérky Hanny Krallové se však podařilo rozvinout širší debatu jejich zařazením do širších (antropologických, komparatistických) rámců.

Petr Poslední, autor výrazných polonistických a bohemistických knih, ve své nejnovější publikaci představuje originální výzkum, jemuž živý esejistický jazyk neubírá na erudici ani na podnětech k dalšímu bádání. Někteří autoři (či jejich díla) jsou charakterizování natolik pečlivě, že předčí dokonce český Slovník polských spisovatelů, a ústřední téma se ve svém impozantním záběru a novosti jeví jako nepřekonatelné.

© Michael Alexa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

46%čtenáři

zhlédnuto 1612x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce