Romantický thriller
Ravatn, Agnes: Fugletribunalet

Romantický thriller

Agnes Ravatnová si v Ptačím tribunálu zdařile hraje se čtenářovým očekáváním a důvěrou v hlavní postavy. Na izolovaném prostoru osamoceného domu někde v rozlehlých norských končinách rozehrává působivé drama, které kombinuje prvky romantického příběhu, iniciačního románu a severského thrilleru.

K literárním počinům, které v roce 2013 zaznamenaly v Norsku největší ohlas, nesporně patřil román Fugletribunalet (Ptačí tribunál) od Agnes Ravatnové. Tato mladá autorka (nar. 1983) sice předtím publikovala už čtyři knihy, všechny se však, podobně jako její novinářská a časopisecká tvorba, nesly v humorném až ironickém duchu. Nikdo proto nečekal, že by Ravatnová napsala ponurý lyrický román. Čtenáři i literární kritikové oceňovali zejména umně budovanou atmosféru a souhru dvou hlavních postav.

Hlavní hrdinka, televizní programová ředitelka Allis, opouští práci a manžela po sexuálním skandálu, který propírají všechna masová média. Daleko od domova nastupuje jako pomocnice v domácnosti u čtyřicátníka Sigurda Baggeho, žijícího na samotě v domě se zahradou. Jejím úkolem je připravit tři jídla denně, starat se o zahradu a jinak se Baggemu vyhýbat. Přes odstup, jejž si Bagge tvrdošíjně udržuje, začne Allis její tajuplný zaměstnavatel neodolatelně přitahovat. Jakoby proti své vůli se s ním sbližuje, ale zdá se, že jeho tajemství nikdy neskončí. A co když i to, co Allis o sobě prozradil, je lež?

Ravatnová si v románu zdařile hraje se čtenářovým očekáváním a důvěrou v hlavní postavy. Na izolovaném prostoru osamoceného domu kdesi v pustých norských končinách rozehrává působivé drama, které kombinuje prvky romantického příběhu, iniciačního románu a severského thrilleru a které ponechává čtenáře neustále v nejistotě, co se bude dít dál. Také atmosféra je místy romantická a místy ponurá až hororová. Kniha tak silně připomíná anglické romány 19. století, obzvlášť Janu Eyrovou od Charlotte Brontëové. I další motivy připomínají zásadní světová díla – hitchcockovský útok ptáků nebo nehoda na loďce, upomínající na Americkou tragédii od Theodora Dreisera. Pochmurné ladění příznačně dokresluje autorčin lyrický jazyk, jemuž výrazně napomáhá menšinová varianta norštiny nynorsk, a řada symbolů, zjevovaných obvykle ve snech. Z jednoho z nich také pochází název knihy Ptačí tribunál.

Aluze na jiná literární díla by při větší propracovanosti byla jistě přínosem, takto působí spíše omšele a umenšují moment překvapení. Velkou část románu zabírá převyprávění příběhu o staroseverském bohu Balderovi, kterého nechtěně zabil vlastní bratr Höd. Pro čtenáře, kteří příběh neznají, je to zajímavé oživení, pro ostatní (kterých v Norsku bude jistě většina, neboť mýtus o Balderovi patří k nejznámějším a nejcitovanějším) se jedná o zdlouhavou vložku, jejíž role v románu je nejasná a jež působí samoúčelně. Kniha také připomíná tzv. červenou knihovnu – osamělý muž, kterému nešťastnou náhodou (?) umírá žena, se seznamuje s pohlednou mladou pomocnicí, z minulosti si však s sebou nese temná tajemství. Do čtenářovy (nebo spíše čtenářčiny) mysli se tak vkrádá neodbytný pocit: Kolikrát jsem tohle už četl(a)?

Ptačí tribunál nabízí romantiku i drama, mystiku i thriller. Je otázka, zda to není na jeden román příliš, ale příběh drží pohromadě a čte se jedním dechem. I přes svůj spád se nesoustředí pouze na dějovou linku, nýbrž nabízí symbolické obrazy, lyrický jazyk a znepokojivé čtení.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Samlaget, Oslo, 2013, 207 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse