Breiteig, Bjarte: Mine fem år som far

Breiteig, Bjarte
Mine fem år som far

recenze beletrie zahraniční

Román Mine fem år som far (Pět let tátou) má co říct k současné norské společnosti a zároveň pojednává o nadčasových tématech – o tom, jaké to je, ztratit sám sebe, a o temných stránkách, které se ve větší či menší míře skrývají v každém z nás.

Milující otec, nebo násilník?
Bjarte 
Breiteig: Mine fem år som far, Aschehoug, Oslo, 2014, 304 s.

Když jsem poprvé uslyšela název nového románu Bjarteho Breiteiga Mine fem år som far (Pět let tátou), napadlo mě, že se autor, který má dvě malé děti, uchýlil k autobiografii a vrchol příběhu bude představovat vodění dětí do školky a ze školky. Naštěstí tohle není ten případ. Ne že by se v knize děti do školky a ze školky nevodily, román je však podstatně složitější a temnější.

Bjarte Breiteig je v Norsku uznávaným autorem povídek. V předchozích letech publikoval tři povídkové sbírky: Fantomsmerter (Fantomové bolesti, 1998, česky 2010), Surrogater (Surogáty, 2000) a Folk har begynt å banke på (Lidé začali klepat, 2006). Od roku 2006 o sobě ale dával vědět spíše sporadicky a netrpěliví čtenáři i literární kritici se nové knihy dočkali až letos na podzim, kdy v nakladatelství Aschehoug vyšel román Mine fem år som far. Tento román ovšem začal stejně jako ostatní Breiteigovy texty – jako povídka, kterou však autor nedokázal ukončit. Tato třicetistránková povídka se stala první částí knihy a představuje působivou úvodní scénu, která by mohla fungovat i sama o sobě.

Hlavní hrdina románu se jmenuje Martin Havn, je mu čtyřicet a vede spokojený a poklidný rodinný život. S manželkou Ginou jim to klape, díky výši jejího příjmu může být Martin doma, pokoušet se (víceméně neúspěšně) psát a starat se o děti. Zatímco žena dělá kariéru, muž se stará o domácnost. Většině českých mužů by takováto situace přišla notně přitažená za vlasy, autor však jen popisuje současnou norskou realitu. Martinova v tradičním pojetí ženská role je ještě zdůrazněna jeho častými záchvaty pláče a vskutku dojemnou péčí o děti. Právě v líčení vztahu mezi otcem a malými dětmi tkví jedna z nejsilnějších stránek románu. Je znát, že Breiteig je s rodičovstvím navýsost obeznámen a zná veškerou rutinu do nejmenších podrobností. Stejně jímavě pak dokáže popsat pocity muže, který miluje své děti, pocity, které bývají často přisuzovány pouze matkám. Autor se sám v jednom rozhovoru vyjádřil, že se snaží tento zažitý, přitom mnohdy nepravdivý, pohled na rodičovství změnit.

Martin Havn ale není jen pozorný otec rodiny. Ve zmíněné úvodní scéně za ním přijíždí policie, posléze je obviněn a odsouzen ze sexuálního zneužití dcerky své bývalé přítelkyně Lilian. Pokud by se někdo zlobil, že jsem vyzradila rozuzlení knihy, není to tak. Nejedná se o krimi, a tak se o Martinově vině dozvídáme hned v oné úvodní scéně. Dlouho sice nevíme, co se přesně stalo a proč, ale víme, že je vinen. K poznání okolností vede spletitá cesta, po které se pouštíme spolu s Martinem a během níž se dozvídáme, jaký vztah měl s Lilian, jak se poznal s Ginou, jak vychovával své děti. Tato cesta je o to zajímavější, že nejen Martin Havn, ale i vedlejší postavy knihy jsou propracované a živoucí.

Román má zajímavou nechronologickou strukturu, která není pro čtenáře nijak náročná, ale příběh příjemně oživuje. Také se dobře čte, i když čtení obzvlášť v poslední třetině knihy není nijak příjemné. Sexuální násilí na dětech bývá v současné západní společnosti posuzováno jako vůbec nejhorší zločin, a tak není divu, že se kniha čtenáři zaryje pod kůži a vyvolá v něm mnoho znepokojivých otázek. Samotný text naléhavost těchto otázek, týkajících se zejména Martinovy (sebedestruktivní) motivace, pak ještě znásobí.

„Jednou jsem se se svými myšlenkami svěřil Gině. Převyprávěl jsem jí ty hrozné scénáře, vysvětlil jsem jí, jak moc mě to trápí, ale nebrala mě vážně. Nedokázala pochopit, že bych vynakládal tolik energie na něco, co ani není skutečné. Proč truchlit nad tím, z čeho se můžu radši každičký den radovat? Snažil jsem se, aby pochopila, že takhle pracuju na své lásce. Protože kdo by mohl vědět, jak moc miluje to, co má, a přitom neví, jaké to je, když to ztratí?“ (s. 289)

Mine fem år som far je čtivý román, který má co říct k současné norské společnosti a zároveň pojednává o nadčasových tématech – o tom, jaké to je, ztratit sám sebe, a o temných stránkách, které se ve větší či menší míře skrývají v každém z nás. Snad nás Bjarte Breiteig nenechá na další knihu čekat dalších osm let.

© Jitka Jindřišková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 1653x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce