Luňák, Petr; Pečenka, Marek: Hrdinové

Luňák, Petr; Pečenka, Marek
Hrdinové

recenze humor

Dva bývalí spolužáci z Filozofické fakulty si zavzpomínali na svá předlistopadová studentská léta. Napsali o tom jednoduchým stylem, přístupně a čtivě a výsledkem je neambiciózní oddechové čtení. Ale při zobrazení doby věrné a přitom vskutku vtipné.

Jak to bylo před listopadem
Petr Luňák, Marek Pečenka
: Hrdinové. Dokořán, Praha, 2014, 296 s.

Román Hrdinové je zasazen do Prahy konce 80. let, a tak není divu, že se v prodeji objevil právě nyní, v době vzpomínání na konec komunistického režimu, byť až do dnů sametové revoluce děj nedospěje. Příběh začal psát Petr Luňák a k posouzení jej předložil svému kamarádovi – nakladateli Marku Pečenkovi. Ten odmítl nelehký úkol být redaktorem titulu, ale pobízel ke psaní. Až přijal nabídku na spoluautorství, jež probíhalo prostřednictvím e-mailů, vzájemného připomínkování a přepisování napsaného a telefonických hovorů mezi Bruselem (kde žije Luňák) a Prahou (kde bydlí Pečenka).

Autoři, oba dosud publikující pouze odbornou literaturu, vycházeli ze svých vlastních zážitků z dob studia historie na pražské filozofické fakultě. Naštěstí se však nenaplňují možné obavy, že by román obsahoval (jen) interní historky, nezáživné pro ty, kteří nejsou zainteresováni. Jak navíc oba zdůrazňují, jde především o fikci. K požitku z četby tak není třeba vědět, do kterých postav autoři nějakým způsobem promítli sebe či kamaráda novináře Jiřího Peňáse.

V knize sledujeme příběh Richarda Míči, studenta posledního ročníku historie na FF UK, který miluje operu, Vinnetoua a krásnou Lucii. Rád by pokračoval ve sbližování s touto studentkou anglistiky, a naopak se zbavil Pavelky, která je asistentkou šéfa stranické organizace na jejich škole a jeví o Richarda nemalý zájem. Richard plní poslední studijní povinnosti, dopisuje diplomovou práci u šéfa katedry, jenž se zajímá i o Richardovo směřování po studiu a nutí ho psát prorežimní prohlášení studentů historie. Richard přitom s dvojicí kamarádů sbírá podpisy pod petici za udělení Nobelovy ceny míru disidentu Havlovi. Kromě historických předmětů, jež zvládá bez potíží, musí navštěvovat vojenskou katedru – pro studenty vysokých škol byla povinná, absolvování „semináře“ s tyranským podplukovníkem znamenalo zkrácení povinné vojenské služby ze dvou let na jeden rok.

Román se odehrává přibližně od prosince 1988 do jara 1989 a tvoří jej jak epizody, jež by mohly fungovat coby samostatná povídka (např. kapitoly z vojenské katedry, popis zkoušky či jiných událostí na škole), tak momenty, které nějak posouvají naznačený děj Richardova osobního a studijního života. Na konci se příběhy uzavírají, hlavní hrdina dospívá k různým rozhodnutím ve svém osobním a studijně-profesním životě (je zájem o něj ze strany StB), následky – i s blížícím se Listopadem – zůstávají na fantazii čtenářů.

Hrdinové totiž nijak nepředjímají budoucí události: vypráví se pouze aktuálně se odehrávající děj. Reálie tehdejší doby jsou tak popisovány coby samozřejmé věci. To může donutit mladší generaci k podivu nebo googlení (co že to například byly pracovní soboty studentů na koleji či ve škole), ale působí lépe než případné vložení poučujících pasáží pro neznalé.

Richard a jeho kamarádi na režim pochopitelně nadávají a jejich studium má z dnešního pohledu kuriózní rysy (marxismus-leninismus, vojenská katedra), výrazná kritika však chybí. Jako obrázek doby funguje hlavně jednání některých postav: katederní čachry pedagogů či Pavelka, která nekolaboruje jen kvůli svému prospěchu, ale komunismus bere vážně a svými názory působí směšně.

Román je vyprávěn jednoduchým stylem, přístupně a čtivě. Čtenář občas neodolá a nahlas se zasměje vtipným situacím – ty jsou přitom líčeny neutrálně, jako něco běžného, každodenního. O to výrazněji pak působí, když se například Richard více a více opíjí bezprostředně před pronesením prohlášení studentů, jež se mu příčí. Podtitul „humoristický román bez vtipu“ proto neberme vážně, ať už jde o pozvolné rozvíjení některé z naznačených linií, či většinou nepodstatné tlachání a vzájemné popichování Richarda a jeho dvou kamarádů ohledně vědomostí, ženských či režimu.

Název Hrdinové, jak přiznávají autoři, odkazuje na Škvoreckého Zbabělce a při čtení scény, kdy Richard líčí své vyvolené Lucii, jak jej málem ohrožovalo dělo transportéru při Palachově týdnu (ani tato událost není příliš mentorsky vysvětlována), si na Dannyho Smiřického a jeho vyvolenou Irenu nejde nevzpomenout, podobně jako u kapitol z vojenské katedry na téhož Dannyho v Tankovém praporu. Dalším dílem, na něž Luňák a Pečenka odkazují, je román z vysokoškolského prostředí Šťastný Jim Kingsleyho Amise. Atmosféru vysoké školy se v jejich knize podařilo vylíčit opravdu věrně a je jedním z důvodů, proč není až tak důležité, kdy se Hrdinové odehrávají.

Luňák a Pečenka nenapsali román s nějakými velkými ambicemi. Vyprávěné události sice souvisejí s fungováním tehdejší doby (KSČ, SSM, StB apod.), avšak díky lehkému stylu, univerzálnosti mezilidských vztahů – třeba právě vztahů učitelů a studentů v prostředí vysoké školy – a jejich humornému vylíčení kniha obstává coby solidní oddechové čtení. Je však třeba uznat, že nejvíce Hrdiny ocení současní či bývalí absolventi pražské filozofické fakulty či studenti humanitních oborů vůbec.

 

 

© Juan Zamora
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1709x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce