Weidermann, Volker: Ostende 1936 – Léto přátelství

Weidermann, Volker
Ostende 1936 – Léto přátelství

recenze beletrie zahraniční

Dojemná meditace nad krátkostí času, který je člověku na zemi vyměřen. Silné podobenství o tom, jak si zastíráme děsivou skutečnost, o níž dobře víme, a přesto vědět nechceme. Melancholické svědectví o síle lásky, která může poskytnout útěchu a pocit štěstí, ale ty nejosudnější hrozby odvrátit nedokáže.

Dojemná meditace nad krátkostí času a omezené síle lásky
Volker Weidermann: Ostende 1936 – Léto přátelství. Přel. Tomáš Dimter, Brno, Host, 2014, 180 s.

Poslední dobou u nás vyšlo několik knih, které se snaží v hutné zkratce postihnout střetávání několika slavných historických osobností v omezeném časovém úseku. Emocionální silou mezi těmito publikacemi vyniká Ostende 1936 – Léto přátelství. Jejím autorem je německý literární kritik a novinář Volker Weidermann (1969). Jde o jeho čtvrtý, v jeho rodné zemi nejprodávanější titul, přičemž tento úspěch si publikace nepochybně zaslouží.  

Autor citlivě i s jemnou ironií líčí, jak se v belgickém přímořském letovisku schází skupina německých autorů. A to ne ledajakých, ale jen těch, kteří už v Hitlerově Německu nemají domov a jejichž knihy tam jsou zakázány, či dokonce ničeny. Jsou to Stefan Zweig, Joseph Roth, Irmgard Keunová, E. E. Kisch a Ernst Toller, A. Koestler a Hermann Kesten. Ti všichni utíkají před nacismem, kterému nejen nepropadli, ale ani jim to kvůli jejich rasovému původu nebylo umožněno. Což je ale nechrání před jinými sebeklamy: komunistickým u E. E. Kische a monarchistickým v případě Rotha, i když ten si prý bolestně uvědomoval, že jde jen o krásný sen či dětskou víru. Autor retrospektivně líčí i pokušení splynutí s davem uprostřed celonárodního válečného nadšení, které může poskytnout i bezvýznamné osobě pocit smyslu a přináležitosti. Při vypuknutí první světové války mu podlehl Stefan Zweig.

Většina postav z polodokumentární prózy Ostende však tuto přináležitost hledá nikoli v abstraktních politických idejích nebo v nadosobním kolektivu, ale v osobních vztazích. Některá z těchto partnerství přitom na dobové pozorovatele a účastníky působila velmi neobvykle. Už při prvním podání ruky mezi stárnoucím Josephem Rothem a mladou spisovatelkou Keunovou (1905–1982) prý její kůže „okamžitě řekla ano“ a vznikla tak láska „stejně překvapivá, jako je přátelství mezi milionářem Zweigem a zkušeným alkoholikem Rothem bizarní“. Podle autora tito dva hroutící se muži tehdy našli oporu jeden v druhém, byť jen na krátkou dobu.  

Weidermannovy postavy lásku a porozumění a jejich spásnou moc nejen zoufale hledají, ale současně před jinými citovými i manželskými závazky prchají. Většinou totiž vědí, že v nich nenajdou dokonalé splynutí duší. Kupříkladu Keunová jistému svému dlouholetému ctiteli napsala, že by se raději nechala umlátit k smrti, než by prožila celý život vděčně a poníženě po jeho boku. Zároveň se však ženské postavy, které defilují na scéně Weidermannovy knihy, vědomě ukazují jako slabší, aby se jejich muži mohli cítit silnější. Vztah k partnerovi je přitom zcela nezbavuje záblesků krutě věcného rozumu. Tak si Zweig bolestně uvědomoval, jak Rotha ničí alkohol – vztah s Keunovou prý v tomto směru nepomohl, spíše naopak. Proto dokonce v jednom listu napsal, že by si člověk skoro přál, aby Rotha zavřeli do vězení, protože pravděpodobně neexistuje jiná možnost, jak jeho závislost zmírnit. I když se zúčastnění snaží tvářit se bezstarostně, všichni žijí v nejistotě a ohrožení. Jeden z nich má dokonce v kufru trvale přibalenou oprátku, aby měl „možnost konce kdykoli otevřenou“. A další v soukromí pláčou, ale na pohlednicích pro ostatní jásají. 

Vše, co jeho hrdinové prožívají, bere autor vážně a snaží se to na základě dochovaných svědectví polodokumentárně rekonstruovat s empatií a přiměřenou dávkou sentimentu. Ačkoli si místy neodpustí mírně zlehčující tón, třeba když píše, že jeden ze vztahů, které tehdy Zweig prožíval, se velmi podobá literárnímu příběhu à la Stefan Zweig: je to vlastně „historka, o níž bude možné později psát“. Většinu díla už má ale Zweig v tuto chvíli za sebou, protože šest let nato spáchá sebevraždu, a ještě méně času zbývá jeho příteli Rothovi.        

Co o knize Ostende 1936 – Léto přátelství říci závěrem? Je to rozsahem nevelká, ale dojemná meditace nad krátkostí času, který je člověku na zemi vyměřen. Z česky vydaných je jí asi nejblíže Vila Air-Bel od Rosemary Sullivan, podobně silné podobenství o tom, jak si zastíráme děsivou skutečnost, o jejíž existenci dobře víme, a přesto vědět nechceme. Je to melancholické svědectví o síle lásky a přátelství, které mohou poskytnout útěchu a přechodný pocit štěstí, ale ty nejosudnější hrozby odvrátit nedokážou.    

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

51%čtenáři

zhlédnuto 1893x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce