Guillou, Jan: Norský dandy

Guillou, Jan
Norský dandy

recenze historický román

Jestliže první díl série Velké století představuje jakýsi technologický úvod a ideově se zaměřuje na lidské okouzlení vědeckým pokrokem, následující Norský dandy přichází s osobitým přehledem dějin umění a filozofie.

Jan Guillou: Norský dandy. Přel. Helena Matochová, Host, Brno, 2014, 312 s.

Stačí zběžný pohled na seznam položek v bibliografii švédského novináře a spisovatele Jana Guilloua (nar. 1944) a je zjevné, že máme co do činění s autorem, jehož tvůrčí záběr a nasazení se zcela vymyká z průměru. Jeho zatím posledním projektem, který ho (jak ve své recenzi suše konstatuje Jonas Thente z deníku Dagens Nyheter) nejspíše zaměstná „na mnoho let dopředu“, je knižní série s názvem Velké století. Guillou si zatím drží úctyhodnou bilanci jednoho dílu řady ročně (Brobyggarna 2011, Dandy 2012, Mellan rött och svart 2013, Att inte vilja se 2014). Česky jej čtenářům v podobných odstupech pilně a se ctí zprostředkovává Helena Matochová.

Jestliže první díl série, Stavitelé mostů, představuje jakýsi technologický úvod do dějin dvacátého století (Guillouovy komplexní popisy stavebních postupů by se neztratily v žádné učebnici inženýrství) a ideově se zaměřuje na lidské okouzlení technologickým pokrokem, následující Norský dandy si osobuje odlišný, neméně důležitý pohled na lidskou zkušenost. Jinými slovy, první díl série předkládá čtenáři dějiny strojírenství a mechaniky, zatímco díl druhý přichází s jakýmsi přehledem dějin umění a filozofie.

Protagonistou románu je, jak si pozorný čtenář asi spočítal, nejmladší ze tří norských bratří, s nimiž nás seznámil úvod Stavitelů mostů. Po Sverrem Lauritzenovi se na počátku příběhu slehla zem poté, co vyšlo najevo, že kvůli lásce nedokáže dostát závazkům vůči bratrům ani norskému spolku, který financoval jejich studia. A co víc, řeč je tu o lásce, jež se – slovy jiného slavného dandyho – „neodvažuje vyslovit své jméno“. Jejím objektem je totiž britský lord Albert Manningham. Norský dandy nás tak zavádí do prostředí britské smetánky a později i mezi avantgardní umělce. Potěšeni tím pádem budou zejména milovníci anglické kultury, a jestliže je Guillouovi někdy vytýkána přehnaná schematičnost a neschopnost přesvědčivě vykreslit psychologii postav (což je kritika i v případě Norského dandyho opodstatněná), srdce anglistovo přesto jásá a jeho představivost si přijde na své, když před ním na stránkách knihy ožívají členové proslulé skupiny Bloomsbury: Vanessa Bellová, Lytton Strachey, Roger Fry či samotná Virginia Woolfová.

Jan Guillou je původním povoláním novinář a v jeho tvorbě se to přirozeně odráží. Je známý důkladnými rešeršemi, jež knihám dodávají na propracovanosti a přesvědčivosti v detailech, na druhou stranu však podobná preciznost může spoutávat a ubírat na uměleckém výrazu. Když popisuje nechvalně proslulý soudní proces s Oscarem Wildem, neubrání se čtenář dojmu, že za jeho líčením je samoúčelná snaha dodat knize na historické věrohodnosti omíláním více či méně známých faktů. Ta se však míjí účinkem a výsledný dojem příliš nevylepší ani to, že se o procesu dovídáme z fiktivních zápisků lorda Albieho.

Na druhou stranu však postava Oscara Wilda v knize skvěle funguje jako symbol, jakýsi ukazatel rozpolcenosti Sverreho Lauritzena. Když dá Sverre průchod malířskému nadání a věší na stěnu v sídle rodiny Manninghamů své dva portréty lorda Alberta, nelze si nevzpomenout na Wildeův Obraz Doriana Graye. Guillouovi se zde za užití minima prostředků daří působivě vyjádřit Sverreho dvojakost i svár v jeho duši a také se dotknout otázky, která, zdá se, pálí i jeho samotného: Kde končí inženýr a začíná umělec? A co vlastně dělá umělce umělcem? Pro Guilloua je toto téma výsostně důležité a slouží mu ke cti, že se ho v knize zhostil.

Guillou je totiž nepochybně vynikající řemeslník. Kromě toho, že dokáže elegantně vystavět čtivý a košatý příběh, se mu dokonce místy daří budit i dojem oné blakeovské inspirace, vyššího vnuknutí, které psaní povyšuje na umění. Třeba v pasážích, kde líčí obrazy, jež se rodí pod Sverreho rukama, nebo když jakoby mimochodem registruje, co zbylo ze Sverreho a Albieho zabavené umělecké sbírky…

V Norském dandym se tedy objevuje neznámá stránka Jana Guilloua – spisovatel zde vyjadřuje pochyby, zda stačí být vynikajícím řemeslníkem. Sverremu Lauritzenovi se přes počáteční tápání a napodobování podaří najít svůj výraz i názor. Scéna, v níž si Sverre při pohledu na malířské pokusy Vanessy Bellové a Duncana Granta povzdechne nad stavem umění a uštěpačně poznamená, že dneska si každý myslí, že může být malířem, když ani takový Matisse neumí namalovat ruku či nos, patří v knize k nejvýmluvnějším. Guillouovi odpůrci by v tom možná spatřovali zapšklou a jedovatou poznámku nepřímo mířenou na kritiky (a že Guillou kousavý být umí!), příznivec si naopak může s radostí porozjímat nad tím, co vyděluje Henriho Mattise z nekonečné řady rádobyumělců, kteří pomocí stejných prostředků dospějí ke zcela rozdílnému výsledku. Zde nám rešeršista Guillou dokonce poťouchle nabízí možnost pustit se do pátrání a na vlastní oči si ověřit, jak to ve skutečnosti bylo s uměleckými pokusy některých členů skupiny Bloomsbury. Musím se přiznat, že pro mě to bylo poučné hledání.

Norský dandy je zdánlivě nenápadná kniha, v níž se na první pohled a zejména při povrchním srovnání s do šíře i výše rozmáchnutými Staviteli mostů mnoho neděje. Znamená to, že ji čtenář může v klidu opominout coby klasický prostřední díl a těšit se rovnou na Mezi červenou a černou, jenž by, soudě podle prvních zpráv, měl být podobně epický jako díl první? Ne tak úplně. Doporučila bych i autorovým odpůrcům dát Norskému dandymu šanci. Budou-li totiž číst pozorně, objeví tak trochu jiného Guilloua: citlivého, tápajícího a pochybujícího o sobě samém, což knize dodává nečekaně lidský rozměr. Je-li Janu Guillouovi často vyčítána přílišná ambicióznost a umělecká přezíravost, po přečtení druhého dílu Velkého století ho z ničeho podobného nařknout nemůžeme.

 

© Petra Hesová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2360x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce