Bánk, Zsuzsa: Světlé dny

Bánk, Zsuzsa
Světlé dny

recenze beletrie zahraniční

Titulní motiv světlých dnů si autorka ústy jedné ze svých ženských postav vypůjčila z kterési dávné jazzové skladby. Světlé dny představují období v lidském životě, která vnímáme si uvědomujeme na pozadí vědomí, že dny mohou kdykoli potemnět. To je ústřední téma románu o rodičích a dětech, o dětství a dospívání.

Zsuzsa Bánková: Světlé dny. Přel. František Ryčl, Host, Brno, 2013, 398 s.

Zsuzsa Bánk je bilingvní autorka, narodila se v Německu maďarským rodičům. Autobiografická inspirace je zřetelná i v jejím třetím románu Světlé dny, přeloženém v loňském roce do češtiny, není však identifikovatelná bezprostředně, ale prosvítá pod celkovým obrazem zaujímajícím plochu lidského života. Vlastně hned šesti.

Akcent klade autorka na postavy a jejich konfigurace. Hlavními hrdiny jsou tu tři přátelé – děvčata Seri a Aja a jejich kamarád Karl –, které sledujeme v době jejich dětství, dospívání a rané dospělosti, a jejich tři matky, ženy, jež sotva mohou být odlišnější, ale spojuje je tíha břemen, která si z minulosti nesou. Ajina matka, původně artistka Éva, žije s dcerou v podomácku (a načerno) slátaném domku kdesi u železniční trati a její partner Zigi po většinu času vydělává peníze u cirkusu v Americe, Serina matka se nemůže přenést přes smrt manžela a Karlova matka trpí ztrátou mladšího syna, Karlova bratra Bena, a následným rozpadem svého manželství.

Zatímco děti si k sobě najdou cestu přirozeným způsobem, matky se k poznání, co vlastně mají společného, dostávají pomalu a zdráhavě. Tomuto adaggiovému ladění dějového spádu odpovídá melancholická atmosféra prostředí, líčeného s jistým lyrickým nádechem a se zvláštní citlivostí pro proměny přírody. Napětí se tak rodí mimo jiné i z kontrastu mezi ospalým městečkem Kirchblütem, pravděpodobně fiktivním, ale nudným přesně tak, jak jen může být nudné provinční maloměsto v současném Německu, a bohémským, nespoutaným, ale zároveň vrcholně tragickým životním stylem Évi, Zigiho a malé Aji, kteří na své pouti po odchodu od cirkusu zažívají skutečnou nouzi, hlad a zimu. (Že se podle všeho jedná o emigraci, o útěk ze socialistického Maďarska na Západ před sovětskou okupací v roce 1956, zůstává malé Aje – a s ní i čtenáři, který se může jen domýšlet – samozřejmě skryto.)

Čímž se dostáváme k tomu, čím jsou Světlé dny jakožto próza výjimečné. Je to vypravěč, přesněji řečeno vypravěčka. Aja představuje učebnicový příklad intradiegetického personálního vypravěče, tj. takového, který je sám postavou v příběhu a všechno podává z vlastní perspektivy včetně emocionálního zabarvení. A toto zabarvení, tento odstín líčení dětského přátelství a jeho peripetií v dospívání a dále, nepřestává nikdy být zabarvením dětským. Projevuje se to i na kompoziční úrovni: Světlé dny jsou román, který připomíná gigantický vnitřní monolog, aniž by však mířil k technikám proudu vědomí nebo podobným literárním, trochu papírem šustícím hrátkám. S postavami čtenář prožije velkou část jejich života včetně několika dramatických zvratů, aniž by se dočkal jediné věty v přímé řeči. Kapitoly sestávají z monolitických odstavců, zabírajících v průměru tři čtvrtiny tiskové strany, aniž by se však členily dál.

Dojem dětské perspektivy pomáhají navozovat i další, tentokrát „utvrzující“ vypravěčské strategie, jako je třeba rekurentnost motivů, jejich neustálé opětovné uvádění do souvislostí s již řečeným nebo ověšování blíže určujícími přívlastky, připomínající prastarou figuru epitenon constans. Jako by se dítě neustále ujišťovalo, že to, co vypráví, ostatní – a možná i ono samo – chápou správně. Jako by autorka chtěla držet proud vyprávění co nejvíc na uzdě, aby ani ta nejdrobnější stavební částečka neunikla z architektury textu, a tedy neunikla čtenářově pozornosti. Mezi tyto návratné motivy patří i samotný motiv světlých dnů, jehož významový obsah se postupem času subtilně proměňuje: zprvu znamená prostě sluncem prozářené dny dětství, později je jeho vymezení spíš negativní, jak v životě protagonistů přibývá dní temných.

Dny se zatahují temnějšími barvami ve chvílích, kdy se naplno projeví křehkost vztahů mezi postavami. Vztahy, jako je nehynoucí láska Seriny matky k jejímu zemřelému otci, Ajin vztah k matce Évi nebo milostný vztah mezi Ajou a Karlem jsou postupně podrobeny zatěžkávacím zkouškám takové razance, že jakožto čtenáři máme o osud postav nefalšovaný strach. Současně je stále zřetelnější, jak traumata a jizvy z minulosti působí i mezi generacemi.

„Už jsme ze sebe jen potřebovali strhnout své matky, jež nám ulpívaly na oblečení jako lopuchové kuličky, pak zavřít oči a bez jakékoli tíže skočit do života“ (s. 232), říká vypravěčka na jednom místě. Zsuzsa Bánk zachycuje okamžik proměny dítěte v dospělého – okamžik, kdy si člověk uvědomuje odpovědnost za sebe sama i za druhého, odpovědnost, kterou z něj nikdo jiný nesejme. Vlastně je to banální pravda, ale zahalená do tiché melancholie tohoto rodinného bildungsromanu je nějak snáze stravitelná.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   34%čtenáři

zhlédnuto 1020x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce