Šimeček, Zdeněk; Trávníček, Jiří: Knihy kupovati…

Šimeček, Zdeněk; Trávníček, Jiří
Knihy kupovati…

recenze literární věda

Statistická data, fundované komentáře, ale i zábavné detaily o tom, jak v průběhu dějin byly a (ne)jsou knihy důležité, jak se vyrábějí a šíří nebo zda se dá na podnikání s četbou vydělat a že při tom také lze skončit ve vězení. Které knihy se čtou povinně a o jaké čtenáři nejvíc stojí: publikace Dějiny knižního trhu v českých zemích nabízí mnohem víc, než může titul naznačit.

Reprezentativní kniha o knihách
Zdeněk Šimeček
, Jiří Trávníček: Knihy kupovati...: dějiny knižního trhu v českých zemích. Academia, Praha, 2014, 499 s.

Objemnou bichli v černé obálce s fotografií legendární fronty před knihkupectvím a s červeným titulem Knihy kupovati... uvádějí tři šikovně vybraná motta, která vyzdvihují různá období a různé subjekty naší historie. Decentně tak naznačují, že vedle toho, že se i v oblasti pojednané problematiky („knižního trhu“) můžeme chlubit velkými osobnostmi, je třeba i výklad o literatuře a obchodování s knihami v průřezu času vidět v souvislosti toho, jak šly dějiny. Citovaná Komenského slova „Ten zvyk trousit do obecenstva podle libé vůle jakékoli papíry musí naprosto přestat, jakožto pařeniště všeho zmatku“ nelze brát jako ironické sebehodnocení z úst autorů textu. Jako by spíš chtěla předem varovat každý kritický pohled na tuto publikaci před unáhleným soudem. Přistupme tedy ke knize opatrně a zeširoka.

Úvod shrnuje dostupné zdroje k historii čtenářství, výroby a šíření knih a hlavně vysvětluje okolnosti vzniku tohoto svazku. Jeho prvních sedm kapitol vychází z knihy Zdeňka Šimečka, vydané již dříve (2002) v němčině. Z toho čtyři byly jen přehlédnuty, další tři za spolupráce Jiřího Trávníčka z gruntu přepracovány a rozšířeny. Poslední kapitolu, o rozsahu 60 stran, dopsal Trávníček nově. Závěr kromě rejstříku vyplňuje také obsáhlý výčet tematicky blízké bibliografie.

Podtitul Dějiny knižního trhu v českých zemích značně zužuje pojem o tom, co vlastně kniha nabízí. Přesněji a výstižněji by se dala charakterizovat jako přehled o vývoji literární scény, literárního provozu a knižního trhu. Nevěnuje se totiž pouze výrobě knih a obchodování s nimi, ale velmi pečlivě se snaží podchytit například i to, jaké podmínky panovaly pro vznik textů, jaký byl zájem čtenářů o různé druhy literární tvorby (nejen uměleckých, ale například i vědeckých textů), kdo (a proč) výrobu knih financoval a mohl-li na tom vydělat. V centru pozornosti stojí také otázka společenského významu knih: Šimeček předkládá doklady o tom, kdy a komu četba a vlastnictví knih dodávala na důležitosti, a naopak jaká literatura, kdy a proč mohla i uškodit. Překvapením z hlediska obsahu je poměrně velký prostor věnovaný periodickému tisku a novinám. Rozhodně ale není možné v tak krátké reflexi, jakou je recenze, vypočíst ani všechna témata, jimž se publikace Knihy kupovati... věnuje, natož uvést je nějak podrobněji.

Pro přečtení na jeden zátah jsou Knihy kupovati... opravdu velká porce informací. Ale konzumovat se tak dají: systematicky procházet dějinami, načítat nová fakta a dávat si je do souvislostí s útržky vlastních poznatků, kterým tato publikace dává široký rámec a fundovaný komentář. Opodstatnění ale kniha najde i jako zdroj údajů detailních, které jsme dosud marně hledali kdekoli jinde. Těžko říct, která z částí je v celku důležitější a zajímavější, zda ta skutečně historická, anebo pojednávající v podstatě o současnosti. Exkurs do historie určitě přináší spoustu zajímavých a občas i značně překvapivých podrobností a přesných dat. Stejně tak je ale velmi poučné začíst se do přehledné poslední kapitoly, objevit vlastní drobné neznalosti a souvislosti o tom, co se v knižní branži dělo mezi lety 1945 a 1948, anebo jak markantně rozdílná byla pozdější období let padesátých a šedesátých či léta normalizace. U takto poctivě připravené publikace nepřekvapí, že je pozornost věnována samozřejmě jak domácímu disentu, tak exilovým vydavatelstvím a knihkupectvím, avšak zmíněny jsou i polooficiální aktivity „šedé zóny“. Kupodivu i stránky shrnující vývoj po roce 1989 dokáží překvapit: kolik je tu maličkostí, které jsme pozapomněli, a faktických údajů, jež je dobré mít při ruce!

Protože kniha není pojata jako encyklopedie, ale jako historický přehled, většina témat se v každé z kapitol, jež jsou děleny dle časových vrstev, vrací. A protože takových témat a podtémat je hodně, grafické zpracování textu tuto strategii zpřehledňuje předsazením hesel do marginálií. Což umožňuje procházet svazek tak, že se zaměříme jen na vybrané okruhy, jako je třeba vznik a historie knihoven, čtenářských kroužků a půjčoven knih, případně vývoj zájmu o zábavné čtivo, či z opačné strany snahy centrálně regulovat vydávání pokleslé literatury. Anebo si vybereme užší problematiku jako cenzura, reklama a propagace či budeme vyzobávat vyložené detaily typu vybavení tiskáren, sledovat proměnu seznamů povinné školní četby, hledat informace o důležitosti autorských práv a podrobnosti o tom, jak se stanovovaly honoráře.

Jak bylo výše naznačeno, výklad o historii vydávání, výroby a šíření knih v našem prostředí se neobejde bez neustálého komentování a porovnávání literatury publikované a čtené zprvu v latině, pak dlouho prioritně v němčině a teprve později i v češtině, po určitou historicky danou dobu samosebou i ve slovenštině, okrajově ale také v dalších jazycích. Podobně jsou sledovány například rozdíly v poptávce po četbě mezi městem a venkovem, vliv církve v oblasti vydávání knih a jejich šíření, podrobně jsou popsány třeba důsledky zavedení povinné školní docházky a existence nedělních opakovacích škol na alfabetizaci – a v průběhu kapitol se dá vyčíst, jak dlouhý časový horizont byl potřeba na to, aby se schopnost číst projevila v tom, zda vůbec a také co budou lidé číst. Některé pasáže knihy by se daly vzít a zařadit do příruček pro začínající vydavatele knih: pozorně je třeba číst stránky o situaci zábavné četby a vydávání brakové literatury po krachu na vídeňské burze v 70. a 80. letech 19. století, stejně jako je poučné si srovnat přehled toho, co se dělo v knižní branži po hospodářské krizi, ve 30. letech 20. století, s chováním nakladatelů a distribučních firem o šedesát let později.

Vedle toho, že shrnuje a připomíná známá fakta, kniha skrývá i různé nečekané informace nebo zajímavé perličky. Tak třeba lidové tisky se na moravsko-slovenském pomezí dostávaly ke čtenářům hlavně díky ženám a jarmarečním zpěvákům, kteří prodávané zboží svým potenciálním klientům ochotně předzpívali. Zažili jsme dokonce i několikerá období nadbytku knih: poprvé taková situace nastala za husitských válek. Rukopis, který měl původně hodnotu tří nebo čtyř koní, táboři udávali zájemcům za cenu odpovídající koupi dvaceti slepic. V roce 1781 (vydání Tolerančního patentu) se zase vedla brožurková válka, která měla za důsledek nasycení trhu záplavou levných brožur v němčině, nejčastěji se štvavým obsahem proti duchovenstvu a řeholním řádům. A jelikož je známo, že dějiny se opakují, obdobnou situaci knižní trh zaznamenal po roce 1918, 1945 a 1989. Produkty českého knižního trhu se i vyvážely, většinou však autoři publikace pouze konstatují, že o ně příliš velký zájem nebyl. Pro období poslední třetiny 19. století nabízejí povzbudivější údaje: největší zájem o české knihy byl v Severní Americe (kde ale brzy vzrůstá konkurence patisků), dále v Bosně, v ruské Volyni, ve Vídni a na Slovensku. Jak je vidět, pro četbu tohoto svazku je šikovné vyznat se v terminologii, například dnes častý pojem pirátský tisk se zde vyskytuje často, ale právě pod označením patisk – a je zajímavé zjišťovat, jaká úloha tohoto fenoménu byla, jak a kdy byl tolerován, či naopak potlačován anebo vysloveně stíhán zákonem. Zločinů se mimochodem v oboru knih dá napočítat více, tak třeba vedle oficiálních půjčoven knih existovaly i ty pokoutní, a když se na ně přišlo, postih zahrnoval mj. i zabavení celého fondu výtisků.

Okrajově se kniha věnuje i překladům, za pozornost stojí informace o tom, že nejslavnější český falzifikát, Královédvorský a Zelenohorský rukopis, patří k nejčastěji překládaným titulům: Šimeček s Trávníčkem dokonce konstatují, že „v překladech úspěšně prošly celým evropským literárním světem. Vícekrát byly přeloženy do němčiny, ruštiny a angličtiny a poznala je také čtenářská obec francouzská, italská, maďarská, dánská a byly uvedeny do všech slovanských prostředí.“

Objemem úctyhodná, obsahem poučná, graficky, redakčně i korektorsky do detailu dotažená publikace má při pohledu zblízka malé vady. První výtka míří k jisté nepřehlednosti – přes zmíněnou snahu dodat textu řád předsazením čehosi jako předmětových hesel do marginálií se čtenář trochu ztrácí v přemíře údajů, jež jsou opakovaně pojednávány v poměrně úzkých časových řezech. Těžko však navrhnout nějaké lepší řešení: to velké sousto prostě nešlo zpracovat lépe. Druhá připomínka vychází z pozitiva knihy. Text je totiž nadmíru věcný, neboť se opírá o dostupné zdroje. Většinou tak ale pod rouškou obecného konstatování najdeme (vlastně jen) detailní informace z určitého výseku knižního trhu, ať už geografického, nebo z určité oblasti knižní branže: někdy byla přesná data dohledána ve výkazech pro určitý krajský úřad (třeba v Českých Budějovicích), v dokumentech vybrané farnosti (Únětice u Prahy), v ungeltním rejstříku z pražského Týna, v zápisech ze školní knihovny (Nová Paka) či veřejné knihovny (pražská městská knihovna), v účetnictví jisté firmy (J. N. F. Schönfeld). Jistě je tedy důležité, že jde o přesná data, někdy ale není jasné, do jaké míry jsou reprezentativní. Může jít o jediný dohledatelný údaj anebo o jeden příklad z mnoha podobných, případně o detaily trochu výjimečné, ba dokonce zcela okrajové. Je například to, že se v průběhu několika kapitol komentuje česká účast na veletrzích ve Frankfurtu, a zejména v Lipsku, dáno jedinečností a důležitostí těchto dvou akcí, anebo tím, že jiné anebo obdobně přesné informace o srovnatelném pohybu knih mezi českými městy a zahraničím prostě autoři neměli k dispozici?

Je zábavné číst si o tom, jak v Kouřimi jistý „měšťan četl nahlas z okna Skutky apoštolské a na ulici jej poslouchali jiní měšťané vykonávající běžné práce. V doslechu pracoval zedník a naproti v okně seděl při práci krejčí.“ Můžeme hledat paralely s rozhlasem, televizí, Facebookem, anebo rovnou s vršovickou Krymskou ulicí? Je příjemné dozvídat se, jak mecenáši a filantropové podporovali rozvoj vzdělanosti a šíření knižní kultury, a to do té míry, že někteří (pražský purkrabí K. E. Fürstenberg, hrabě Antonín Špork) rozdávali výtisky zdarma (a někdy bohužel zbytečně, aniž by vzbudili o tiskoviny nějaký významný zájem), jak vznikaly první čtenářské kluby, čítárny a půjčovny, jak se seskupovala sdružení pro odběr tisku. Je milé vědět, že bývalo in, když se četlo nejen ve šlechtických salonech, ale třeba i v městských kavárnách, a že na venkově se hlavně poslouchalo. Je dobré si zopakovat, jak to bylo v průběhu dějin s češtinou a českou literaturou a zájmem o ni. Vlastně ani nepřekvapí podrobné informace o tom, že vydávat knihy v češtině byl (a bývá dodnes) ztrátový podnik, a to z jasného důvodu, že publikum je omezeno na ty, kdo svedou a chtějí číst česky.

Komu koupit Knihy kupovati...? Toť otázka. Poslouží jako odborná příručka pro každého, kdo se pohybuje v českém literárním provozu, dá se nabídnout jako učebnice dějepisu, jistě poslouží jako opora pro četné studentské, ale i další vědecké práce o knižním trhu, cenzuře či čtenářství. Bohužel nevím, koho taková kniha může potěšit pod stromečkem jako vánoční dárek. I když na pohled je pěkná, vystavená v knihovně ostudu neudělá. Nicméně jistě by bylo velmi cenné nabízet ji jako e-knihu s povoleným fulltextovým vyhledáváním, případně zpracovat jako interaktivní projekt na internetu. Teprve propojením všech informací, které obsahuje, vzájemnými odkazy, možností cíleně zobrazovat vybraná data, nabídkou vynést si do grafů statistické údaje a třeba i doplněním materiálu obrazového nebo přímým propojením s dalšími dokumenty – by tato kniha dostala ten ideální uživatelský rozměr. I zde ale autory publikace chrání jedno ze tří mott uvedených na začátku knihy: „Nikdy nelze vyhovět každému,“ cituje se zde z dopisu čtenáře zaslaného do nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.