Lindelauf, Benny: Opak starostí

Lindelauf, Benny
Opak starostí

recenze dětská

Nizozemský dětský autor Benny Lindelauf zpracovává v knize Opak starostí vzpomínky své babičky na konec 30. let 20. století v městečku Sittard v jižní nizozemské provincii Limburg. Baladický příběh pro děti od 12 let si rádi přečtou i dospělí.

Opak starostí je dobré čtení
Benny Lindelauf
: Opak starostí. Z nizozemského orig. Negen open armen přel. Jana Pellarová, Albatros, Praha, 2014, 248 s.

Nizozemská kniha Bennyho Lindelaufa pro děti a mládež Opak starostí je opakem romantického nebo pohádkového příběhu. Je to kniha velmi přímočará, která si nehraje s žádnými nadpřirozenými jevy a náladami a pracuje především se syrovou materií krásného, baladického příběhu.

Rodina budoucího výrobce doutníků Tatiho je chudobná, balancuje takřka na hranici přežití, zejména proto, že její hlava je věčný snílek, který žádný ze svých nápadů není schopný dotáhnout do zdárného konce. Řešením problémů, tedy podle jeho úsloví opakem starostí, je vždy nějaký jeho ztřeštěný podnikatelský záměr. Někdy jsou to železářské výrobky, někdy hedvábí, naposledy výroba doutníků. Rodina, která se kromě otce skládá ze tří dcer Muulke, Jes a Fin, čtyř starších synů Krita, Sjeera, Eeta a Pie a babičky, se od matčiny smrti neustále stěhuje. Jednoho podmračeného dne pak dorazí do podezřele se hroutícího domu za tzv. Novým hřbitovem, v okrajové a strach nahánějící čtvrti Mourovatá Sahara. Atmosféra místa někde na hranici mezi Německem a Nizozemskem si přímo říká o něco hrůzostrašného, o objevení nějaké mrtvoly nebo alespoň řádného strašidla. „Na konci Mourovaté Sahary stál dům. Nebyli jsme první, kdo se sem nastěhoval či kdo tomu domu dal jméno. Ještě jsme nic nevěděli o Trnůvce za Hradbami a Šárovi Špuntíkovi. Ale kdyby toho dne nefoukal tak silný vítr, byli bychom slyšeli, jak si spolu povídají, chrastíce přitom kostmi hluboko pod zemí.“ Namísto strašidel a mrtvol však tři sestry objeví ve sklepě pelest postele, která se podobá náhrobnímu kameni. Jsou na ní dvě data a záhadné jméno Trnůvka.

Muulke, Jes a Fin jsou samozřejmě zvědavé, a tak pátrají nejen po osudech domu a jeho bývalých obyvatel, ale také po tom, proč jejich dominantní babička Mei čistí podivný náhrobek na hřbitově. Do toho celou rodinu stíhá jedna katastrofa za druhou – přívalový déšť jim zaplaví dům, všechny tabákové listy na výrobu doutníků jsou vlhké a nejmladší Jes má pořád velmi bolestivé problémy s tzv. „bludným obratlem“, který když se vychýlí z místa, způsobuje Jes strašlivou bolest zad. Nosí kvůli tomu „napřimovač“, tedy korzet „podobný špekáčku s koženými pásky na utahování“, který navíc při každém rychlém pohybu ošklivě píská a vrže a nešťastná Jes ho musí na sobě snášet celý den. To, že ji kvůli handicapu ve škole šikanují, je více než nasnadě.

Babička Mei vypráví rodinné příběhy o manželovi, zdatném předáku na stavbách, a o drobných událostech, a také o zesnulé mamince děvčat. Vždycky si na to vytáhne Krokodýla, tedy velký kožený kufr, v němž má ukryté fotografické poklady. Krokodýla však vytahuje jen zřídka a pokaždé je to velká událost. Nejstarší rozvážné a inteligentní jedenáctileté Fin a prostřední zvědavé a podnikavé Muulke se však něco začne nejen na domě, ale také na příbězích babičky Mei nezdát.

Někde uprostřed knihy se pak začne odvíjet další příběh, odehrávající se o několik desítek let dřív. Týká se obecního blázna, bývalého zručného krejčího Humpy Hatsiho, který začal polykat knoflíky a musel být umístěn do blázince, odkud však utekl. Začal žít v živém plotě na Novém hřbitově a děvčata, jimž nic neušlo, ho objevila. Postupně rozplétají, že Humpa Hatsi a jeho příběh souvisí s příběhem jejich nového domu i s jejich rodinou, a přicházejí při tom na další a další tajemství, jež, jak praví podtitul knihy, „je lepší neodhalit“. Je to však především příběh o dospívání, v němž vypravěčka, nejstarší dcera Fin, poznává sílu kamarádství a „sesterství“, sílu pomoci bližnímu v nouzi i sílu iluzí, které mohou jejich Tatiho udržet nad vodou vší smůly, protože razí životní krédo: „Nejdřív věřit, potom vidět“. Benny Lindelauf, známý autor dětských knih a divadelních her, jehož literární styl čerpá mimo jiné z nářečních prvků a jazykových hříček, má velký dar zaujmout nejen zajímavým příběhem, ale také lyričností a baladickým tónem vyprávění. Překlady dětských knih a knih pro mládež však v každé zemi narážejí na jednu důležitou věc, která velmi znesnadňuje jejich úplné pochopení. Často se v nich odkazuje na věci, jež každé dítě ve svém jazyce ovládá – tedy říkanky, hry, jazykolamy nebo jazykové hrátky. Ty se nejen velmi špatně překládají, ale i když jsou výborně přeložené, často uniká jejich kontext, a tedy plné pochopení. Děvčata si v Opaku starostí např. ráda na zahradě domu hrají na „poklad v nebezpečí“. Vypravěčka Fin říká: „většinou jsem já byla dům, protože Muulke nedokázala stát v klidu. Toho odpoledne byla všestravujícím ohněm a pak ještě všepožírající příšerou. Nakonec byla vším naráz. Tančila velkými skoky kolem domu, což jsem byla já. Ruce jako plameny i pařáty zároveň, ale k pokladu se dostat nedokázala, o to jsem se postarala.“ Zmíněná pasáž zní sice krásně, má svou poetiku a náladu, avšak kdo nezná pravidla „pokladu v nebezpečí“, nedokáže posléze v ději rozpoznat ani charakterové vlastnosti sester, které autor demonstruje na jejich obvyklých rolích v této dětské hře. V takových chvílích je zcela legitimní využít poznámky překladatele pod čarou nebo vysvětlit lokální reálie a zvláštnosti v doslovu. V případě Opaku starostí by to bylo opravdu skvělé řešení, protože autor se silně inspiruje svým rodným krajem – jihonizozemskou provincií Limburg, sevřenou mezi Německem a Belgií. Ta má jistě specifické nejen nářečí, ale také historii a zvyky a to vše by se v doslovu dalo lépe osvětlit. K největším zážitkům z knihy pak patří příběh divoké kočovnické dívky Trnůvky za Hradbami a její lásky Šáry Špuntíka, příběh o tom, jak člověk musí znova a znova volit a jak není jednoduché vzepřít se společenskému postavení a osudu. Tady kniha osciluje mezi příběhem pro deseti- či jedenáctileté děti a příběhem pro dospívající mládež. Otevřeně se tu mluví o milostném vztahu a jeho úskalích, ale především o konceptu osobní svobody a tíze životních rozhodnutí. Pro českého dětského čtenáře je to však velmi vítané obohacení. Řeší se tu totiž skutečně silné příběhy, podbarvené jinou kulturní tradicí, která může mladým českým čtenářům otevřít dveře k novému vnímání odlišných světů. Opak starostí má také volné pokračování, které vyšlo v roce 2010 pod názvem De hemel van Heivisj (Heifišovo nebe). Nezbývá tedy, než doufat, že se i tato kniha co nejdříve objeví v českém překladu.

© Markéta Pilátová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 68 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Kely, 08.01.2016 20:08
Lindelauf, Benny: Opak starostí
Dobrý den, mám otázku. O jaký umělecký směr se jedná ? Děkuji.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2625x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce