Gălăbova, Lidia: Angelite na grada

Gălăbova, Lidia
Angelite na grada

ukázka beletrie zahraniční

Věže, chrámy, gotika, secese, novější architektura a neutuchající turistický jásot… Praha jakožto metafora sebe sama, zahalená mlhou a těžkými deštivými mračny. Zalitá sluncem a znovu tonoucí v dešti. Uhájivší sebe i svá tajemství…

Praha jako pohádka gotiky...
Lidia Gălăbova: Angelite na grada (Andělé Zlatého města). Izdatelsko Atelie Ab, Sofia, 2008, 32 s.

Věže, chrámy, gotika, secese, novější architektura a neutuchající turistický jásot… Praha jakožto metafora sebe sama, zahalená mlhou a těžkými deštivými mračny. Zalitá sluncem a znovu tonoucí v dešti. Uhájivší sebe i svá tajemství…

Nachází se v ní místo pojmenované Anděl, stejně jako stanice podzemní dráhy téhož jména. V devadesátých letech tam byla postavena jedna z prvních veřejných budov. Obrovská, blyštivá, s kavárnami, obchody a bankami. Avšak to, co ji činí jedinečnou, jsou fragmenty textů různých básníků, vepsané do její fasády velkými písmeny, jež jako by vzhlížela k nebi v odhodlání vzlétnout.

Ukázalo se, že verše čas od času obměňují. Ty, které cituji, zdobily budovu před několika lety a zasáhly mne do té míry, že jsem celé hodiny obcházela kolem, přitahována jejich silou. Strměly ve své ohromnosti, jako by připravovaly zjevení nějakého anděla-zvěstovatele, jenž vítězoslavně sestoupí, aby ochránil město a rozprostřel nad ním křídla požehnání, míru a pokoje… A úryvky slok z oné doby jako by to samy vyjadřovaly:

„Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků,
jde, jak by stál…“1 

„Stříbrná mlha leží dole nad městem.
Slunce nad námi hledí z mlžných závojů.
Vtom se zablesknou v lehce prašné
šedé modři nebe stříbřité pruhy:
houfy holubů krouží, zrcadlí se v tichém povětří
a mizí za věžemi Týnského chrámu…
Tiše – neskutečně…“2 

Jak po těchto řádcích nevěřit pohádkám…
Kdopak ví, zda tam nekrouží pro nás neviditelní andělé…

„…pak se k sobě přiblížili a políbili se. Žena se
se stala nevýrazným obrazem a zmizela,
malá, jak byla. Ptal jsem se sám sebe,
zda věděli, že unikli sítům světa…“
Jorgos Seferis3

Ona a on, on i ona, prý spatřili padlého anděla
a přispěchali mu na pomoc
on spatřil hromádku oddechujícího neštěstí, a co si počít s vlastním
ona spatřila oba dva, a co si počít se sebou

tak vysílali zmatené myšlenky
den a noc noc a den
milovali se z povzdálí
patřili na sebe z povzdálí

opravdu když se spatřili

(pírka cingrlátka sklíčka strach
tma a více temnoty jéé i světlo
a déšť a nebesa a pírka a pírečka a prachovina a oči a oči a oči)

„Nyní pak zůstává víra, naděje a láska, to tré,
ale největší z nich jestiť láska.“4 

 

Duende

Duende?… Bahno z Vltavy a mračen nad říčními prahy… S pronikavým a bodavým sluncem na obzoru, když vysvitne… Kdy slunce vysvitá? Dlouho bloudila uličkami temnými jako ve středověku, celá prokřehlá zimou, i z očí jí čiší chladná odměřenost, než dostihla říční proud. Stříbřitá, skotačící přes říční prahy v blízkosti Smetanova nábřeží, nebo tmavá a tajemná, ztrácející se ve vrbách a stínech Střeleckého ostrova… Duende? Dokud se řeka v srpnu nerozhodla, že na lodích i lodičkách s napůl opilými hlasy již nemůže svými vodami vláčet neutuchající turistický jásot, aby plavidla zachycená fotoaparáty a bezpočtem kamer vypadala dobře. Živel má jinou logiku. Jako by temné vlny čeřil samotný Šiva, obrací naruby představy i naděje, názory i očekávání… Na počátku nového, ještě šílenějšího století… Duende?… Ano! Duende. F. G. Lorca představil stejnojmennou esej v Buenos Aires v roce 1933 před Společností přátel umění. Je Španěl jen shodou okolností a jeho rodná země je prehistorií a historií tolika následujících reminiscencí?… A je frankisty zavražděný Lorca doopravdy Španěl? On sám sebe nazýval „životistou“. Kdo jiný než Lorca, přítel Manuela de Fally, ptactva a tklivé andaluské písně Cante jondo, mohl ve své zákonité nedůslednosti stvořit slovo jako duende. Které, jak sám tvrdí, není dějem, činností, nýbrž silou, je bojem, nikoli uvažováním… Duende! Těsně až po samu Vltavu. „Duende“ malé uličky, z níž se po schodech vychází na nábřežní bulvár za Staroměstským náměstím. Tady duende dřímá chlácholeno Smetanovými tóny a seshora je vše zdánlivě klidné… Jen duše, jež je schopna ze sebe vyronit přiznání, že „rozporuplnost je básníkovým světlem“, může stvořit slovo duende. Autor ve svém pozoruhodném eseji nedává jeho přesnou definici: „Neexistuje však mapa ani návod, kde a jak hledat ducha duende. Je pouze známo, že tento démonický duch rozehřívá krev, že vysiluje, že odmítá vše naučené a vyumělkované, že ničí styl“5  a že se opírá o veškerá neutěšitelná muka celého lidského pokolení.

Řeka… Proč se jí řeka zdá být rukou duende? Čí rukou, kterou řekou? Jaké si je vymyslí, když v polosnu vstoupí do kavárny téhož jména. Hned u vchodu, ve skromném dřevěném rámečku, stojí úryvek Lorkova eseje, stačí se otočit. Kavárnu založil Marcel Hrubý, někdejší rocker a dítě z herecké rodiny, navrátivší se po letech prožitých ve Státech zpět do vlasti. Je jeho vroucím přáním, aby kavárna nebyla jako ostatní podniky v Praze. Mohou se v ní scházet spisovatelé, umělci, výtvarníci i studenti ze všech koutů světa, kteří se tu zastaví na kratší či delší čas na svých cestách. Kavárna je rozdělena na dvě části – v první se stolky a židlemi se můžeš zastavit na kus řeči, zato druhá s drobným klenutím ve španělském slohu připomínajícím oltář a modravým koutem, ze kterého do místnosti proudí světlo, má útulnější interiér, v němž se eklekticky snoubí různé styly se slepencem různých věcí, fotografií a portrétů. Dále jsou rozestavěna místa k sezení, kde se můžeš zahloubat do sebe, zatímco seshora ti žehná Kristova ikona spolu s reprodukcemi Rousseauovými (Celníkovými) a van Goghovými, dokonce i hudba zde zní jinak…

Interview s Marcelem Hrubým, které připravila, odvysílal rozhlas a patří již minulosti. Dokonce i Duende změnilo majitele. Avšak zůstává Vltava a zůstává Lorkovo duende – pro toho, kdo je dokáže prožít, aniž by byl stržen proudem lhostejnosti…

 

1. Citát z básně Jiřího Ortena Tajemství z výboru Veliké stmívání. Praha 1987 [pozn. M. Č.]. zpět
2. Citát z románu Gustava Meyrinka Anděl západního okna. Přel. Antonín Bayer. 4. vyd. Praha 2005, s. 6 [pozn. M. Č.]. zpět
3. Citát je z básnické skladby Pan Stratis Thalassinos popisuje člověka, část 5. Muž, cit. dle Jorgos Seferis: Básně. Přel. Růžena Dostálová, Vojtěch Hladký a Jiří Pelán. Červený Kostelec 2011, s. 119. zpět 
4. I. epištola sv. Pavla k Korintským 13,13 (kralický překlad Biblí svaté, Praha 1950) [pozn. M. Č.]. zpět
5. Citát dle vydání: Federico García Lorra: Duende v teorii a v praxi. Přel. Lumír Čivrný. Disk 2003, č. 3, březen, s. 70 [pozn. M. Č.]. zpět
 

Galabova

překlad © Marcel Černý
ukázka z knihy Angelite na grada
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2082x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce