King, Stephen: Pan Mercedes

King, Stephen
Pan Mercedes

recenze krimi

Loni vydaný kriminální román Pan Mercedes bývá označován jako „první drsná škola Stephena Kinga“. Dodejme, že to je drsná škola trochu starosvětského typu, inspirovaná více než současnými autory těmi ze 70. a 80. let minulého století.

Pan Mercedes není tuctový bachatel
Stephen King
: Pan Mercedes. Přel. Linda Bartošková, Beta – Dobrovský, Praha, 2014, 376 s.

Loni vydaný Pan Mercedes bývá označován jako „první drsná škola Stephena Kinga“. Není to tak úplně pravda. Stačí se podívat na autorovy povídkové sbírky – většinou v nich vedle alespoň jedné lovecraftovské pocty naleznete nějakou povídku více či méně ovlivněnou právě drsnou školou. Ovšem ne Raymondem Chandlerem, spíše Johnem D. MacDonaldem a pak dalšími autory, jako je třeba Elmore Leonard. V případě Pana Mercedese proto „drsná škola“ neznamená detektivku, ale prostě kriminální román.

Nejde tedy o klasické vyšetřování zločinu, ale o příběh postav, které zločin propojil. Na jedné straně penzionovaný vyšetřovatel Hodges, který pomalu upadá do depresí a myšlenek na sebevraždu. Na straně druhé Mercedesový vrah, šílenec, který ukradeným vozidlem – bohužel poctivé německé výroby – zabil osm lidí a řadu dalších zranil a který se nyní rozhodne korunovat své dílo tím, že Hodgese dožene k sebevraždě...

Máme tedy co do činění s příběhem typu „hra kočky s myší“. První náhledy do šílencovy „dílny“ dokonce vyvolají vzpomínku na vyšinuté nadlidské padouchy z knih Jefferyho Deavera. Brzy se však ukáže, že geniální zločinec je geniální spíše jen ve své hlavě a že měl spíš prostě v mnoha ohledech kliku. Ostatně krom jiného věří, že „pachatel“ se píše „bachatel“. Jenže pozici kočky nepřevezme ani Hodges. Získá sice znovu jiskru a elán, ale přesto je to pořád penzista s nadváhou – sice schopný důkladné analýzy a dedukce, ale rozhodně ne Sherlock Holmes ani Phil Marlowe. Obě strany plánují, konají a chybují. 

Bohužel je těch chyb o něco víc na to, aby si román udržel napětí a nejednoznačnost, kterou střet nedokonalých protivníků slibuje, až do konce. Nebo alespoň do poloviny. Že bachatel narazí, je nakonec jasné moc brzy – a to bez ohledu na jeden drsnější zvrat, který se v podobném typu příběhu tak nějak očekává. Pan Mercedes není špatná kniha, ale je evidentní, že se postupně přerodila z původního drsného, depresivního příběhu, ke kterému King získával podněty z několika skutečných zločinů a teroristických útoků, do podoby v podstatě černé grotesky. Nejsilnější scény jsou tak soustředěny hned na začátku.

Útok mercedesem na zástup lidí doufajících nalézt práci je ryzí nepříjemný King jako zamlada – rychle načrtnuté sympatické postavy, každá sice s mnoha chybami, ale v podstatě „sůl země“, v jejichž profilaci je autor mistr, jsou zmasakrovány s brutalitou, která je v nejlepším slova smyslu šokující. Následné seznámení s Hodgesem dá zase vzpomenout na bezvýchodnost klasické bachmanovky Běh o život (aka The Running Man) naservírovanou skrze barevnost a jásavost manipulativních televizních show.

Podobně silné scény, pracující s ekonomickou krizí a jejím odrazem v osobní krizi člověka ztrativšího cíl a vůli žít – a tedy náchylného k manipulaci –, jsou však postupně vytlačovány žánrovými klišé či parafrázemi jiných děl. Objeví se krásná žena v nesnázích, objeví se inteligentní sidekick i nepravděpodobný odborník na počítače, bachatel by si mohl v mnoha ohledech podat ruku se starým dobrým Normanem Batesem. A znovu se ukáže, že King má v posledních letech nového oblíbeného autora – Leeho Childa.

K podobnému pomrkávání po čtenáři měl King sklony vždy a v poslední době je transformoval v jednu ze svých nejsilnějších zbraní – především v melancholicky laděných návratech do Derry (Dallas 63) či do světa Temné věže (Závan klíčovou dírkou). Tentokrát mu však chybí záchytné body v podobě plně ovládnutého sekundárního světa či žánru. Víme, že má King rád drsnou školu, ale jeho „mít rád“ momentálně stačí pouze na čtivý román, který nadchne především fanoušky autorových odklonů od hororu – což je jen tak mimochodem ve výsledku v podstatě každá druhá kniha krále hororů.

Problém je, drsně řečeno, že je King starý. Nemyslím tím, že už není schopen psát dobře – v posledních letech evidentně chytil dech a jeho knihy jsou lepší než třeba v polovině devadesátých let. Ale má za sebou prostě příliš mnoho let naplněných obdivem k určitému typu drsné školy. Pan Mercedes tak přes slibný začátek nemůže naplnit očekávání čtenářů, kteří čekají ponor do městského pekla podobného například knihám Dennise Lehanea či realističnosti televizního seriálu The Wire.

Ač se tedy román odehrává takřka v žhavé současnosti, je svým vyzněním podobný spíše klasikám sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Ve srovnání s Danem Simmonsem, který se od svých oblíbených science fiction eposů a hororů vydal do hájemství ryzí drsné školy v knihách o Johnu Kurtzovi, tak King pokulhává. Vzhledem k tomu, že jsou ohlášena dvě pokračování, může si ještě skóre vylepšit. Osobně si však myslím, že v tomto případě bude platit známé rčení o starých psech a nových kouscích.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 3009x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce