Hulst, Auke

Hulst, Auke

rozhovor beletrie zahraniční

Nizozemský spisovatel, hudebník a novinář Auke Hulst se v polovině ledna 2015 představil v pražském Divadle Archa. Při té příležitosti poskytl iLiteratuře krátký rozhovor, v němž srovnává hudbu a literaturu, vyznává se ze své lásky k Jacku Kerouacovi a prozrazuje též leccos o svém chystaném dystopickém románu Spi sladce, Johnny Idaho.

Mezi literaturou a hudbou existují velmi silné vazby

Spisovatel, hudebník a novinář Auke Hulst (*1975) se na nizozemské literární scéně pohybuje od roku 2006 a nápady mu rozhodně nedocházejí. Coby prozaik si vyzkoušel už ledasco: pozornost na sebe upoutal třeba netradičním literárním cestopisem De eenzame snelweg (2007, Osamělá dálnice), v němž společně s výtvarníkem Raoulem Deleo zachytil zážitky z cesty po Spojených státech à la Jack Kerouac. Z vlastních zkušeností autor čerpal inspiraci i pro román Kinderen van het Ruige Land (2012, Děti z Divočiny), zatímco nejnovější Hulstova knížka Slaap zacht Johnny Idaho (Spi sladce, Johnny Idaho) je čirá fikce, která silně koketuje se sci-fi. V lednu 2015 se Auke Hulst představil v pražském Divadle Archa a při té příležitosti poskytl krátký rozhovor pro čtenáře iLiteratury.

iLiteratura: Pane Hulste, výčet vašich zaměstnání je vskutku působivý. Živíte se jako novinář, píšete romány, hrajete hned na několik hudebních nástrojů, zpíváte… Slovo multitalent se ve vašem případě přímo podbízí. Přesto – jak sám sebe vnímáte vy? Převažuje u vás některá složka osobnosti nad ostatními?
Auke Hulst: Jsem na označení multitalent trochu alergický. Osobně si myslím, že řada talentů, které spolu na první pohled nesouvisejí, ve skutečnosti představuje jednotlivé inkarnace jedné a téže věci. Mezi literaturou a hudbou existují velmi silné vazby. Obě odvětví – alespoň se to týká hudby, kterou produkuji já – se zabývají jazykem a významem slov. Současně je pro mě důležité, aby měl literární text ten správný zvuk či tón, chcete-li. Věta musí být melodická. Velká část literatury je z mého pohledu jalová, protože hudební sluch postrádá. Přesto bych řekl, že jsem především spisovatel. Alespoň tak by mě nejspíš definoval berní úřad, neboť právě psaní je hlavním způsobem mé obživy.

iLiteratura: V dětství jste přitom neměl zrovna na růžích ustláno. V částečně autobiografickém románu Děti z Divočiny vyprávíte čtenářům o čtveřici dětí, které jsou prakticky nuceny vychovávat se samy v polorozpadlém domě. Do jaké míry se Kaiův příběh podobá tomu vašemu?
Auke Hulst: Takřka celá kniha je autobiografická. Potřeboval jsem však určitý prostor k manévrování, abych z ní vytvořil román. Trochu jsem si pohrál s chronologií jednotlivých událostí a několik méně významných postav spojil do jediné, abych román nepřelidnil. Důvod, proč jsem změnil jména lidí i názvy míst, která v románu nejčastěji nesou pouze obecná označení jako Vesnice, Ostrov či Město, byl dvojí. Jednak jsem chtěl chránit určité osoby tím, že jim nasadím fiktivní masky, jednak jsem si myslel, že to knize dodá obecnější rozměr. Ale téměř vše, co se v románu děje, se stalo i ve skutečnosti, přestože někteří lidé by nejspíše řekli, že jsem si ten příběh trochu přikrášlil.

iLiteratura: Jiný příběh provází vznik originálního cestopisu Osamělá dálnice po stopách Jacka Kerouaca. Kniha je výsledkem roadtripu po Americe, který jste podnikl na počest 50. výročí vydání kultovního románu Na cestě Jacka Kerouaca. Kde se vůbec ta myšlenka vzala?
Auke Hulst: Těžko říct. Začalo to tehdy, když jsem poprvé četl Kerouacovo Na cestě, k němuž jsem se dostal o něco později než většina jeho čtenářů, tedy až někdy kolem třicítky. Začalo to snad tehdy, když Kerouac v roce 1957 Cestu publikoval? Nebo ještě dřív, když Kerouac ve čtyřicátých a padesátých letech šlápl na plyn? Ať už je tomu jakkoli, naše knížka vznikla v roce 2007, tedy přesně padesát let po vydání Kerouacova klasického „road novel“. Společně s mým bratrem a umělcem Raoulem Deleo, který nakreslil polovinu knihy, zatímco já napsal tu druhou půlku, jsem se rozhodl vyrazit z New Yorku do San Franciska, abych viděl, co zůstalo z Kerouacovy Ameriky a jak vypadá Amerika nyní. Nakonec z toho ale vznikla velmi osobní knížka pro nás oba, tedy pro mě i pro Raoula. Byl to nejen výlet skrze srdce Ameriky, ale taky do hloubi vlastní mysli.

iLiteratura: Ve vaší nejnovější knize Spi sladce, Johnny Idaho, která vyjde v originále teď v lednu, hledají hrdinové věčný život. Na co dalšího se čtenáři mohou těšit?
Auke Hulst: Můj nový román je zasazen do alternativní současnosti, do světa, v němž banky a další nadnárodní korporace založily svůj vlastní Ostrovní stát. Je to tedy román o ekonomickém apartheidu, ale také o soukromí a sledování, neboť tohle místo a všichni jeho občané jsou neustále monitorováni. Ve své podstatě jde o příběh trojice lidí. První z nich, Johnny Idaho, je americký puberťák, jenž přežil nepředstavitelná muka – čtenář si musí knihu přečíst, aby se dozvěděl, o co šlo – a ilegálně se dostal na toto takzvané Souostroví. Má určité poslání, ale až v průběhu četby se o jeho misi postupně dozvídáme víc. Pak je tu nizozemský bankéř Willem Gerson, který trpí neznámou chorobou a zaplatil si služby japonského biomedika Hatsua Hamady, který možná drží v rukou klíč k věčnému životu a Gersonovu přežití. Pokoušel jsem se v knize držet možností a technologií, které jsou nám už v tuto chvíli k dispozici nebo nám v nejbližší době k dispozici budou. A právě to by mělo čtenáře pořádně vyděsit. Zdá se, že je to tak trochu dystopická fantasy, ale pak si člověk rázem uvědomí, že přesně v takovém světě vlastně už žije.

 

© Jakub Ehrenberger

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1744x

Inzerce
Inzerce