Baratay, Éric: Bêtes des tranchées

Baratay, Éric
Bêtes des tranchées

recenze historie

Jedenáct milionů naverbovaných kopytníků nebylo v první světové válce samo: vedle koní, oslů či mul ve válce sloužili psi a poštovní holubi. Vedle toho Éric Baratay, profesor historie a specialista na „dějiny zvířat“, připomíná i nechtěné společníky jako krysy, vši, blechy a mouchy. A přehled doplňuje o zvířata zapletená do konfliktu jaksi mimochodem a často omylem: toulavé kočky a psy, bezprizorný dobytek, zajíce, veverky, různé druhy ptactva.

Ve válkách netrpí jen lidé
Éric Baratay
: Bêtes des tranchées. Des vécus oubliés. CNRS Éditions, Paris, 2013, 256 s.

V záplavě knih věnovaných první světové válce, které u příležitosti jejího výročí vycházejí, se ve Francii objevila zajímavá publikace Érika Barataye (nar. 1960), profesora soudobé historie na Lyonské univerzitě a specialisty na „dějiny zvířat“, o čemž svědčí i tituly jeho dřívějších knih, například: Korida; Církev a zvíře; Dějiny zoologických zahrad na západě (16.‒20.stol.); Zvíře v politice; Pohledem zvířete – jiná verze dějin nebo Milou, Idéfix a spol. – pes v komiksu. Publikace Bêtes des tranchées. Des vécus oubliés (Zvířata v zákopech. Zapomenuté příběhy) je jeho v pořadí už třináctá kniha.

Přehledné zpracování
Kniha Zvířata v zákopech vychází čtenáři mimořádně vstříc už formou, tj. zejména přehledným rozčleněním textu a přístupným podáním i zpracováním mnoha údajů. Sestává ze čtyř částí, každá z nich z maximálně z pěti kapitol a ty zase z tří až čtyř několikastránkových článků, které se věnují jednotlivým a uzavřeným tématům, takže by se daly číst i nezávisle na sobě.

Suchá fakta a čísla jsou proložena citacemi, zejména z deníků vojáků, z dobového tisku, ale i z děl spisovatelů, kteří se války nějakým způsobem zúčastnili (Céline, Cendrars, Dorgelès, Jünger, Remarque, Hemingway). Dál se autor opírá o několik desítek odborných publikací, psaných francouzsky a anglicky. Z toho vyplývá (zajisté spolu s Baratayovou národností), že text se zaměřuje zejména na západní frontu, případně na bojiště italská (kde v rakouských i legionářských uniformách bojovali také „naši“). Východní fronta je zmiňována spíš okrajově. To ale knize ani z pohledu českého čtenáře neubírá nic na zajímavosti, protože lze předpokládat, že většinu poznatků můžeme vztáhnout i na bojiště, kterými prošla zvířata původem z našich krajů. V publikaci najdeme i přílohu na křídovém papíře s 33 dobovými fotografiemi.

Zvířata ve službách armád…
Autor se samozřejmě zabývá především zvířaty využívanými v boji, tedy zejména víc než 11 miliony „mobilizovaných“ kopytníků (nejvíc koní, oslů či mul „sloužilo“ v ruské armádě – přes šest milionů), psy a poštovními holuby.

Například se můžeme dočíst, že holubářskou velmocí byla Belgie, kde je holubářství „národním sportem“. Využívali se zejména holubi anverští (podle města Anvers), mohutní, jejichž složená křídla zasahují až k ocasu, vynikající zdatností a výdrží, anebo liéžští (podle města Liège/Lutych), kteří jsou naopak drobní, avšak mimořádně energičtí a odolní. Na západní frontě holuby využívali jak Němci, tak Francouzi (vrchní velitel gen. Joffre byl vyhlášený svou nedůvěrou k telegrafu) a samozřejmě Belgičané. Britové se naopak více spoléhali na moderní spojovací techniku. Poziční válka s nepřetržitým dělostřeleckým bombardováním, které neustále ničilo spojovací linky, si ovšem nakonec masivní nasazení poštovních holubů vyžádala – do bojů se jich zapojilo na 200 000.

O významu opeřenců svědčí i to, že v rámci francouzského ženijního vojska existovaly samostatné jednotky holubářů, a jeden poštovní holub má dokonce pamětní desku na pevnosti Vaux nedaleko Verdunu.

Psi se zase nejlépe osvědčili jako nosiči nákladů spojovacími chodbami (dlouhými až 12 km) z týlu k předním liniím. V brašnách upevněných popruhy k bokům unesli 15‒18 kg v chůzi, 10‒12 kg v klusu. Ve věčně rozbláceném terénu byli stabilnější, a tedy rychlejší než muži, a navíc nepotřebovali tak hluboké chodby.

…ale i ta ostatní
Vojáci nepřicházeli do styku jenom s němými pomocníky, ale také s různou havětí, která jim život znepříjemňovala. Byly to zejména všudypřítomné krysy, ohlodávající nejen mrtvoly, ale také bezmocné raněné, výjimkou nebylo ani pokousání zdravých vojáků. Dalšími nechtěnými společníky byly vši, blechy a mouchy.

Jeden článek je věnován hejnům much. Ty se začaly na bojiště stahovat hned v prvním roce z mnoha farem v okolí fronty ‒ pach rozkládajícího se masa cítí na několik kilometrů. Nejhorší však byla pro vojáky následující tři léta (1915‒1917), kdy zákopová válka, tedy obrovská a dlouhodobá koncentrace mrtvých těl, exkrementů a odpadků na jednom místě, množení much nesmírně přála. Po rozpohybování vojsk v roce 1918 většina hmyzu zůstávala na mezitím již opuštěných místech bitev a jednotky byly jejich masivního doprovodu ušetřeny. Vojáci se setkávali, podle svědectví, především se třemi druhy: s mouchou domácí, nejvíc rozšířenou na potravinách; masařkou „modrou“, kolonizující krvácející a rozkládající se těla, a masařkou „hovnařkou“ (sic!), libující si v exkrementech a hnoji.

Mouchy však s sebou přinášely i pozitiva ‒ staraly se o mnohem rychlejší mizení rozkládajících se organických hmot (neméně obtěžujících) a jejich larvy a červi nakladení do hnisajících ran přispívaly k lepšímu hojení – vylučují totiž antiseptické látky a konzumují odumřelou tkáň. Tyto poznatky a léčba larvami (larvoterapie) bzučivky zelené se v medicíně využívají i dnes.

Dalšími „účastníky“ bojů, o nichž se publikace zmiňuje, jsou zvířata zapletená do konfliktu jaksi mimochodem – toulavé kočky a psi, bezprizorný dobytek, divoce žijící zvířata – především zajíci, veverky, ale i různé druhy ptactva. Těch šťastnějších se vojáci ujímali a chovali si je pro vlastní rozptýlení, některá se stala obětí poplašených nočních hlídek, ostatní padla buď kvůli příjemnému zpestření jídelníčku, anebo posloužila jako zajímavý cíl momentálně se nudícím střelcům.

Každodenní, nenápadné útrapy
Většině z nás se při slovech „válka a zvíře“ vybaví obrázky sténajících umírajících koní a nafouknuté zdechliny stále zapřažené do převrácených vozů podél cest. Autor se však neomezuje jen na „vrcholné“ okamžiky bojového nasazení zvířat, ale věnuje se i jejich utrpení během transportu (spousta jich cestovala přes Atlantik) k jednotkám a během výcviku.

A co možná také není na první pohled samozřejmé, jsou nejrůznější trápení způsobená nikoli přímo bojem, ale neutěšenými podmínkami, v nichž zvířata na frontě žila. O tom, že autorův pohled na danou problematiku je skutečně komplexní, svědčí i následující ukázka, v níž popisuje naprosto samozřejmou věc, na niž, kvůli všem těm všeobecně známým a mnohokrát zhlédnutým obrazům bojišť, mnohý z nás vůbec nepomyslí:

„Koně pracující na rozbitých, blátivých a zmrzlých cestách ztrácejí podkovy, kopyta jim měknou a deformují se, dál si je zraňují o kameny, zabodávají si do nich železné hroty poházené nepřítelem nebo hřebíky z dřevěných beden, které vojáci spálili, aby se ohřáli, kulhají, musejí zpomalit, dokonce i zastavit.“

Takových příkladů „podružných“ strastí bychom samozřejmě našli mnohem víc, včetně připomenutí, že ani zvířata nebyla ušetřena psychického utrpení.

Dál se můžeme dozvědět leccos zajímavého o ošetřování zraněných zvířat i o věcech spojených s jejich smrtí.

Populárně-vědecká publikace par excellence
Odborníkům kniha jistě žádné nové poznatky nepřinese, na to si ostatně autor ani nehraje. Nejedná se o vědecké pojednání, ale o přehlednou kompilaci, poskytující ucelený a vyčerpávající pohled na danou problematiku.

Celý text lze přečíst na jeden zátah, protože kniha nepřehlcuje fakty a složitými formulacemi, je napsaná srozumitelným jazykem, vhodným pro laického čtenáře, kterému je určena především.

 

© Tomáš Havel

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   41%čtenáři

zhlédnuto 1767x

katalogy

štítky k článku

Inzerce