Dojemná meditace nad krátkostí času a omezené síle lásky
Weidermann, Volker: Ostende 1936

Dojemná meditace nad krátkostí času a omezené síle lásky

Dojemná meditace nad krátkostí času, který je člověku na zemi vyměřen. Silné podobenství o tom, jak si zastíráme děsivou skutečnost, o níž dobře víme, a přesto vědět nechceme. Melancholické svědectví o síle lásky, která může poskytnout útěchu a pocit štěstí, ale ty nejosudnější hrozby odvrátit nedokáže.

Poslední dobou u nás vyšlo několik knih, které se snaží v hutné zkratce postihnout střetávání několika slavných historických osobností v omezeném časovém úseku. Emocionální silou mezi těmito publikacemi vyniká Ostende 1936 – Léto přátelství. Jejím autorem je německý literární kritik a novinář Volker Weidermann (1969). Jde o jeho čtvrtý, v jeho rodné zemi nejprodávanější titul, přičemž tento úspěch si publikace nepochybně zaslouží.  

Autor citlivě i s jemnou ironií líčí, jak se v belgickém přímořském letovisku schází skupina německých autorů. A to ne ledajakých, ale jen těch, kteří už v Hitlerově Německu nemají domov a jejichž knihy tam jsou zakázány, či dokonce ničeny. Jsou to Stefan Zweig, Joseph Roth, Irmgard Keunová, E. E. KischErnst Toller, A. KoestlerHermann Kesten. Ti všichni utíkají před nacismem, kterému nejen nepropadli, ale ani jim to kvůli jejich rasovému původu nebylo umožněno. Což je ale nechrání před jinými sebeklamy: komunistickým u E. E. Kische a monarchistickým v případě Rotha, i když ten si prý bolestně uvědomoval, že jde jen o krásný sen či dětskou víru. Autor retrospektivně líčí i pokušení splynutí s davem uprostřed celonárodního válečného nadšení, které může poskytnout i bezvýznamné osobě pocit smyslu a přináležitosti. Při vypuknutí první světové války mu podlehl Stefan Zweig.

Většina postav z polodokumentární prózy Ostende však tuto přináležitost hledá nikoli v abstraktních politických idejích nebo v nadosobním kolektivu, ale v osobních vztazích. Některá z těchto partnerství přitom na dobové pozorovatele a účastníky působila velmi neobvykle. Už při prvním podání ruky mezi stárnoucím Josephem Rothem a mladou spisovatelkou Keunovou (1905–1982) prý její kůže „okamžitě řekla ano“ a vznikla tak láska „stejně překvapivá, jako je přátelství mezi milionářem Zweigem a zkušeným alkoholikem Rothem bizarní“. Podle autora tito dva hroutící se muži tehdy našli oporu jeden v druhém, byť jen na krátkou dobu.  

Weidermannovy postavy lásku a porozumění a jejich spásnou moc nejen zoufale hledají, ale současně před jinými citovými i manželskými závazky prchají. Většinou totiž vědí, že v nich nenajdou dokonalé splynutí duší. Kupříkladu Keunová jistému svému dlouholetému ctiteli napsala, že by se raději nechala umlátit k smrti, než by prožila celý život vděčně a poníženě po jeho boku. Zároveň se však ženské postavy, které defilují na scéně Weidermannovy knihy, vědomě ukazují jako slabší, aby se jejich muži mohli cítit silnější. Vztah k partnerovi je přitom zcela nezbavuje záblesků krutě věcného rozumu. Tak si Zweig bolestně uvědomoval, jak Rotha ničí alkohol – vztah s Keunovou prý v tomto směru nepomohl, spíše naopak. Proto dokonce v jednom listu napsal, že by si člověk skoro přál, aby Rotha zavřeli do vězení, protože pravděpodobně neexistuje jiná možnost, jak jeho závislost zmírnit. I když se zúčastnění snaží tvářit se bezstarostně, všichni žijí v nejistotě a ohrožení. Jeden z nich má dokonce v kufru trvale přibalenou oprátku, aby měl „možnost konce kdykoli otevřenou“. A další v soukromí pláčou, ale na pohlednicích pro ostatní jásají. 

Vše, co jeho hrdinové prožívají, bere autor vážně a snaží se to na základě dochovaných svědectví polodokumentárně rekonstruovat s empatií a přiměřenou dávkou sentimentu. Ačkoli si místy neodpustí mírně zlehčující tón, třeba když píše, že jeden ze vztahů, které tehdy Zweig prožíval, se velmi podobá literárnímu příběhu à la Stefan Zweig: je to vlastně „historka, o níž bude možné později psát“. Většinu díla už má ale Zweig v tuto chvíli za sebou, protože šest let nato spáchá sebevraždu, a ještě méně času zbývá jeho příteli Rothovi.        

Co o knize Ostende 1936 – Léto přátelství říci závěrem? Je to rozsahem nevelká, ale dojemná meditace nad krátkostí času, který je člověku na zemi vyměřen. Z česky vydaných je jí asi nejblíže Vila Air-Bel od Rosemary Sullivan, podobně silné podobenství o tom, jak si zastíráme děsivou skutečnost, o jejíž existenci dobře víme, a přesto vědět nechceme. Je to melancholické svědectví o síle lásky a přátelství, které mohou poskytnout útěchu a přechodný pocit štěstí, ale ty nejosudnější hrozby odvrátit nedokážou.    

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Volker Weidermann: Ostende 1936. Léto přátelství. Přel. Tomáš Dimter, Brno, Host, 2014, 180 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse