Verbeke, Annelies

Verbeke, Annelies

rozhovor beletrie zahraniční

Vlámská prozaička Annelies Verbeke pro iLiteraturu pohovořila o neklidu, z kterého vzešel její první román, a o ekologickém aktivismu. Prozradila také, jakou knihu zrovna dokončuje.

Vlámská prozaička Annelies Verbeke prorazila roku 2003 jako sedmadvacetiletá hned svým prvním románem Spi!. Kniha získala řadu literárních cen a vyšla v osmnácti zemích. Verbeke je autorkou mnoha scénářů, jež také došly řady ocenění, a románu Spaste ryby

iLiteratura: Čeští čtenáři měli možnost setkat se s překladem vašeho románu Spi. Vyprávíte v něm příběh dvou lidí, které pronásleduje nespavost. Proč je toto téma pro vás důležité? Prožila jste sama období bez spánku?
Annelies Verbeke: Chtěla jsem hlavně napsat knihu o neklidu v širším slova smyslu. Ten pro mne byl v tu dobu důležitý. Možná to bylo mým mládím (bylo mi pětadvacet let, když jsem začala na té knize pracovat), možná to bylo dobou, ve které žijeme. Všimla jsem si, že já sama i lidé kolem mě v sobě neseme určitý neklid. Ten jsem vložila do svých postav. Je to ale zároveň kniha o nespavosti jako takové. Ano, vím, jaké to je, špatně spát nebo neusnout celou noc. Postavy z mé knihy jsou kvůli nespavosti nervózní a podrážděné, Benoit (jedna z postav) přichází o rozum – představy a skutečnost mu splývají v jedno, zmocňuje se ho psychóza. Velmi mě ale překvapilo, když jsem díky knize zjistila, jak moc je nespavost rozšířená. Všude, kam přijedu – a nemusí to být jen v Belgii nebo Nizozemsku – mi lidé povídají o tom, jak nemohou spát. Někdy se mi zdá, že ode mě očekávají pomoc. Já jsem ale jen spisovatelka…

iLiteratura: Váš druhý román, který byl přeložen do češtiny (Spaste ryby), lehce ironizuje ekologický aktivismus. Jako byste zápal ekologů pozorovala s pobavenou shovívavostí a zároveň moc nevěřila, že je opravdu pohání touha zachránit přírodu. Jak vážně bychom měli brát žalostný stav životního prostředí? A má vůbec cenu osobně se angažovat ve složitých celospolečenských problémech?
Annelies Verbeke: Ekologické problémy, o kterých je moje kniha, bychom měli brát velice vážně. Mají naprosto reálný základ a zároveň existuje jejich řešení. Například tuňáka, rybu, která nejspíš za dvacet let vyhyne, jsme mohli zachránit, kdyby politici před pěti nebo deseti lety reagovali na varování vědců. Namísto toho se tuňák loví stále víc. Žijeme totiž ve světě, kterému nevládnou ryby ani vědci, ale peníze. Rybolov dnes představuje obrovskou katastrofu a to bezesporu JE vážná věc. Díky informacím, které jsem získala při práci na knize, jsem přestala jíst  tuňáka, úhoře a kaviár. Hlavně jsem ale chtěla napsat knihu o někom, kdo je zoufalý a snaží se zachránit svět, protože nedokáže zachránit sám sebe. To se někdy opravdu stává. Nechci nikoho soudit, ale je jasné, že takový člověk nemá velkou šanci uspět. Přecení svoje síly. Monique Champagne (postava románu) se snaží najít útěchu ve vědě, ale ona do toho světa nepatří. Ve svém zoufalství ztrácí svoji identitu a snaží se přisvojit si identitu novou, což ale není možné. Potom začne vidět znamení a myslet si, že je pověřena zvláštní misí. Ale protože je normální lidská bytost, nakonec musí prožít smutek. Rozhodne se se svou bolestí skoncovat, ale moře ji zachrání. Nezměrné moře, tolik přesahující ji samotnou, jí nakonec ukáže i její pravé místo.

iLiteratura: V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše postavy jsou ztroskotanci. Co z člověka dělá ztroskotance? Ve vašich knihách je to, zdá se, zoufalství, ztracená láska, nespavost. Nejsme nakonec ztroskotanci tak trochu my všichni? Málokdo je opravdu šťastný a má všechno, co chce.
Annelies Verbeke: Ano, to máte pravdu. Ten rozhovor, o němž mluvíte, je už staršího data. Je ale pravda, že hodně píšu o lidech, kteří by se dali charakterizovat jako „outsideři“. Slovo outsider je výstižnější než ztroskotanec. Proto mám tak ráda krátké povídky: je to ten nejlepší útvar, když chcete psát o ztroskotancích a outsiderech. Určitě je ale pravda, že k tomu, abyste se stala jedním z nich, nemusíte být chromá, chudá nebo šeredná. Všichni se opuštění rodíme, opuštění umíráme a leckdy jsme sami i v průběhu života. Takže asi prostě píšu o normálních lidech.

iLiteratura: Na čem v současné době pracujete? Máte rozepsanou novou knihu?
Annelies Verbeke: Ano, právě jsem dokončila román Třicet dní. Zbývá už jen zapracovat redaktorské poznámky. Vyprávím v něm příběh muže původem ze Senegalu, který se přistěhoval do zapadlé vesnice ve Flandrech. Žije tam s manželkou, která to místo ale nenávidí. Jemu se tam naopak líbí. Začne se živit malováním a tapetováním domů. Když vstupuje do domácností, aby dělal svou práci, lidé mu otevírají svá nitra a on postupně poznává všechny jejich problémy. A někteří z jeho zákazníků se samozřejmě znají navzájem. A on sám taky žije svůj život. Nechce být Ježíšem, nechce být guru, ale je jisté, že je na něm něco zvláštního...

 

© Kristýna Balajová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1530x

Inzerce
Inzerce