Lemaitre, Pierre: Alex

Lemaitre, Pierre
Alex

recenze krimi

Pierre Lemaitre nás v detektivce s atmosférou thrilleru překvapí několika neuvěřitelnými zvraty: padouch se stává obětí, oběť je vlastně cynická zrůda, s vrahem nakonec málem soucítíme, a když už jsme si mysleli, že se vše vyřešilo, autor v závěru znovu rozdá karty. Nebude snadné rozsoudit, kdo je černá a kdo bílá ovce tohoto krutého příběhu.

 

Ani černá, ani bílá
Pierre Lemaitre: Alex. Přel. Helena Beguivinová, Kniha Zlín, 2014, 316 s.

Alex je pětatřicet, je pohledná a přitažlivá, baví ji strojit se a dokonce si právě zkouší v obchodě novou paruku. Večeří sama v restauraci a plánuje si, jak sbalí chlápka od protějšího stolu. Ale nechá to na jindy. Jenže o chvíli později ji cestou domů kdosi přepadne a unese. Jediný svědek surového únosu není schopný uvést žádné směrodatné údaje, dívku navíc nikdo nepohřešuje.

Případ unesené dívky dostane na starost komisař Camille Verhœven. Tento muž překvapivě malého vzrůstu – měří 145 cm – s tím ale má problém: jeho manželku, těhotnou, před pár lety přesně takhle unesli. A protože zásadový Verhœven nechtěl přistoupit na vydírání, jeho milovanou ženu nakonec zavraždili. Detektiv se s událostí dodnes nesrovnal. A teď mu přidělili tak podobnou kauzu! Pomůže mu to zbavit se letargické odevzdanosti a výčitek a znovu najít chuť do práce?

Pierre Lemaitre nás v tomto detektivním thrilleru překvapí ještě několika neuvěřitelnými okolnostmi a zvraty: padouch se stává obětí, oběť je vlastně cynická zrůda, s vrahem nakonec málem soucítíme, a když už jsme si mysleli, že se vše vyřešilo, autor v závěru znovu rozdá karty. Nejprve se v rozehrané kauze sotva orientujeme, protože máme, stejně jako komisař, příliš málo informací. Postupně se – na rozdíl od něho – několikrát necháme nalákat do slepé uličky unáhleného řešení. Všechny ty nečekané proměny scénáře ale autorovi v podstatě ochotně spolkneme, aniž bychom měli pocit, že příběh působí příliš vykonstruovaně. Ačkoli lehce přitažený za vlasy je, ale ty příliš nápadné náhody a shody okolností se začnou kumulovat až v závěru knihy.

Únoscem trýzněná Alex se z prekérní situace dostane svými silami dřív, než ji policie vůbec vypátrá. Chvíli se zdá, že je na útěku, pak se ukáže, že s výjimkou té drobné nehody, kdy jsme měli možnost zažít ji v roli mučednice, má naopak vše zcela ve své režii. I když je jasné, že i ten nejostřílenější zločinec, navíc v sukních, musí mít i nějaké slabé stránky. Pak už půjde spíš o to, jak dlouho bude komisaři trvat, než začne prohnané Alex šlapat na paty. Což nebude jednoduché, zvlášť u muže tak ztrápeného osudem a tak maličké postavy, že musí složitě inscenovat svá setkání nejen s podezřelými, ale i s kolegy a nadřízenými, aby si udržel v každé situaci aspoň trochu navrch. Naštěstí má k ruce dva bystré spolupracovníky: Louis a Armand jsou sice každý skutečně z jiného těsta, dokonce až přehnaně protikladní, ale když jde o vyšetřování, jednají jak jeden muž. V souhře s Verhœvenem běží pátrání jak po drátkách, přesto je to ale vlastně bída. Zavražděných pořád přibývá, přičemž vrah z nejasného důvodu své oběti ještě mrzačí kyselinou sírovou. A aby to bylo trochu složitější, komisaři házejí klacky pod nohy jeho nadřízení.

Násilí tu má různé kořeny a různé cíle. Pro všechno to trýznění, vydírání i vraždění dlouho chybí motiv, ale spolu s komisařem tušíme, že musí být nějaký klíč, a vlastně jednoduchý. Zbývá jen zjistit koho, a posléze hlavně proč touha po pomstě vede k tak drastickým činům.

Lemaitre vypráví ten trochu příliš krutý, prvoplánově surový příběh se dvojím záměrem. Za prvé mistrovsky odpovídá na čtenářskou poptávku po právě takovém druhu knih, kde jako by sex a zejména násilí ukazovaly ten správný přístup k bolestem našeho světa. Tomu odpovídá i styl knihy: přímočarý, spíš jednoduchý způsob vyprávění, vyhovující očekávání čtenáře, který není zvědavý na finesy spisovatelova přístupu k textu a jediné, co požaduje, je napínavý příběh, jemuž nebude docházet dech. Kniha je psaná v přítomném čase, což umocňuje pocit, že se nám celá ta historie odehrává před očima, stáváme se jejími účastníky. Postup, který přispívá k dojmu autenticity textu, mimochodem český překlad Heleny Beguivinové výborně zachovává.

A za druhé Lemaitre šikovně využívá thrillerový žánr, který se v jeho rukou až podbízivě stává tím nejlepším kanálem, jak získat početné publikum a pak je nasměrovat o něco dál než k prvoplánovým surovostem. Kniha totiž nenabízí jen napětí, krev a drsné okamžiky, skutečně podsouvá i zásadní otázky. A to nejen o morálce, ale i o podstatě žánru, k němuž se pojetím román hlásí. Lemaitre jako by se stále naléhavěji ptal, kdo je vlastně zločinec a kdo oběť? Lze mezi nimi vždy jednoznačně rozlišovat? Lze jasně oddělit dobro a zlo? Okruh problémů je ještě mnohem širší: Jak se dá vymanit z krutého dětství? Kolik cest vede ke štěstí, nebo aspoň ven z neštěstí? Je vůbec možné zapomenout na všechno špatné, co jsme prožili? A co pro to lze udělat? Pierre Lemaitre v postavách Alex a komisaře Verhœvena ukazuje dva protipóly v něčem podobné životní cesty. Jen v určitých momentech se každý z těch dvou pustil jinudy. A jestliže některé věci se z života vymazat zkrátka nedají, způsobů, jak se s nimi vyrovnávat bývá víc: jisté volby ale přece jen vedou přímo do pekel.

Ukázka na webu nakladatelství Kniha Zlín

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 1875x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce