Šindelka, Marek: Mapa Anny

Šindelka, Marek
Mapa Anny

recenze beletrie česká

V deseti povídkách propojených postavou Anny se autor dotýká vztahů mezi mladými lidmi, a to především těch všelijak zamotaných a skřípajících. Ve způsobu, jakým píše, se pojí pronikavé vidění s uměním nalézt padnoucí a zároveň neotřelý výraz. Tyto bravurně napsané texty však spíš než povídky připomínají fejetony.

Mapa, která neukazuje cestu
Marek Šindelka
: Mapa Anny. Euromedia Group – Odeon, Praha, 2014, 136 s.

Marek Šindelka se v povídkové knize Mapa Anny přidržel toho, co mu jde soudě podle jeho předešlých knih nejlépe: líčení mezilidských, přesněji řečeno partnerských vztahů. V deseti povídkách propojených postavou Anny, ale okrajově i dalšími postavami, se dotýká vztahů mezi mladými lidmi, a to především těch všelijak zamotaných a skřípajících. V tomto líčení je Šindelka nemilosrdně přesný. Dokáže vystihnout lidský charakter, trefně popsat vzorec chování, zachytit jemné nuance mezilidské komunikace, chvilková a bezvýznamná neporozumění, která předznamenávají budoucí závažný nesoulad, a to vše tak přiléhavě, že to až hezké není.

Další autorovou dovedností, která nalezla v knize uplatnění, je schopnost napsat velmi různorodé texty. Najdeme zde kratší, situační povídky, postavené na hravé či humorné pointě. Ale také výpravnější texty, k nimž patří například pokus o jakousi kritickou sondu do současné společnosti, jíž však přebujelý monolog přemoudřelého vypravěče dodává příliš moralizující tón. Úvodní povídka, líčení pocitů člověka, jenž má za několik málo minut vystoupit na jeviště a bavit obecenstvo, zaujme dramatičností, kterou je autor schopný z tak prostého základu vykřesat. Šindelka také zdařile kombinuje motivy a situace propojující jednotlivé povídky. Zdá se, že autor umí napsat cokoliv, co si zamane – a víceméně stejně dobře.

Na mezilidské vztahy se v povídkách nahlíží z hlediska dvou stěžejních pozic: tělesnosti a nedůvěry v příběh a v jazyk vůbec. Příběh je prezentován jako novodobá droga, bez níž nemohou existovat už ani předměty, a jazyk, který příběh zprostředkovává, je považován za lživý a vyprázdněný. Zbývá tělo jako zdroj prvotního, nejpřirozenějšího prožívání. V Šindelkových povídkách se vše děje skrze tělo. Nejen vztahy, pro které je sférou, kde často začínají, získávají novou kvalitu nebo končí, ale i řeč, protože je produkována tělesnými orgány. Do těla se ale také zakresluje – jako do mapy – to, co člověk prožívá, na co myslí, co cítí. Absolutizace přirozeného tělesného prožívání zde stojí proti negaci jazyka a příběhu, které jsou vnímány jako umělé a lživé.

Tomuto promyšlenému konceptu, naznačenému již ve zmiňované úvodní povídce, v níž má Bavič předstoupit před publikum lačnící po příbězích (stejně jako spisovatel každou knihou předstupuje před čtenáře), však chybí životnost, což se projevuje především na postavách. Ty připomínají loutky posunované často trochu škodolibým a bezohledným autorem, reprezentují předem stanovený model a nepodněcují čtenářovu touhu dobrat se výkladu jejich motivací či ztotožnění s nimi. Zde se nabízí srovnání s jiným českým povídkářem, Jiřím Hájíčkem. Jeho povídky jsou po formální i tematické stránce v podstatě monotónní, ale přesto je každá jedinečná právě tím, že zprostředkovává uvěřitelný příběh živoucí postavy. Šindelka je řemeslně zdatnější než Hájíček, ale jeho bravurně napsané texty působí spíš jako fejetony. Vtipné, trefné popisy vztahů, jak je v různých variantách prožívá každý člověk, jistě oprávněná kritika současné společnosti. Ale chybí tu právě onen hluboce prožitý individuální příběh, jehož prostřednictvím by se tato témata zhmotnila a nalezla smysl a opodstatnění.

Nakonec se i tělesná přirozenost ukáže jako klamná a Šindelkovi hrdinové ztrácejí i poslední kousek pevné půdy pod nohama – a s nimi i čtenář. Povídky až příliš věrně odrážejí „jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném kaleidoskopu našich krátkých životů“. Šindelkova mapa je narýsována promyšleně a s pronikavým smyslem pro detail i celek. Čtenář může obdivovat jemnost a přesnost čar, ale dřív nebo později si uvědomí, že ať zvolí kteroukoli trasu, vždy se dostane na scestí a bude bezcílně bloudit křivolakými stezkami současnosti a vztahů, které pokračují, i když nemají perspektivu. Mapa Anny totiž není mapa, ale nárys bludiště, do něhož někdo zapomněl zakreslit východ.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 98 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 4176x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce