Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre (1951) byl na sklonku letošního roku na české scéně představen naráz jako autor dvou rozdílných knih. V nakladatelství Euromedia-Odeon vydali jeho román Na shledanou tam nahoře, za který Lemaitre před rokem získal prestižní cenu Prix Goncourt. Kniha Zlín se pustila do autorovy thrillerové trilogie. Zatím nabídla první svazek s názvem Alex.

Pierre Lemaitre původně pracoval jako psycholog, psát na plný úvazek začal v roce 2006. Prosadil se nejprve jako autor thrillerů, když publikoval cyklus románů o případech detektiva Verhoevena (Travail soigné, 2006; Alex, 2012; Les Grands Moyens, 2011; Sacrifices, 2012; Rosy & John, 2013) a dva další tituly (Robe de marié, 2009; Cadres noirs, 2010). Jako scenárista se podílí na filmových adaptacích svých děl, z posledních to jsou právě Alex a Au revoir là-haut (Na shledanou tam nahoře).

Román Na shledanou tam nahoře přijel autor na pozvání svého nakladatele osobně představit do Prahy, při té příležitosti také vznikl tento rozhovor. Spisovatel během svých pražských aktivit několikrát ocenil zejména úsilí překladatele Tomáše Havla: ten nejenže dílo převedl do češtiny, ale prosadil jeho vydání. Šéfredaktorovi nakladatelství Odeon se Tomáš Havel údajně ještě před udělením francouzské prestižní ceny zaručil, že půjde o mimořádně úspěšnou knihu. Jeho slova se – alespoň ve Francii – potvrdila. A Lemaitre sám přiznává, že jeho záměrem bylo napsat text přístupný a zajímavý pro nejširší publikum: čtenářsky vstřícný román s napínavým dějem, detektivní zápletkou, historickými kulisami a chytlavými postavami.

S thrillery v zádech
iLiteratura.cz: Každý se vás jistě ptá, jak jste se z autora thrillerů stal autorem „literárního“ románu...
Pierre Lemaitre: Tahle otázka se skutečně vrací a pokaždé mě rozčílí. Přece nemůžete tvrdit, že psaní detektivek není nic „literárního“. Je to laciné zjednodušení, vnímám to spíš jako nadávku než jako pokus o kategorizaci. Detektivka přece není nic podřadného. Jasně že mezi autory detektivních románů není tolik význačných spisovatelů jako v oblasti beletrie, to se rozumí samo sebou, ale pořád není důvod tuhle část tvorby nějak upozaďovat.

iLiteratura.cz: Já otázku nestavěla tak, že stoupáte vzhůru, ale že se posouváte trochu jinam. Uznávám, francouzský detektivní žánr má svá velká jména a za každým se skrývá i zcela rozdílný přístup k tomuto druhu literární tvorby: třeba jen trojice Simenon, Manchette, Jonquet. Tak to zkusme jinak: s přechodem od jednoho žánru ke druhému se také od aktuální tematiky přesouváte k historické.
Pierre Lemaitre: Ani to nevnímám jako nějaký posun. Jsem spisovatel, mým záměrem je vyprávět příběhy a témata hledám všude. Kdybych pořádný námět našel v Egyptě ve 3. století nebo u Pygmejů, psal bych o nich. A tady jsem náhodou našel něco zajímavého, co se dělo v době první světové války. A když už jsme u těch kategorií, nemám rád, když kritika mé dílo označuje za historický román. Je to totiž román pikareskní.

Románový výlet do historie
iLiteratura.cz: Ale historické kulisy má. Která z těch historických událostí, jež jste v románu zpracoval, a tak také vytáhl na světlo, stála na počátku a vyprovokovala vás k sepsání románu?
Pierre Lemaitre: Ta záležitost s podvrženými projekty na výstavbu pomníků padlým.

iLiteratura.cz: A to, co popisujete o budování pohřebišť a přemisťování ostatků padlých vojáků, také vychází ze skutečnosti?
Pierre Lemaitre: Jistě. Ale objevil jsem to úplně náhodou, když už jsem měl román rozepsaný. Měl jsem hotovou už skoro polovinu a najednou jsem na tuhle zprávu jak z černé kroniky narazil. Abych ji mohl použít, musel jsem celý kus textu přepracovat, vrátit se ke scéně, kde je Pradelle v Jockey Clubu, a začít stavět tuhle narativní linku, jež samozřejmě vrcholí až mnohem později.

Albert a Édouard
iLiteratura.cz: Váš román má v podstatě tři takřka rovnocenné hlavní postavy, vedle Alberta Maillarda, kolem něhož stavíte ten „pikareskní příběh“, jak jste to připomněl, tedy román o zdánlivě bezvýznamném hrdinovi, jsou to ještě jeho zraněný kamarád z války Édouard Péricourt a k tomu již zmíněný Henri d’Aulnay-Pradelle, jenž se stává společným nepřítelem prvních dvou. Všechny tři poznáme hned v první scéně a jejich osudy sledujeme až do poslední stránky.
Pierre Lemaitre: Ano, a jsem moc pyšný na to, že se mi povedlo svést je všechny tři najednou na jedno místo a v jednu chvíli. Taková situace se v románu nabízí málokdy, abyste mohli takhle naráz a hned na začátku představit tři postavy, na nichž pak postavíte šest set stran dalšího textu. A myslím, že i čtenáři rychle pochopí, že právě osudy těchto tří protagonistů je budou v knize provázet.

iLiteratura.cz: Čtenářovy sympatie ale vedete jednoznačně k Albertovi a Édouardovi. Přičemž jeden je bezvýznamná figurka, člověk ve své dobrotě tak trochu vláčený událostmi, ale vlastně pořád proti své vůli se dopouštějící hrdinských činů. Figurka, která trpí. A vedle něj Édouard, lehkomyslný šašek, který si běžné problémy moc nepřipouští, k životu se staví velmi pragmaticky, přes své strašné zranění a dobrovolné sociální vyloučení se nakonec dokáže i srdečně bavit. Ke komu z nich máte blíž vy?
Pierre Lemaitre: Jistě, jsou každý jiný: Albert je hrdina pikareskního románu, Édouard je postava barokní. Z duše mi ale mluví Albert. Je to pro mě i hrdina, s nímž se čtenář lehce ztotožní. Sám taky nevyhledávám četbu o supermanech, mám rád postavy, které působí lidsky, jsou tak trochu banální, a tím normální. Proto taky svou románovou „kameru“ stavím tak, aby snímala pohled Albertův.

iLiteratura.cz: Čtenář si určitě čím dál víc uvědomuje, že kdyby Albert nebyl tak slušný, oddaný, hodný, příběh by se jistě odvíjel zcela jiným směrem. Édouard v něm nachází zachránce, Pradelle se po něm vozí bez obavy, že by se karta mohla obrátit. A tak je to pořád.
Pierre Lemaitre: To nepopírám.

iLiteratura.cz: Připouštěl jste si jiné vyústění příběhu? Kdyby Édouard nepotkal Alberta, jenž mu naslouchá a odevzdaně plní jeho přání, jak by asi skončil? Možná špatně, ale možná i líp – Albert si přece opakovaně předhazuje, že kdyby byl zbrkle neuposlechl, Édouard třeba mohl skončit u své rodiny. A nakonec mohli být i všichni šťastní...
Pierre Lemaitre: Moje románová strategie vycházela z potřeby najít základní antagonismy, na nichž příběh postavím. Když vás tady požádám o ruku, nebude z toho příběh. Když začnu vykládat, že s tím sňatkem vlastně nevím, že váhám, tak na tom už příběh stavět jde. Kdyby Albert ve chvíli, kdy mu Édouard vyloží nápad s památníky padlým, celý podvodný projekt nadšeně přijal, přišel bych o kus zápletky. Ale když váhá, mně to jeho strádání vydá na kus románu. Myslím, že čtenářsky je mnohem vděčnější, když Albert dělá strašné věci – podvádí, rve se, krade – ale s dobrým úmyslem, a hlavně s hroznými výčitkami, ustrašeně, zděšeně. Úplně ho to vyčerpává, nesmírně trápí. Ale dělá to pro toho druhého a nemůže jinak.

Co ještě psát o válce
iLiteratura.cz: Vy ani válku nevidíte jako prostor pro hrdinství, spíš jako dějiště mnoha malostí, podlostí.
Pierre Lemaitre: No samozřejmě. Ale když se zamyslíme, uvědomíme si, že Albert i Édouard hrdinové jsou. Přežili na frontě 51 měsíců, byli tam zraněni, prošli válkou, tím neslýchaným barbarstvím: už jen octnout se v té válce bylo hrdinství. I když hrdinství můžeme rozumět i tak, že to znamenalo učinit v té válce nějaký hrdinský čin. Pro mě jsou ale hrdinové i ti, kdo ve válce dělali běžné věci. Válčit je pro mě už synonymem hrdinství.

iLiteratura.cz: Vy navíc ukazujete, že život po válce vyžadoval stejnou dávku odvahy a síly.
Pierre Lemaitre: Právě. Pro ty, kdo přišli z bojiště, byl návrat do normálního života často velmi složitý. Přecházeli v podstatě z jedné války do druhé.

iLiteratura.cz: Není moc příjemné číst o tom, jak lidé, kteří válku přežili doma, zahlížejí na bývalé vojáky.
Pierre Lemaitre: Považoval jsem za důležité připomenout tenhle zásadní rozpor. Vrcholná scéna se v tomto směru odehrává v taxíku, kde řidič, aby si sám zachránil tvář a vlastně se ospravedlnil před druhými, ale i před sebou, rozvíjí myšlenku, že opravdoví hrdinové jsou jen ti, kdo ve válce položili životy. Zní to sice krutě, ale je to tak, špatné svědomí se obvykle obrátilo v negaci zásluh těch, kdo je měli, či popírání hrdinství skutečných hrdinů. To je základní freudovský poznatek: agresivitě, jež by mohla směřovat k nám, předcházíme tím, že ji předem obrátíme proti možnému útočníkovi.

iLiteratura.cz: Takže v tom vidíte i přesah do dnešní doby?
Pierre Lemaitre: Myslím, že to je obecná lidská vlastnost. Vidíme to v rodinách běžně. Agresivita je častým způsobem řešení problémů, snažíme se tak prostě druhého zbavit.

iLiteratura.cz: V románu se zběžně otřete také o historku s najímáním čínských a senegalských dělníků – šlo o obecně známou skutečnost, nebo jste ji vytáhl až vy?
Pierre Lemaitre: Na tom jsem žádnou zásluhu neměl, to se ve Francii vědělo i beze mě. Mnohem méně známá záležitost byly ty vojenské hřbitovy. Ale hodilo se mi vrátit se k téhle tematice i proto, že imigrace zůstává velkým problémem i v dnešní Francii. I dnes právě zahraniční dělníky najímáme na ty nejhorší práce. Mimochodem, je to věc historicky zdokumentovaná, ale našel jsem o ní zmínku i v románu Rollanda Dorgelèse Le Réveil des morts, kde autor ty praktiky s exhumací a pohřbíváním mrtvých také popisuje. Jistě nejde srovnávat dvacátá léta s dneškem, ale některé ty záležitosti jako by nacházely v aktuálním dění zvláštní ozvěnu. Třeba se nabízí vidět osudy těch dělníků také ve světle zástupů nezaměstnaných v dnešní Evropě.

iLiteratura.cz: Když už zmiňujete Dorgelèse, nabízí se připomenout i román Le Feu, který napsal Henri Barbusse.
Pierre Lemaitre: Barbusse patří k autorům, kterých si velmi vážím, to ano. Dnes už se ale také ví , že ten svůj román psal na zakázku. Románů z první světové války je spousta, já je četl dávno, v dospívání, teď jsem je zběžně prolistoval, ale víc jsem se k nim nevracel. Úmyslně jsem se tomu vyhýbal. Pro mě je nejsilnější dílo R. Dorgelèse Les Croix de bois, které má mimochodem dost pohnutou historii: autor byl nominovaný na Goncourtovu cenu v tomtéž roce, kdy si ji nakonec odnesl Marcel Proust... Stejně tak se mi zdál velmi silný román méně známého prozaika jménem Gabriel Chevallier a s názvem La Peur.

iLiteratura.cz: I vaši současníci se k první světové válce vracejí, v poslední době se objevilo několik významných děl s touto tematikou, některé napsali i autoři zvučných jmen.
Pierre Lemaitre: Ani ty jsem nečetl. Třeba Echenozovo dílo znám celé, ale román 14 jsem vynechal, podobně z filmografie Bernarda Taverniera mi nic neuniklo, ale jeho film o válce jsem vidět nechtěl.

iLiteratura.cz: Hrálo pro vznik románu význam to, že od konce té války uběhlo právě sto let?
Pierre Lemaitre: Víte, já jsem ten text dopsal v roce 2009. Ale můj nakladatel v té době začal vydávat trilogii – která má mimochodem čtyři díly – a připadalo mu nešikovné narušit jinou knihou můj obraz nového autora na literární scéně. Tvrdil, že jen co jsem si vydobyl určitou pozornost fanoušků thrillerů, nemohu ho tříštit románem úplně jiného ražení. A radil mi chvíli počkat. Já se v tom knižním marketingu nevyznám, tak jsem na to přistoupil. Detektivní sérii jsem dopsal v roce 2011, pak teprve jsem se k tomuhle románu vrátil. Ale možná v tom byl i nějaký zásah vyšší moci, kdoví.

Jak dostat román do filmu
iLiteratura.cz: Některá vaše díla se dočkala nebo mají dočkat i filmové adaptace. Podle francouzských médií vám záleží na tom, abyste se na scénářích k filmům podílel. Je to tak?
Pierre Lemaitre: Pět mých knih je v určitém stadiu přepracování pro film. Na začátku své kariéry jsem byl natolik nezkušený, že jsem práva na svá díla postoupil svým nakladatelům.

iLiteratura.cz: Ve Francii je to běžné. Co na tom bylo špatně?
Pierre Lemaitre: Ano, je to víc než běžná, ale naprosto chybná strategie. Nakladatel si z vašeho honoráře strhává padesát procent. Literární agent – který je podle mě v otázce správy autorských práv mnohem zkušenější – si nechává deset. Ale abych se vrátil k předchozí otázce: záhy jsem se rozhodl na takovou smlouvu s nakladatelem nepřistoupit, práva k šíření díla mu nepostupuji. A když se pak objeví někdo, kdo má zájem mou knihu zfilmovat, chci nejdřív znát jméno scenáristy, a pokud mě ten projekt zaujme, na scénáři se podílím. Záleží mi na tom, co se s mým textem děje dál, chci být u toho. Jsem řemelsník. Mé řemeslo je vyprávět. A moje výrobky, to jsou moje knihy. Mé texty jsou už ve své „knižní“ podobě velmi vizuální, pro filmové zpracování se přímo nabízejí. Takže nechápu, proč by nějaký člověk od filmu, který jen tak s prstem v nose vybere pár už hotových scén a zapracuje je do nového projektu, měl shrábnout celé jmění za to, že vykradl pár mých nápadů. To přece dovedu taky. A proto prostě chci být u toho, chci svůj podíl z toho, že se text přepíše do scénáře.

iLiteratura.cz: Hlídáte si, aby se film držel tematiky, tak jak příběh vidíte vy? Nebo vám záleží spíš na vašich postavách? Zachraňujete dialogy? Co je pro vás v téhle situaci z vašeho díla nejdůležitější, nejnosnější?
Pierre Lemaitre: Ale já nic nehlídám! Usiluju o to, aby mé téma získalo nějakou hodnotu navíc. Samozřejmě vím, že nelze knihu jen zkopírovat na plátno, kdepak, je to jiný styl práce.

iLiteratura.cz: A jaká je teď aktuální situace filmu, který se točí podle vašeho románu Na shledanou tam nahoře?
Pierre Lemaitre: Scénář ještě vůbec není napsaný, tam jsme teprve na začátku. Určitě bude třeba osekat narativní linku, vynechat pár postav. Musíme se rozhodnout, jaký příběh vlastně budeme vyprávět: v tom románu je jich na jeden film moc.

iLiteratura.cz: V případě thrillerového románu s detektivní zápletkou Alex se prý jednalo o tom, že se film bude točit v USA. Pak se snad producent rozhodl natáčet ve Francii, ale v amerických kulisách. Přitom děj knihy se odehrává ve Francii, je lokalizovaný poměrně přesně...
Pierre Lemaitre: To je problém americké produkce. V USA nemají o nějaké Francii ani potuchy, Američané znají jen Ameriku, to je známá věc. Pro ně je důležitý příběh. Kde se odehrává, na to nejspíš ani nemysleli, o to jim nešlo. A ono se to v podstatě opravdu může odehrávat kdekoli – i když chvílemi to bude trochu drhnout, ale to se dá změnit. Zase: film nebude kopií románu. A já se na tom budu rád podílet, klidně přenesu svůj příběh třeba do Bostonu. Jenže i jejich představy se mění: oni sami nakonec řekli, že to bude třeba docela sexy, přenést to celé do Francie. Tak jsme se domluvili na francouzské lokaci. Ale ještě to není na sto procent, možná se stejně ukáže, že přestěhovat americký štáb do Evropy bude příliš drahé.

iLiteratura.cz: Román Na shledanou tam nahoře jste sám namluvil jako audio nahrávku. Je to zajímavé, poslouchat autora, jeho text ve jeho vlastním podání. I tady jste se chtěl vyvarovat toho, aby knihu načetl někdo jiný?
Pierre Lemaitre: Měl jsem velkou radost, že jsem si knihu mohl namluvit sám. Já celý ten román napsal takovou tou starou známou metodou, kdy po vzoru Diderota vedete v jistém plánu přímo rozhovor se čtenářem. A tak mě bavilo si to vyzkoušet na ostro.

iLiteratura.cz: Máte pravdu, je to zajímavý zážitek, slyšet celý příběh převyprávět přímo od autora. Dostanete tak možnost strávit s ním celých asi patnáct hodin...

Zmíněné romány v českých překladech:
Chevallier, Gabriel: La Peur (Strach) v češtině nevyšel, Chevalliera známe jako autora díla Zvonokosy ve slavném překladu Jaroslava Zaorálka (poprvé vydal B. M. Klika, 1937; naposledy Knižní klub, 2012)
Dorgelès, Rolland: Les Croix de bois, česky Dřevěné kříže, přel. Antonín Bernášek, Vesmír, 1920; přel. Prokop Voskovec, Naše vojsko, 1970
Dorgelès, Rolland: Le Réveil des morts, česky jako Probuzení mrtvých, přel. Emanuel Čupr, nakl. Čin, 1924, 1929.
Barbusse, Henri: Le Feu, česky jako Oheň, přel. Hanuš Jelínek, Frant. Topič, 1915; Průlom, 1927; přel. Milena Tomášková, Melantrich, 1949; Naše vojsko, 1958, 1965; Práce, 1973; Naše vojsko, 1989.