Faber, Michel: Kvítek karmínový a bílý

Faber, Michel
Kvítek karmínový a bílý

ukázka beletrie zahraniční

Pozor, kam šlapete. A buďte ve střehu, ještě se vám to bude hodit. Město, do něhož vás přivádím, je rozlehlé a spletité a vy jste v něm ještě nebyli. Možná si představujete, že ho dobře znáte z jiných příběhů, které jste četli, ale ty příběhy vám nadbíhaly, vítaly vás jako přítele, chovaly se k vám, jako byste sem patřili.

Michel Faber. Kvítek karmínový a bílý. Přel. Viktor Janiš, Argo, Praha, 2014, 920 s.

Pozor, kam šlapete. A buďte ve střehu, ještě se vám to bude hodit. Město, do něhož vás přivádím, je rozlehlé a spletité a vy jste v něm ještě nebyli. Možná si představujete, že ho dobře znáte z jiných příběhů, které jste četli, ale ty příběhy vám nadbíhaly, vítaly vás jako přítele, chovaly se k vám, jako byste sem patřili. Věc se má tak, že jste vetřelci z úplně jiného času a místa.

Když jsem poprvé zachytila váš pohled a vy jste se rozhodli jít se mnou, nejspíš jste si mysleli, že sem prostě dorazíte a uděláte si pohodlí. A teď tu skutečně jste a najednou vás někdo v třeskutém mrazu vede neproniknutelnou tmou, škobrtáte po nerovné ulici a nic nepoznáváte. Rozhlížíte se doleva a doprava, mhouříte oči proti ledovému větru, uvědomujete si, že jste vešli do neznámé ulice, dvou řad neosvětlených domů plných neznámých lidí.

A přece jste si mne nevybrali naslepo. Byla vzbuzena jistá očekávání. Upejpavost stranou: doufali jste, že uspokojím všechny vaše touhy, které jste ze samé plachosti nedokázali ani pojmenovat, anebo že si se mnou alespoň užijete. Teď váháte, pořád se mě držíte, ale máte nutkání pustit se mne. Když jste se mě poprvé chopili, nenadáli jste se, že budu tak tlustá, ani jste neočekávali, že vás popadnu tak pevně a rychle. Do tváří vás bodá déšť se sněhem, ostré jehličky tak mrazivé, až pálí, jako žhnoucí oharky ve větru. Uši vás začínají bolet. Ale nechali jste se svést na scestí a teď už je pozdě obrátit se zpátky.

V tuhle hodinu je noc popelavá, černošedá a téměř čitelná, tak jako netknuté stránky spáleného rukopisu. Klopýtáte kupředu do obláčků vlastního vydýchaného vzduchu, pořád za mnou. Dlažební kostky pod vašima nohama jsou mokré a zaneřáděné, vzduch je mrazivý, kyselý a páchne po alkoholu a zvolna se rozkládajícím trusu. Opodál se ozývají opilecké hlasy, těch pár zaslechnutých slov ovšem nezní jako pečlivě vybraný úvodní proslov velkého romantického dramatu; spíš si snažně přejete, aby se ten halas už dál nepřibližoval.

Hlavní postavy tohoto příběhu, s nimiž se chcete důvěrně seznámit, stále zůstávají daleko. Nečekají na vás; nic pro ně neznamenáte. Jestli si myslíte, že kvůli vám vstanou z vyhřátých postelí a půjdou vám těch několik mil naproti, pak se mýlíte.

Možná vás tedy napadne: proč jsem vás sem přivedla? Proč otálím a neseznámím vás s lidmi, o kterých jste si mysleli, že je brzy uvidíte? Odpověď je jednoduchá: jejich služebnictvo by vás nepustilo dovnitř.

Chybí vám ty správné známosti, a proto jsem vás sem zavedla: abyste je získali. Osoba, která nic neznamená, vás musí představit člověku, který skoro nic neznamená, a tento člověk dalšímu a tak dále a tak podobně, až nakonec můžete překročit práh a už skoro patříte do rodiny.

Proto jsem vás přivedla sem do Church Lane ve čtvrti St Giles: našla jsem pro vás toho pravého.

Musím vás ale předem varovat, že vás představuji na samém společenském dně, posledním z posledních. Od bohatství Bedford Square a Britského muzea jsme možná jen pár set metrů, ale dělí nás od něj New Oxford Street jako řeka příliš široká, než aby se dala přeplavat, a vy jste na špatné straně. Ujišťuji vás, že princ velšský si nikdy nepotřásl rukou s obyvateli této ulice, dokonce tu nikomu ani letmo nepokývl hlavou, ba ani pod pláštíkem noci nevyzkoušel zdejší prostitutky. Vždyť i když v Church Lane žije víc nevěstek než takřka v kterékoli jiné ulici v Londýně, jejich úroveň neodpovídá nárokům urozených pánů. Pro znalce je koneckonců žena mnohem víc než mršina, ti vám neprominou, že postele tu jsou špinavé, pokoje bídně vybavené, krby vychladlé, a že venku nečekají drožky.

Zkrátka a dobře, tohle je úplně jiný svět, tady je blahobyt cizokrajným snem, stejně vzdáleným jako hvězdy. Church Lane se řadí k těm ulicím, kde i kočky jsou z nedostatku masa vyzáblé a oči mají zapadlé, je z těch ulic, kde byste muže, kteří se označují za dělníky, jen těžko zastihli při dělné práci, a kde takzvané pradleny jen zřídkakdy perou prádlo. Dobrodějové tu nemohou vykonat žádné dobrodiní, místní je odsud vyženou, ať si jdou po svých se zoufalstvím v srdci a s lejnem na botách. Vzorová ubytovna pro potřebné chudé, již tu před dvaceti lety otevřeli za velkých filantropických fanfár, dávno upadla do rukou osob špatné pověsti a hrozivě zchátrala. Z ostatních, věkovitějších domů čiší podzemní chlad, přestože jsou dvě až tři podlaží vysoké – jako kdyby je vykopali z hluboké jámy, jako by šlo o rozkládající se archeologické pozůstatky ztracené civilizace. Staleté budovy se opírají o berle z železného potrubí; na rozpraskaná a zvetšelá místa jim majitelé přikládají léčivé obklady ze štuku, ovinují je smyčkami prádelních šňůr, flikují je hnijícím dřevem. Střechy splývají v jednu velkou bláznivou změť, horní okna jsou popraskaná a začernalá jako cihlové zdivo a obloha nad nimi, na pohled pevnější než vzduch, tvoří klenutý strop připomínající skleněnou střechu továrny či nádraží – kdysi dávno byla jasná a průzračná, dnes je zatažená špínou.

Jenže vy jste dorazili za deset minut tři uprostřed mrazivé listopadové noci, a tak nemáte chuť kochat se výhledem. Ze všeho nejdřív musíte vymyslet, jak uniknout chladu a tmě, abyste se mohli stát jedním z nás, což jste si slibovali už od prvního doteku se mnou.

Krom slabého svitu plynových lamp pouličního osvětlení na vzdálených nárožích ulice nevidíte v Church Lane jediné světlo, ale to proto, že vaše oči přivykly výmluvnějším známkám bdění, než se lze nadít od chabé záře dvou svíček za ukoptěnými okenními tabulkami. Přicházíte ze světa, kde lze tmu vyhnat jediným zmáčknutím vypínače, ale život dokáže rozdat karty i jinak. Může se stát, že nebudete mít ruku plnou trumfů.

Pojďte se mnou do místnosti, kde se svítí. Dovolte mi, abych vás protáhla dovnitř zadním vchodem, nechte se vést stísněnou chodbou, která čpí po mokvajícím koberci a špinavém prádle. Dovolte mi, abych vás uchránila před zimou. Vyznám se tu.

Na těch schodech dejte pozor, kam šlapete; některé jsou shnilé. Vím které; věřte mi. Došli jste tak daleko, proč tedy nezajít o kousek dál? Trpělivost je ctnost a bude bohatě odměněna.

Přirozeně – já jsem se o tom nezmínila? – vás teď opustím. Ano, bohužel je tomu tak. Ale zanechám vás v dobrých rukou, výborných rukou. Tady, v té světničce v podkroví, navážete první důvěrnější známost.

Je to milá dušinka; bude se vám líbit. A jestli ne, zas tolik na tom nesejde: jakmile vás navede na správnou cestu, můžete jí beze všeho dát vale. Za pět let, co se protlouká světem, se nedostala ani na dohled dámám a pánům, mezi nimiž se budete později pohybovat; pracuje, žije a dozajista i umře v Church Lane, napevno uvázaná k tomuhle slumu.

Tak jako mnoho prostých žen, obzvláště prostitutek, se jmenuje Caroline a zastihnete ji, jak dřepí nad velkou keramickou mísou po okraj naplněnou vlažným roztokem vody, kamence a síranu zinečnatého. Improvizovanou štětkou, pozůstávající z dřevěné lžíce omotané starým obvazem, se teď pokouší otrávit, vysát či jinak zničit to, co jí dovnitř vpravil muž, s nímž jste se těsně minuli. Caroline štětku znovu a znovu namáčí a voda je čím dál zkalenější – což je pro ni jasné znamení, že sémě toho chlapa se hemží uvnitř mísy, a ne v ní.

Jak se utírá lemem dlouhé košile, povšimne si, že světlo obou svíček slábne: jedna z nich už není víc než blikotající pahýl. Zapálí novou?

Nu, to záleží na tom, kolik je hodin, a Caroline nemá hodiny – ostatně jako valná většina lidí v Church Lane. Jen pár lidí ví, jaký rok se píše, nebo dokonce tuší, že mělo uplynout osmnáct a půl století od té chvíle, co jednoho židovského buřiče odvlekli na popraviště za rušení veřejného pořádku. V téhle ulici nechodí lidé spát v nějakou danou hodinu, ale když se zpijí ginem, nebo když jsou tak vyčerpaní, že už nemají sílu dál někomu ubližovat. V téhle ulici se lidé budí, když opium v cukrových vodičkách přestane držet jejich chudinky děti v limbu. V téhle ulici se slabší povahy odplazí do postele hned po západu slunce, leží a poslouchají krysy. Do této ulice doléhají kostelní zvony a státní fanfáry jen velmi, velmi slabě.

 

překlad © Viktor Janiš
ukázka z knihy Kvítek karmínový a bílý
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Argo

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 22.12.2014 17:55
Faber, Michel: Kvítek karmínový a bílý
Dalších 12 odstavců, jakžtakž završujících scénu, najde zvídavý čtenář na art.ihned.cz.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2365x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce