Rolin, Olivier: Búr Súdán

Rolin, Olivier
Búr Súdán

recenze beletrie zahraniční

Vzpomínání na přítele, který spáchal sebevraždu, vede vypravěče ke srovnávání dvou vzdálených měst, Paříže a její „pekelné verze“, severoafrického Búr Súdánu, stejně jako takřka idylických šedesát let s depresivním, povrchním a konzumním dneškem: stáří obou mužů přineslo deziluzi a vystřízlivění z mladických ideálů.

Vzpomínky na lepší svět
Olivier Rolin: Búr Súdán. Přel. Marie Janů, Mladá fronta, Praha, 1999, 96 s.

Olivier Rolin patří ke starší generaci (nar. 1947) současných francouzských spisovatelů. Román Búr Súdán (ve francouzštině Port-Soudan), za který dostal právě před dvaceti lety významnou literární cenu Femina, je dosud jediným jeho dílem, jež je dostupné v českém překladu.

Próza o dvojnících
Slovo román musíme v tomto případě používat s určitou rezervou. Vzhledem k rozsahu (80 stránek), dějové nerozvětvenosti a minimálnímu množství postav by se Búr Súdán dal označit i za novelu. Z hlediska syžetu však možná nejpřesnější bude mluvit o něm obecně jako o próze.

Rolin používá v Búr Súdánu ich-formu a obejde se úplně bez dialogů. Události jsou podávány s časovými inverzemi, fabule je postupně rekonstruována. V textu, složeném ze zhruba stránkových oddělených tematických úseků, najdeme četné esejistické digrese.

Vypravěč, nacházející se v neutěšených podmínkách přístavu Búr Súdán, kde vládne bezpráví a zločin, zalétá v myšlenkách do minulosti a Paříže. Podnětem k tomu je mu nedopsaný dopis od zemřelého přítele A., který začíná, ale bohužel hned také končí oslovením: „Milý příteli!“ Bílé místo se hrdina knihy pokouší zaplnit, přičemž nemůže pominout postavu přítelovy dávné lásky. Její zrada (či alespoň to, co je takto vnímáno), „bytosti vám nejbližší, té, k níž jste se obraceli o útěchu“, vede k úpadku A., končícímu sebevraždou. (Jak si v této souvislosti nepřipomenout roli zrady v homoerotických vztazích v příbězích Jeana Geneta...)

Ústřední roli hraje v Búr Súdánu dvojnický motiv. Vypravěč je námořník (poznamenejme, že i Olivier Rolin rád cestuje a uveřejňuje cestopisy a reportáže), přítel A. je spisovatel. („Oběma se nám, předpokládám, zdálo, že tato okrajová a riskantní povolání nevyjadřují plně naše bezbřehé snění, které nás tak dlouho zaměstnávalo. A měli jsme pravdu. Byla to nesprávná volba, tyhle profese nemají budoucnost. Člověk se z nich už nevzpamatuje.“) Při pátrání po minulosti A. i vypravěč reflektuje a rekapituluje svůj život, osudové nálezy a ztráty. Postupně se s ním identifikuje. „Mne napadá, že A. jsem já, že nejsme dvě odlišné osoby, ale dvě stadia, dvě etapy jednoho člověka.“

Neblahé změny
V próze Búr Súdán se konfrontuje současnost s minulostí. Vypravěč patří mezi snílky, kteří na pařížských barikádách osmašedesátého roku žádali „nemožné“. Právě tato – byť možná naivní – touha něco uskutečnit ve prospěch všech prý odlišuje tehdejší časy od pragmatického dnešku, kdy lidé usilují jen o prospěch svůj.

„V téhle zemi, kde napříště hodlali řešit lidské záležitosti pomocí statistik vyvolávaných jedna druhou, kde život a smrt, dobro a zlo, čest a hanebnost měly svou tržní hodnotu, jsem národ, který se v jiných časech, kdy duch ještě nevložil všecky své schopnosti do elektronických pokladen obchodníků, mohl zvát velkým, už nepoznával.“

„Hrdost byla teď pokládána za nemoc a v horních společenských vrstvách dnešní Evropy byla stejně vyšlá z módy jako syfilis nebo souchotiny. Co se naopak těšilo úctě, a to bezmezné, byly peníze. Když jsem odjížděl z Francie, patřilo ještě k dobrému tónu žádné peníze nemít – anebo, když už je náhodou někdo měl, slušelo se je rozhazovat plnými hrstmi.“

„V každém ohledu jsme překotně a ze všech stran najednou vpadli do věku sprostoty. (…) Pro legrácky zapomínali na humor, smělost si pletli s nestydatostí.“

Takto vypravěč pozoruje a hodnotí změny, které se v Paříži v uplynulých desetiletích udály. „Spleť ulic zůstala stejná, vymezená týmiž opěrnými body, kašnou svatého Michala, Sorbonnou, divadlem Odeon, Lucemburskou zahradou, Panteonem, knihovnou svaté Jenovéfy, Vysokou školou pedagogickou... Jenže uprostřed téhle geometrie bylo všecko pečlivě rozebráno a kousek po kousku nahrazeno něčím novým a brakovým. Kde jsem si pamatoval, že bylo knihkupectví, se teď roztahoval butik se šatstvem, stará kavárna ustoupila rychlému občerstvení, stará vrata, za nimiž jsme nacházívali svěží dvorky, byla teď střežena elektronickým systémem.“

„Paříž, v níž my jsme vyrůstali, se ještě podobala Paříži z počátku století (…). Seina ještě netekla mezi dvěma dálnicemi a silniční okruh neuzavřel dvacet pařížských okrsků do betonové arény.“

Pro tyto a podobné stesky by leckterý čtenář mohl spisovatele nařknout ze staromilství, paušální jednostrannosti, sluší se je však respektovat jako názor, závažný postoj – a autorské gesto. Ostatně sám vypravěč konstatuje, že k podobným úvahám jej možná vede „osamělost a klesající křivka mého věku“. Relevantnější námitka může znít, zda uvedené pasáže a paralely nejsou příliš explicitní („Búr Súdán je jen pekelná verze či odvozenina Paříže“) a zda jsou vždy ústrojně zabudovány do prozaického tvaru. Zda by absence hodnocení a větší důraz na detail a „pouhý“ popis nevedly ke stejnému cíli a žádoucímu nenásilnému symbolickému vyznění. Připomeňme si v této souvislosti slova klasika francouzského literárněkritického myšlení Alberta Thibaudeta: „Symbolický význam díla je tím čistší, čím vzdálenější se zdá alegorické symetrii, čím více naznačuje a čím méně vyslovuje.“

Stylová škála
V Búr Súdánu jsou naštěstí pasáže, v nichž si spisovatel stýská a „káže“, spíše ojedinělé. Prostřednictvím vypravěče se především kolem sebe pozorně dívá a tyto imprese se mnohdy vyznačují velkou sugestivitou. Střídají se v nich svěží vizuální, až malířské dojmy, metafory, rázné stylové střihy a kontrasty a občas i vtipné, zemité komentáře.

„Oknem vlaku, sledujícího údolí Rhôny, jsem pozoroval smutný postup zimy, jako by jiný sledoval divadelní představení. Mezi záhyby černé země se v posledních odlescích světla blyštěly louže jako ztracené mince. Rozmoklé cesty podupané stopami tažných zvířat se ztrácely ve fialově a hnědě pruhované dálce. A nad tím nebe cupovalo šedivé vlny, kde poletovala hejna havranů. Jinde zas byly domy s vlhkými skvrnami na zdech, za zapocenými okny se chvěly zářivky a parkoviště se vlnila pod oranžovým osvětlením. Déšť se sněhem dodával chodníkům lesk lámaného antracitu a kolem luceren se tříštil do snopů perel.

Posluhovačka měla obličej opotřebovaný a mírný jako omydlený kus mýdla. Mluvila pomalu a zdlouhavě, hledajíc váhavě slova, ne snad proto, že by se neuměla vyjadřovat, ale zřejmě ze snahy o přesnost. K vlastnímu rozptýlení měla televizi a kočku. Když jsem přišel, tak tu první zhasla a druhou vyprovodila na schody: za to zdvořilé gesto jsem jí byl vděčný.“

Zbývá vzpomínání
Olivier Rolin ve své próze zvolil perspektivu člověka, který stárne a vzpomíná. Na svůj život, svého přítele, na Paříž, svět, jaký býval. A možná ani nebýval, ale dnes se tak prizmatem vzpomínky jeví... V závěru knihy – mj. skrze svéráznou postavu „přítele ptactva“, krmícího ptáky v Lucemburské zahradě – se stále častěji tematizuje příroda jako jistý protiklad lidského světa. „Holé větve stromů se rýsovaly na velké modré zdi a podobaly se obnaženým nervům, spáleným na uhel. Ale na koncích kaštanových letorostů už se nadouvaly malé karmínové a lakované pupence: a když je člověk otevřel, našel tam neuvěřitelně malý zárodek listu, zmuchlaný a lepkavý, svědčící o křehké, ale nevyhnutelné jistotě budoucnosti, budoucnosti, která se netýká lidí.“

Búr Súdán není postkoloniální próza. Srovnávání s Conradem – jakkoli je v ní spisovatelovo jméno na dvou místech uvedeno – není právě vhodným přístupem k textu: dobro a zlo Rolin neurčuje. Také vypravěčovo srovnání s Rimbaudem – na jednom místě též připomenutým – nemusí být nejvhodnějším klíčem k dílu, k jeho smyslu. Je pouze jednou z možných pomůcek.

Búr Súdán je prozaické lamento, v němž nechybějí pamfletické polohy, ale určující je elegický ráz, vědomí širokého rozpětí života, jeho mnohohlasu, ale i jeho konečnosti. Jde o „hledání ztraceného času“, jak zní i název největšího francouzského románu dvacátého století. A v poslední větě knihu uzavírá předsevzetí: „Už nikdy nebudu na nic nevzpomínat.“

© Oto Horák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   41%čtenáři

zhlédnuto 1554x

katalogy

Inzerce
Inzerce