Abraham, Jean-Pierre: Ar-men

Abraham, Jean-Pierre
Ar-men

recenze beletrie zahraniční

Kniha neurčitého tvaru a prchavého obsahu, a přesto považovaná za vrcholné autorovo dílo. Vznikla z deníku Jeana-Pierra Abrahama, který si vedl na začátku šedesátých let. Pracoval na majáku Armen, snad nejztracenějším postu svého druhu, vzdáleném třicet kilometrů od bretaňského pobřeží. V kamenné věži, bez ustání bičované větry a rozbouřeným mořem, se dvojice hlídačů mohly vystřídat, jen když bylo klidnější moře.

Poměrně silný vítr od severu
Jean-Pierre Abraham
: Ar-men. Přel. Helena Beguivinová, Havran, Praha, 2013, 120 s.

Kniha neurčitého tvaru a prchavého obsahu, a přesto považovaná za vrcholné autorovo dílo. Vznikla z deníkových zápisků ze začátku šedesátých let, kdy Jean-Pierre Abraham pracoval na majáku Armen, snad nejztracenějším postu svého druhu, vzdáleném třicet kilometrů od západního pobřeží Bretaně a dvanáct kilometrů od ostrova Sein. V kamenné věži, bez ustání bičované větry a rozbouřeným mořem, se dvojice hlídačů střídaly po dvou týdnech, jež se někdy protáhly o mnoho déle: střídání se dalo uskutečnit, jen když bylo klidnější moře.

Ar men, bretonsky kámen, dal název majáku, Armen, píše se na s. 15 (české vydání ale s pojmenováním textu trochu váhá: na přebalu knihy a jeho záložkách je uvedeno Ar-men, na copyrigtové stránce zase stojí Armen). Jen stavba majáku by posloužila jako námět na román. Trvala celých třicet let, dokončena byla roku 1881. Abraham se k ní vrací v úplném závěru svého textu: „A napadají mě příběhy, které jsem slyšel tolikrát, o začátcích stavby tohoto majáku. Ke skalisku se dalo přistát pouze za skočného odlivu uprostřed léta. Pár hodin práce za rok. Muži připlouvali ve člunu s plachtou nebo s vesly, podle počasí. Někdy se moře začalo náhle vzdouvat, takže znemožnilo přistání a jim nezbývalo, než zase odplout. Když se však mohli vylodit, pracovali jako blázni: museli vydlabat díry o hloubce jednoho metru na upevnění fixačních kruhů. Platili jim zlatku za každou díru. Jeden zlaťák za jejich kůži, nic víc, nic míň. Pak se začalo zedničit. Když se sem vrátili následujícího roku, nic z toho nezůstalo. Museli mnohokrát začínat znovu, než zdi dosáhly větší výšky než nejvyšší stav moře, atd.“

Na tomto zdánlivě romantickém, ale v podstatě velmi krutém místě autor strávil s přestávkami čtyři roky. Kniha je zachycuje v útržcích. Proměny světla, síla mořských vln, zvuky světa venku – běsnícího moře, vichru – a světa uvnitř – klapání dřeváků po kamenném schodišti, syčící lampy, chrápání druhého hlídače. Tyto postřehy tvoří pozadí zvláštního soužití obou osamělých mužů. Popisy technických detailů majáku, rozdělení služeb a pravidelných úkolů, které strážci musí provádět, se střídají s kratšími pasážemi úvah o „smyslu života“, otázce, jež v tomto prostředí dostává úplně nový rozměr, s vykreslením zuřících živlů, komentáři vlastních problémů i kolegových těžších chvil, záznamy o ponorkové nemoci, kterou trpívají hlídači, odkázaní na společnost toho druhého. Ukočírovat výkyvy nálad, nespavost, nudu a strach dá zabrat i otrlému mořskému vlkovi, jímž je Jean-Pierrův kolega Martin. Na majáku slouží už sedmnáctý rok. Teď právě se službou končí, nováček Jean-Pierre se po jeho boku zaučuje.

Jean-Pierre Abraham nepocházel z rodiny námořníků ani jinak spojené s mořem, jeho otec byl stomatolog. Jean-Pierre se ale po ukončení bakalářského studia na Sorbonně rozhodl pro divočejší život. Nejprve strávil několik měsíců mezi posádkou na minolovce, až jednou spatřil maják Armen a podlehl touze zkusit žít v té „svíci, co trčí z vody“. Po zkušebním pobytu v roce 1959 musí rok a půl studovat v Saint-Nazaire základy řemesla, poté až do roku 1963 vykonává vysněnou službu hlídače majáku. V následujícím roce se žení a stěhuje se do provensalských Alp. Ne na dlouho, v roce 1968 se vrací do Bretaně, kde bude hlídačem ostrova de Penfret. Obživu najde jako spoluautor slavné příručky pro plavbu na plachetnici (Le Cours de navigation des Glénans), jež se stala kultovní záležitostí. O něco později si splní sen jeho žena a založí kozí farmu. V té době je však čistě ekologický chov těžké udržet, Abraham se posléze vrací k práci v nakladatelství, kterou na různých místech s přestávkami vykonával po celý život, a stává se také šéfredaktorem historicko-etnografické revue s příznačným názvem Armen.

Jean-Pierre Abraham během čtyřiceti let publikoval pouze pět knih: Le Vent (1956, Vítr), Armen (1967), Le Guet (1985, Hlídka), Compère qu’as-tu vu? (1993, Cos viděl, kámo?), Fort-Cigogne (1995) a k tomu knížku pro děti, Coquecigrue, où es-tu? (1997). Přesto si v literárním světě vysloužil velké uznání, a to zejména pro svébytné pojetí svých textů. Claude Mauriac označil už jeho prvotinu za nový žánr, situoval ho kamsi na hranici mezi slavným románem Le Grand Meaulnes (česky vyšlo naposledy jako Kouzelné dobrodružství. Velký Meaulnes v překladu Tamary Sýkorové, Ivo Železný, 1995) Alain-Fourniera (1886–1914) a obrazy nizozemského barokního malíře Jana Vermeera.

Tak nějak se dá charakterizovat i kniha zápisků z majáku Armen: postřehy dobrodruha a snílka, podbarvené přesnou kresbou přírodních živlů, velmi úsporným stylem vystihujícím jak souboj, v němž útlá stavba majáku odolává běsnícímu moři, tak osobní bitvu každého z hlídačů se samotou a odloučením od života na pevnině, se soužitím s dalším lidským samorostem, kterého našel ve druhém hlídači. Sled jednotvárných dnů a nocí na pozadí velmi proměnlivého, klidného i bouřlivého času. Pro čtenáře zajímavý zážitek, jemuž se však oddává s vědomím toho, že jde o zkušenost nepřenosnou, zachytitelnou jen v náznacích. Kniha se tak dá číst dychtivě, jako svérázná sbírka básní v próze, anebo s patřičným odstupem, jako zpověď netradičního trosečníka.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   39%čtenáři

zhlédnuto 2340x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce